Probuzení III - Felix Catto

„To je pan Felix Catto, je ze sdružení Věřící proti dentistům.“, představil nás pan Rousek poté, co jsme vešli dovnitř. „Schovává se tu před policií, zapálil jistý palác při veletrhu dentistů“ „Kdože jste?“ Zeptal jsem se nevěřícně. „VPD, Věžíčí ploti dentištům, věděl jšte, že žuby jšou dílem ďábla?“ Ukázalo se, že má široký bezzubý úsměv, ovšem čtenáře tím nebudeme obtěžovat. „Ne“ „Ano, je to logické, uvědomte si, že Bůh stvořil vše dokonalé a dobré, a tedy i člověka. Jak ale víme, v člověku není jenom dobro a věčně se kazící zuby nejsou dokonalé ani dobré, jak si to tedy vysvětlit? Bůh stvořil člověka bezzubého, to je ostatně stále patrné u narozených dětí. Jen takovéto, doposud bezzubé děti jsou skutečně nevinné. V určité chvíli začnou růst člověku zuby, děje se to působením ďábla, jež tak stvrzuje svou vládu nad ním. Zářivý úsměv je přímá cesta do pekel. Jakákoliv péče o zuby je ďáblovou adorací, aby člověk zdolal ďábla, nestačí ale jen vypustit ústní hygienu, je třeba aktivně bojovat. Vytrhat a vymlátit si ty pouta k ďáblovi po nocích strávených na modlitbách, pak se člověk stane zase čistým tvorem božím.“ „Co když se mýlíte,“ nedalo mi to, „co když jsou zuby božím vzkazem pro nás. Jejich bolest nám má připomínat utrpení jeho syna, krev, která teče při vytrhnutí, je symbolem jeho prolité krve. Zuby jsou nám vlastně trnovou korunou. Dále, kolik má člověk zubů? Třicet dva, připočtěme jazyk a máme třicet tři. Nejsou to nakonec zuby, jež nám mají neustále připomínat spasení? V ústech se zuby drtí a rozmělňuje potrava, aby pak přešla do jiné kvality, to je symbol znovuzrození ve víře. To co jíme, musí nejprve zemřít, aby se to stalo součástí našeho živoucího těla, to je zmrtvýchvstání. Vítězství nad smrtí.“ „To je nesmysl, to je … to je rouhání, pane.“ „Ale no tak pane Catto,“ vložil se do toho pan Rousek, „přece se nebudete hádat, pan Loutný je váš nový spolubydlící. Pojďte, představím vás ještě ostatním.“ Obrátil se pan Rousek na mě. Do pokoje, kde jsme se nacházeli, mezitím vešli další dva lidé. Byli to dva mladíci, asi v mém věku, oba v kožených bundách. „To je Lukáš a Petr.“ Představil nás pan Rousek. „Od kolegů se všechno dozvíte, my budeme muset běžet.“ „Adélo,“ řekl jsem, „uvidíme se zítra?“ „Nevím, bude lepší, když se teď chvilku neuvidíme, nesmíš vycházet a bude lepší, když sem nebudu chodit ani já, kvůli utajení.“ „Cože?“ „Je to příliš nebezpečné, musíš to vydržet, hned jak to bude možné, navštívím tě.“ „Počkej…“ „Musím jít, ahoj.“ „Nashle pane Loutný,“ loučil se i pan Rousek, „a nemějte strach, s příjemnými společníky vám to uteče jako voda.“ Nehnutě jsem se díval za odcházející Adélou, poté pan Catto zavřel dveře, zamkl a klíč vzal k sobě. Přestával jsem rozumět situaci, ve které jsem se ocitl. „Čistíte si zuby?“ Vyhrkl na mě náhle pan Catto, neměl jsem náladu se s ním bavit. „Jdu ven.“ Odsekl jsem. Pan Catto se jenom zasmál, jako bych vtipkoval. „Vím, že máte klíče, odemkněte.“ „Ale vy odsuď nesmíte odejít.“ „Proč? Jsem snad ve vězení?“ „Ne, jste v bezpečí, já sám jsem tu už třetí rok, mám se dobře, ve dvou nám tu bude veseleji.