Vetřelci, moucha a sluchátko

Neměl jsem v lednici ani kus žvance, to se prostě stává i zkušeným štukatérům. Trapná doba si žádá trapné výmluvy, a tak jsem to tedy svedl na trapnou dobu a spokojeně jsem si zapálil cigaretu. Bylo něco před dvanáctou, v žaludku mi kručely mláďata vetřelce (se Sigurney Weaver by to švihlo, slyšet ten zvuk) a cigareta chutnala jako seschlý prošlý párek zapomenutý v mikrovlnce. Zazvonil telefon, pevná linka - to ještě funguje? Pomyslel jsem si.  Volá mi Ona nebo babička napekla buchty? Omyl vážení budoucí respondenti. Nejpříjemnější hlas mají průzkumáři roztodivných kvalit životního stylu. Slečna sluchátková se mě s klidem zenového učitele snažila zasvětit do důležitosti kladených otázek a předem se mi omlouvala, že mě ruší (kdyby nevolala, nemusela by se mi omlouvat). Asi jsem měl ještě špatný pocit z toho, že jsem vystrašil Sigurney nebo co, nicméně jsem poladil baryton na vstřícný tenor. „Povídejte, povídejte, nemám ale moc času“ (kecám, mam čas na rozdávání, mam tolik zlenivělého času, že bych mohl dvacetkrát ohřát v mikrovlnce ten prošlej párek, co jsem ho přirovnal k chuti cigarety)“Chtěla jsem se vás zeptat, jak jste spokojený se svým životem?“ „ Jj, jde to.“ (už zase lžu, jak když skenuje,...ehm, ale no tak dobře...jak když tiskne) „Ne ne,“ opraví mě slečinka, „musíte odpovídat: Jsem velmi spokojený, jsem spíše více spokojený, jsem středně více spokojený, jsem středně spokojený, nejsem moc spokojený, nejsem skoro vůbec spokojený, jsem nespokojený.“ „ Tak za třetí.“ Odpovídám suverénně a předstírám, že si právě odklepávám popel z doutníku. Gesto si v mžiku uvědomuji jako zcela zbytečné. V pokoji jsem jen já, moucha a vetřelci (o mouše se rozepisovat nebudu, ta je v tomto příběhu zcela zbytečná). Slečna na druhém konci se znatelně zarazí. „ Za...za třetí? Odpovídejte prosím: Jsem velmi spokojený, jsem spíše více spokojený, jsem středně více spokojený, jsem středně spokojený, nejsem moc spokojený, nejsem skoro vůbec spokojený, jsem nespokojený.“ „ Jo...ehm...,“  lehce vyveden z míry, lovím z paměti „...tak třeba lehce velmi spokojený.“ „ Aha, chcete zopakovat jak máte odpovídat?“  (no doprdele, přece nejsem úplnej idiot)“ Ne nemusíte,“ usměju se jí žoviálně s přehledem do sluchátka. „Jsem samozřejmě více než velmi spokojený, nebo tak, asi tak, ne? Jo, tak jsem to myslel.“ „ Jo, tedy ano,“ opraví se popletená dotazatelka. „Berete nějaké léky?“ „ Ne, paměť mám ještě celkem dobrou,“ řeknu lehce uraženě a žensky dotčeně. „Ne, prosím vás, odpovězte mi:  Ano beru léky, ano beru léky, ale jen výjimečně, beru léky vydávané bez receptu, spíše neberu žádné léky, neberu léky...“  Do sluchátka se chvíli ozve trapné ticho. Už i vetřelci v žaludku přemýšlí, jak že to berou ty léky. Moucha ne, tý se to netýká, ta si určitě odváží na chloupkách spokojeně kousky hovna - ale o tý jsem přeci slíbil, že psát nebudu, kde jsem to..jó, léky. „Chcete pomoct?“ rozrazí myšlenkovou bublinu slečna. „ S mouchou?“ Ptám se nejapně mimo. „S jakou mouchou?“ vyzvídá slečna. „ Pardon.“  „Nic se neděje, takže...beru léky...?“ „Takže beru léky...?“ Opakuji po ní jako mentálek. „Takže berete léky?!“ Zajásá švitorně a lehce se chudinka nechává vykolejit z příjemného profesionálního hlasu. „Ne, neberu léky,“ odvětím přímočaře. „Spíše neberete žádné léky nebo neberete léky?“ Zkouší to zdvořile. „A je v tom rozdíl?“ „Je!“ Usazuje mě už lehce netrpělivě.“ Aha, tak tedy neberu vůbec žádné léky, jen někdy si vezmu, ale spíš ne.“ „ Aha!“ Opakuje slečna a dodá „Tak asi půjdeme dál.“  Pomalu se mi zase vrací sebevědomí lva salónu. „Povídejte.“ (už zas si odklepávám ten doutník, hrozný zlozvyk).“ Jak byste ohodnotil svůj zdravotní stav od jedné do deseti?“  Tak tohle bude lehký, tam nepotřebuju krátkodobou paměť, pomyslím si vítězoslavně. „Tak asi sedm.“ „ Sedm? Opravdu sedm?“ Reaguje překvapeně. „Ne, šest!“ zazmatkuju náhle. „Tak šest nebo sedm?“ „ Tak šest!“ upřesňuju s konečnou platností. „ A jste si jistý, že neberete žádné léky?“ (no doprdele) „A co je šestka, prosim vás?“ „ Šestka je: můj zdravotní stav je spíše špatný. Já...já jsem se vám to snažila ulehčit.“ „ To jste moc hodná,“ odpovídám podrážděně. (asi tak podrážděně, jako mi odpovídala bejvalka, když jsem roztomile žadonil o zmírnění ranní erekce, kdysi, ale to už je dávno, měla krásný prsa, hladký stehna - těšili tenkrát moje oči, ale bohužel nejen moje, jak jsem se později dozvěděl) „Tak dáme trojku?“ skočí mi do představ hlásek ze sluchátka „Jak to myslíte?“ „Jak to říkám.“  „Já vám nevim, to bych nečekal , tohle...,“  zakoktám. “Jak nečekal?, chcete to zopakovat?“  „Ježhiš pardon, já se zamyslel!“  „Já jsem si všimla.“  „Nechme to radši za dvě.“ Vracím se do ringu s druhým nádechem. „ Dobře píšu si tu dvě.“ „ To budete laskavá.“ „Tak to by bylo všechno, děkuju vám moc za zodpovězení našeho sedmibodového dotazníku...“ „Sedmibodového?!“ Skočím jí do řeči. „ Áaa...no...přeji příjemný den.“  Cvak. Ještě chvíli stojím u pevné linky, sluchátko pomalu pokládám na své místo a vůbec si nepřipadám jako pitomec. A k tomu všemu si mi sedla ta blbá moucha na čelo.