“ „Ve dvou? Vždyť jste tu doposud byli tři.“ „Ti dva,“ a pokynul hlavou směrem ke kuchyni, kde se nacházeli,“ti dva se mnou nebaví, jsou nafoukaní, myslí si, že jsem blázen. Zůstaňte tu se mnou, stejně nemáte jinou možnost, to rouhání vám odpustím.“ „Chci jít ven, zase se vrátím, odemkněte mi ty dveře.“ „To nejde, to je příliš nebezpečné.“ „Moje věc.“ „Můžou vás stopovat, dovedete je k nám.“ „Nemůžou, dám si pozor.“ „Když se ti dva dozvědí, že jsem vám odemkl, ztlučou mě, a vás taky až se vrátíte.“ „A nač ty klíče vlastně máte?“ „Chodím nakupovat.“ „Cože?“ „Chodím nakupovat.“ „A to není nebezpečný?“ „Proč by mělo? Jenom si musíte správně spočítat drobný.“ „Drobný?“ „Občas se vás pokusí ošidit, hlavně ti, se zářivě bílými zuby.“ Šel jsem se posadit, rozhodl jsem se, že počkám, až usne a pak se zmocním klíče. Došlo mi, že se chovám hloupě, že se chovám, jako bych tu byl opravdu zavřenej, a to vše na základě rozhovoru se zjevným bláznem, Je přeci zcela jasné, že pokud má vlastní klíče on, a chodí, jak tvrdí, nakupovat, musí je mít i každý jiný obyvatel tohoto bytu, k soukromým účelům i kvůli důstojnosti. Přešel jsem do kuchyně, kde byli Petr s Lukášem. „Hele chlapi, potřeboval bych klíče,“ „Klíče? Na co klíče?“ „To je snad jedno, chci se jít projít?“ „Nepřipadá v úvahu, nikdo nemá vlastní klíč, nikdo nechodí a procházky.“ „Co…? Jak to… ten blázen klíče má.“ „Pan Catto,“ řekl důrazně, „chodí nakupovat.“ „Mám toho dost, chci odsud!!!“ „Tak hele, máš tu co jíst, máš kde spát, máš tu i televizi a jestli chceš dělat problémy, můžeme tě taky svázat a pověsit místo lustru.“ Je známá věc, chce-li si člověk uchovat důstojnost, musí počítat s bolestí. „Vyser si, kreténe.“ Vstali a šli směrem ke mně. „To stačilo, teď dostaneš, co chceš.“ Bylo by směšné se bránit. Chytli mě, svázali a strčili do pytle, který pověsili. Důvěřuješ mi? Ptala se mě Adéla. Když vidím tvoje oči, tvoje zelené oči, Adélo, nemůžu o tobě pochybovat. Ale teď, teď hledím do tmy a cele mě prostupuje ponížení. „Hovada, zasraný hovada!!!“, ulevil jsem si, v odpověď přišel kopanec. „Bůh,“ následován proslovem, „stvořil čas pro všechny stejně plynoucí, zbožní lidé to vědí, hříšníci a kacíři často tvrdí, že pro NĚ to neplatí, že JIM běží čas rychleji, nebo snad dokonce pomaleji, doufám, že to nebude tvůj případ, jinak budeš mít dost dlouhou a nudnou noc, zatímco my se krásně vyspíme. A pokud snad přece, můžeš trošku přemýšlet, o svém chování, o svých cílech, o své budoucnosti. Dobrou noc.“ Slyšel jsem, jak odcházejí a klapnutí dveří. Co má člověk dělat v takovýchhle chvílích, aby nepropadl zoufalství? Upnout se na nějakou činnost, jednoduchou monotónní nebo naopak tvořivou? Ale co tady můžu dělat, přemýšlet, uposlechnout rady, jistě. Důležité bude získat klíče, spřátelit se s panem Cattem, počkat na vhodnou chvíli a vypadnout. A co potom? Domů, za Adélou, dát jí facku nebo polibek. Je možné, že neví, jakým způsobem tady se mnou zacházejí, ale ten grázl Rousek to ví určitě. Mám věřit tomu, že se takhle dojemně starají o moji bezpečnost? Jistě, proč ne, taky můžu věřit na světový mír a na porod čisté panny (i když, možná by to vysvětlil chimérismus nebo soused), můžu jako slepý had věřit v bilingvální sliznici, modrého psa a olověný měďák, věřit a být s tím šťastný, tak proč nemůžu, proč nemůžu! Credo quia absurdum est anebo ani za mák, co je směšnější? Zoufalá víra, nebo zoufalost bez víry, moře bez břehů či vyschlá poušť, možná jsou směšné takovéto otázky, možná jsem směšný já a možná neexistuje nic, co není směšné. Řekněte, jediná lidská činnost, která není v důsledku směšná. Veškeré lidské snažení, pachtění, veškeré lidské sny a touhy by museli v důsledku vyvolat úsměv na tváři neexistujícího stvořitele, co úsměv, zvrácený škodolibý smích, nechutný chechot, výsměch z pozice silnějšího. Kdybych mohl uvěřit tomu, že bůh je, musel bych jím pohrdat. Tak odkud je, odkud je ta nesmyslná touha (vůle) k životu, proč africké dítě s očima plnými much, tělem plným parazitů, plným vředů a s nafouklým bříškem sáhne po potravě, která mu umožní trpět další den, týden, nevím. Touha (vůle) k životu je největší výsměch. Trp a tuž po tom. Vlastně ne, po utrpení nikdo netouží, vším je vinna naděje, falešná a prázdná naděje, nízký obzor. Falešná naděje jako výplod náboženských systémů a politických ideologií, světlé zítřky a proroci, cha. Neděje, rafinovaný nástroj ovládání mas. Ale čeho se můžu nadít já, člověk bez velikých zásluh, ptá se Ivan Diviš. A čeho já, člověk bez nijakých zásluh, snad aspoň rána. Nakonec přišlo, pár hodin na to i Petr s Lukášem. Pustili mě z pytle, rozvázali, něco mluvili, žertovali. Za chvíli přišel i pan Catto s čerstvým pečivem, snídali jsme, mi pečivo, pan Catto kaši, díky čemuž musel od těch dvou strpět mnoho narážek, vše nasvědčovalo tomu, že se jednalo zaběhnutý rituál a pan Catto se poznámkám upřímně smál (věděl, že kaše je stravou blažených), je skvělé, když je člověk mezi svými. Po snídani si se mnou Petr s Lukášem promluvili. „Nejsme na vojně, abychom si zbytečně znepříjemňovali život, ale musíme dodržovat jistá pravidla, typ našeho soužití si to vynucuje, ty prostě nemáš právo nás všechny ohrozit. Můžeme spolu dobře vycházet, když se budeme snažit, nech si to projít hlavou.“ Mlčel jsem, začali žertovat, byl to vlastně všechno takový vtip, vstupní rituál, zkouška, test, prošel jsem, teď jsem jeden z nich, „kámoš“, jak se vyjádřili, velice povznášející. Brzo určitě zjistím, že je to tu vlastně skvělý, užívají si, jestli vím jak to myslí, ne spolu, pochopitelně, ale občas uspořádají večírek, pijí, pozvou si prostitutky, bude se mi tu líbit, mám štěstí, na uvítanou mi chtějí nějaký večírek připravit. Přestávám rozumět režimu tohoto utajení. Sedli jsme si k televizi a pan Catto zatím sklízel ze stolu. Já seděl na gauči uprostřed, televize mě nudila, seriál, kriminálka, možná, chlapci ale byli ve svém živlu, vysvětlovali mi, kdo je kdo, kdo je hajzl a kdo je dobrej. Pan Catto sklidil ze stolu a umyl nádobí, bylo na něm vidět, že by se rád přidal, stál za gaučem a bezzubě se usmíval. Seriál skončil, a hoši se rozhodli, že pana Catta nenechají stát stranou a rozjela se ta pravá zábava. Pan Catto předváděl různá zvířata, kňučel, funěl, poskakoval a ti dva pitomci po něm házeli oříšky, veselé dopoledne. Konečně to skončilo, hoši se rozhodli, že se před obědem natáhnou, a pan Catto začal uklízet rozházené oříšky. „Pane Catto,“ oslovil jsem ho „říkal jste, že tu jste tři roky?“ „Ano, ano,“ řekl, potěšen zájmem, „tři roky se tu schovávám, ale bydlím tu už dvacet let.“ „Dvacet let?“ „Ano, před dvaceti lety jsem ten byt koupil.“ „A to se schováváte ve svém vlastním bytě?“ „Ano, jsem tu zvyklý.“ „A ti dva vám tu nevadí?“ „Chrání mě,“ řekl se sklopenou hlavou. „Vy se schováváte kvůli tomu požáru, že?“ „Ano, ano, psali o tom v novinách, četl jste to?“ „Asi, možná…, byl jste kvůli tomu někdy u výslechu?“ „Ne, pan Rousek mě varoval včas, všechno zařídil, dal mi ochranu, jenom nesmím vycházet.“ „Kromě nákupů.“ „Jíst přeci musíme“, řekl pohoršeně a dal se do přípravy oběda. Jíst přece musíme, ano některé věci jsou nezbytné. „A ti dva, ti taky vůbec nevycházejí?“ „Ne, vůbec, teda skoro.“ „Skoro?“ „Před pěti dny někde byli, v noci.“ „Kde?“ „To nevím.“ „Říkali, že tu pořádají večírky.“ „Ó ano, večírky, opijí se a pak si volají pro… pro holky, však víte, samé zubaté běhny, neustále ukazujou ty svoje zuby, je to hnusné, hnusné.“ Chvilku trvalo, než se uklidnil a pustil se opět s úsměvem do přípravy oběda. Bylo mi ho líto, nedokázal jsem si představit jak, něco zapaluje (snad aby mi to vyvrátil, zapálil právě hořák na sporáku). „Jak jste na to vůbec přišel, na to s těmi zuby?“ „Bůh ke mně promluvil.“ „Aha, jistě, každopádně na tom něco je, jen šelmy trhají maso zuby, svatým stačí kaše.“ „Vidíte, říkal jsem vám to, věděl jsem, že nejste zlý člověk.“ Bylo mi líto, že mu musím lhát, ale potřeboval jsem klíče. Bavil jsem se s ním celou dobu přípravy oběda, dával jsem mu za pravdu a proklínal zubaře. Pak byl oběd, jedli jsme u televize, nuda, a ti dva blbci ke všemu vtipkovali, nadiktovali panu Cattovi seznam věcí potřebných na dnešní večírek a hlasitě se těšili, jak si užijí. Po obědě pan Catto umyl nádobí a vypravil se nakoupit. Čekal jsem na večer, v úmorné ubíjející nudě. Když se pan Catto vrátil z nákupů, pustil se okamžitě do přípravy večeře, zatímco ti dva pitomci začali chlastat, k čemuž pobízeli i mně. Pil jsem pivo, odmítal tvrdý alkohol, kterým se oni mocně napájeli, netrvalo ani hodinu a začali vyvádět, házeli prázdné láhve na podlahu a rozbíjeli je. „Ukliď to, ukliď to ty blbečku,“ řvali na pana Catta, který neváhal a okamžitě přispěchal se smetáčkem a začal se širokým bezzubým úsměvem uklízet, k čemuž ho povzbuzovali salvou jím právě připravených chlebíčků, „Nažer se, kreténe, žer blbečku,“ povzbuzovali ho. Bylo mi z toho zle, ale nezmohl jsem se na nic jiného, než celou scénu sledovat a hledat uklidnění v láhvi. „Žer blbečku, žer,“ řvali a vypadali, že se dobře baví, „žer blbečku, žer,“ a pan Catto se širokým bezzubým úsměvem uklízel celou tu pracně připravenou večeři. Na chvilku jsem měl pocit lehkého deja vu, „žer blbečku, žer,“ stále silnější pocit, „žer blbečku, žer,“ blbečku, blbečku, blbečku, zvonilo mi v hlavě, to blbečku jsem určitě někdy slyšel, za chvíli jsem věděl kdy, bylo to onoho večera, kdy jsem se seznámil s Adélou, sáhl jsem po láhvi vodky. Ozval se zvonek, pan Catto nechal uklízení a šel otevřít, za dveřmi už bylo to tolik očekávané zpestření večera v podobě dvou vyžilých odbarvených blondýn, vypadalo to, že už to tady znají, nahrnuly se dovnitř, panu Cattovi nevěnovaly ani pohled a už se lísaly k těm dvěma pitomcům. Ti byli nadšením bez sebe a začali mě jim hned představovat. „Tak co bys chtěl fešáku,“ řekla ta jedna domněle svůdným hlasem a posadila se mi na klín, mlčel jsem, „je ňákej stydlivej,“ dodala a začala mi rukou jezdit po těle, ty dvě hovada se mezitím zaobírali zbývající prostitutkou. Buďme k sobě upřímní, za jiných okolností divoká soulož mezi zbytky jídla a střepů, vystříknout, odvalit se, zavřít oči a chuť zmizet, propadnout se do podlahy a vymazat předchozí okamžiky, nebyly jiné okolnosti. „Je bůh?“ zeptal jsem se jí. „Cože?“ zarazila se a ruka jí znehybněla. „Je bůh?“ zeptal jsem se znova a díval se jí do očí a v těch červených unavených očích s roztaženými zorničkami bez výrazu jsem si přečetl, že není, ani bůh, ani duše, viděl jsem jen prázdnotu, odstrčil jsem ji a šel se vyzvracet. Vrátil jsem se a zjistil, že se dobře baví i beze mě a že oba ti potomci mají na zádech vytetována tři písmena: VPP. Sedl jsem si na gauč a zíral do prázdna. Za chvíli bylo dokonáno, všichni čtyři se váleli na posteli a ti dva pitomci usnuli. Šel jsem za panem Cattem, který se mezitím schoval do svého pokoje. „Jdu, pane Catto, sám nebo s vámi, nechci vám ublížit, ale pokud mi odmítnete vydat klíče…“ „Počkejte, půjdu s vámi, počkejte, jen se připravím,“ sáhl do skříně a vytáhl ruksak, odklopil válendu a z pod starých dek vytáhl jakési zařízení, jakousi krabici 20 na 20cm s páčkou a uložil onu věc do ruksaku. „Co to máte?“ zeptal jsem se ho, pan Catto se na mě podíval se svým širokým bezzubým úsměvem a zcela klidně řekl, „Přístroj, Přístroj na zničení světa.“ „Cože, a kde jste ho vzal?“ „Sestrojil,“ pravil ten bezzubý boží prorok. „Sestrojil? Přístroj na zničení světa?“ „Jistě, s Boží pomocí, veškerý materiál je z prvků, jejichž hodnota protonového čísla je udávána iracionálními čísly, jeho šířka je větší než délka, je poháněn potencionálně submolekulární endoexokryzoplazmou,..“ „Co to je?“ „Nic, nic takového neexistuje, ale pro tento Přístroj je to nutný pohon, tištěné spoje“ pokračoval nevzrušeně dál, „ jsou na kvalitním křídovém papíře, součet všech úhlů je roven své trojnásobné hodnotě, pí všech 83 456 ozubených kol nutných k obsluze klimatizace je udáváno každou vteřinu, a to zabudovaným generátorem náhodných čísel, objem hmoty všech součástek je desetkrát větší než prostor jim vymezen a jelikož je vše z neskutečně lehkých materiálů, musí být Přístroj zatížen 50kg, aby se svým nositelem nevznesl.“ Jeli jsme rovnou ke mně, byt někdo prohledával, ale velký nepořádek naštěstí neudělal, asi nějaký slušný člověk. Hned jsem sáhl do zásuvky svého stolu a vytáhl krabičku s trávou, ubalil si poctivého jointa, uvelebil se ve svém starém křesle a vychutnával si staré časy. Potom mě napadlo podívat se za Adélou, řekl jsem panu Cattovi ať na mě počká, vyběhl nahoru a zazvonil. Otevřel mi Robert v trenýrkách, vypadal překvapeně, ale ne dlouho, chytl mě, zkroutil mi ruku za zády a odvlekl mě dovnitř. „Kdo to je?“ slyšel jsem Adélu z pokoje, hlas se přibližoval a za chvíli se objevila i ona v županu, rozcuchaná a ještě trochu rudá v obličeji. Byla překvapená víc než Robert, ale ne víc než já, přese všechno co se stalo, jsem jí celou dobu věřil, věřil jsem jejím zeleným očím, až teď jsem poznal, že jsou zmijí. Mluvili, ale já jsem je neposlouchal, slyšel jsem jen hučení, byla ve mně poušť, oáza překrytá pískem, co překrytá, vytrhaná z kořenů, spálená, rozfoukaná a přes zbytky se převalil horký písek, jež je drásá, rozdírá. Sliny v ústech mi zkysly a pak se ztratili úplně … a svět, jako by byl obraz na skle, se náhle rozsypal na tisíce kousků, zbylo jen zoufalství a beznaděj, jako každé ráno dalo by se říct, ale tohle bylo horší, mnohem horší, jak ale znásobím význam slova zoufalství, jestliže jsem ho devalvoval častým užíváním, jestliže mi nebylo za těžko cítit se každou chvíli zoufale, jak se mám cítit teď, když ten pocit přišel ve své zdrcující síle a já ho nemůžu ani pojmenovat, protože to zní tak hrozně… obyčejně. Člověka přepadne hrozné osamění, v tom jediném slově se skrývá všechno, celý lidský osud. Všichni nakonec skončíme v beznadějném osamění, kolik lidí denně umírá v samotě nemocničního lůžka, opuštěných, odepsaných, a kolik lidí na takovou smrt čeká, trpělivě, den za dnem, týden za týdnem, v bolestech, v samotě. Smrtí ale nic nekončí, jistěže ne, na uvolněná lůžka přijdou umřít další a další, žádný konec, jen děj. Když jsem se vzpamatoval, byl jsem přivázaný k židli, naproti mě seděli Robert a Adéla. „Zklamal jsi mě,“ řekla, „slíbil jsi, že budeš čekat, než za tebou přijdu, ohrozil jsi nás všechny, už ti nemůžu věřit, budeme tě muset někam uklidit.“ Nepovažoval jsem za nutné odpovídat, nemohl jsem se na ni ani podívat. „A hele, on s náma nemluví,“ ozval se Robert, „on se snad urazil,“ smál se ten kretén, pak se ozval zvonek, Robert, poučen předchozím překvapením se nejdřív podíval špehýrkou, „To jsou probuzení,“ hlesl a začal telefonovat. Probuzení ale nečekali, dva výstřely (těžko říct proč nepoužili energii) jim pomohli otevřít dveře a dovnitř vtrhla „Lojzička“ s pistolí v ruce a Larisa Larónová. „Rozvažte ho, hned,“ přikázala „Lojzička“ s pistolí namířenou na Adélu a Roberta, Adéla mě začala rozvazovat a Robert klel. Při rozvazování mi Adéla začala šeptat (využívaje tak hlasitého Robertova klení). „Možná to tak nevypadá, ale mi opravdu stojíme na správné straně, metody, které používáme, jsou možná trochu drsné, ale jinak to nejde, stojí proti nám zákeřný nepřítel s těmi nejpodlejšími cíly, proč mi nevěříš, Radime, vždycky si mi věřil, víš, na co chtějí použít tu energii, proč porušují boží zákony, proč riskují existenci vesmíru, chtějí pašovat drogy, celosvětově ve velkém…“ „Vy chcete pašovat drogy?“ přerušil jsem ji. „Nejen drogy,“ odpověděla mi Larisa Larónová se sladkým úsměvem, „všechno, drogy, zbraně, lidi, zvířata, rostliny, diamanty, zlato všechno co bude vynášet a pohyb, pohyb….“ Do bytu se vřítili profesor s Rouskem, ale „Lojziččina“ pistole je překvapila a jim nezbylo než se stát pouhými statisty. „A k čemu potřebujete mě,“ vyzvídal jsem dál. „Bez vás by to nešlo, jste něco jako magnet na energii, ušetříte nám spoustu práce, škodný na tom nebudete, nabízí se vám život, o kterém jste mohl do dneška jenom snít.“ „Neposlouchejte ji,“ pokusil se zasáhnout Rousek. „Je to čarodějnice,“ přisadil si profesor, ale to už do bytu přispěchal pan Catto s Přístrojem v ruce. „Vy?“ podivil se Rousek, „A co to máte, snad ne, proboha…“ „Všichni jste kacíři, všichni jste kacíři,“ řval vztekle, „až na vás pane Loutný, vy jenom bloudíte“ dodal něžně. „Dlouho jsem se musel dívat, jak vaši bezbožníci špiní můj dům, ale už je konec, už je konec…“ Ozval se výstřel, „Lojzička“ zmáčkla spoušť ještě jednou, náboj se zasekl v komoře, ale jedna rána stačila a pan Catto padal k zemi, přitom stačil hodit Přístroj směrem ke mně, chytl jsem ho a položil jsem ruku na páčku, všichni ztuhli. „To neuděláte, to by bylo neodpustitelné,“ pronesla zdánlivě pevným hlasem „Lojzička“. „Neblbni, Radime, milju tě,“ zašveholila Adéla sladce, „až tohle všechno skončí, budeme už pořád spolu, to ti slibuju.“ „No fakt,“ řekl ten idiot Robert, „já už ji nechci.“ „To co se chystáte udělat,“ vložil se do toho Rousek, je naprosto něco neomluvitelného, šíleného, zvráceného, žádný váš pocit ublíženosti vás neopravňuje k takovému jednání…“. „Poruším tím, když zatáhnu za páčku nějaký přírodní zákon?“ přerušil jsem ho. „No to, to nemůžete myslet vážně, vždyť se chystáte zničit vesmír.“ „Nebuťe směšný.“ „Pane Loutný,“ ozvala se Larisa Larónová, „vím, že jsme se k vám nezachovali úplně nejlíp, upřímně nás to mrzí, všichni jsme se poučili, začněme znovu….“. Mluvila takovým hypnotickým hlasem, kruh okolo mě stojících se začal zužovat, všichni na mě začali mluvit, aby rozptýlili mou pozornost a nepřestávali se přibližovat, jestli to chci udělat, musím jednat rychle, ale chci to? Co se stane, když zatáhnu za tuhle páčku? Nemůže přijít konec, nepřijde žádné završení, poslední soud, žádná odpověď, žádné rozhřešení, mýlí se každý, kdo hovoří o završení dějin nebo o smyslu dějin, mýlí se, kdo hovoří o člověku jako o završení evoluce, není žádné završení, je jen děj, nekonečný, neúčelný, nikam nesměřující děj, když zatáhnu za tuhle páčku, tak jediné co se stane, bude započetí dalšího. Můžu zničit svět, co svět, vesmír, universum, ale nikdy, nikdy samotnou existenci. Když zatáhnu za tuhle páčku tak se nic, skutečně nic významného nestane, lůžko obsadí další pacient, aby mohl pomalu umírat. A i kdyby, kdo mi to pak bude vyčítat, kdo mě bude soudit, komu to bude líto, koho to bude mrzet. Jediný, kdo by něčeho litovat, bych byl já, kdybych to nezkusil, tak jsem zatáhl. Náhle se na obloze objevila černá tečka, začala se zvětšovat a vše do sebe nasávat, domy, auta, stromy, Rouska, Roberta, „Lojzičku“, Larisu Larónovou, Adélu, profesora, zem pod nohama, Přístroj, mrtvolu pana Catta, celou planetu, naši soustavu, galaxii, celý vesmír, prostě všechno mimo mě. Nyní pluji v nekonečné prázdnotě, ptáte se, jak to tu vypadá, nijak, nic tu není, ani barvy, ani světlo, ani tma, ani vůně, ani prostor, ani čas, ani hluk, ani ticho, nic, jenom já. Jedno ale stále nevím, vymazal jsem já vesmír, nebo on vymazal mě. K O N E C

---