Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStopy pod lampou
10. 06. 2009
1
1
730
Autor
chocky
Stopy pod lampou
Vločka za vločkou dopadaly na sklo okna a on sledoval, jak pomalu na zahřátém skle tají. Ona tiše seděla vedle něj a vyhlížela do zasněžené zahrady.
"Myslíš si že přijde?" zeptala se.
"Určitě, minule taky přišel."
"Marku zhasni," promluvila opět do ticha. Chlapec vstal a přešel k vypínači. Ještě než zhasl, zaváhal. Rozhodný pohled jeho starší sestry jej však přesvědčil. Chvíli seděli u okna mlčky. On pozoroval tající vločky a ona soustředila pozornost jen na jedno místo v zahradě. "Bojím se. Ty se nebojíš?" zaskřípal Markův hlas do tmy.
"Ne a nevyrušuj pořád."
Minuty a čtvrthodiny tiše vytékaly do sněhových závějí venku. Tma se plazila z každého kouta a uchvátila do všežravého náručí nábytek vzdálenější od okna. Jen oblouk světla dopadající z venkovní lampy do pokoje ohraničoval dva světy, světlo a tmu. Oni seděli ve světle. Tma byla neznámá tajemná a nebezpečná. Ticho obcházelo kolem nich.
"Minulej rok přišel. Viděl jsem ho jak se zastavil." Chlapec chvíli mlčel, ale pak znovu promluvil. "Stejně je to zajímavý. Von vlastně vůbec nikdo neví, co je to zač. Lidi ho jenom vidí a to je všecko."
"Babička mi jednou vyprávěla, že kdysi přesně v tomhle místě se kdysi přehnala tlupa žoldáků a jeden z nich tady umřel. Asi to bude on, " řekla dívka.
Sněhové závěje se pomalu kupily ve spící zahradě. V nejzazším rohu se otřáslo křoví a sníh se sesypal. Tmavý potácející se stín vyšel pomalu doprostřed prostranství. Drátěnou košili měl na několika místech protrhlou. Zarostlou tváří si brázdil cestu pramínek krve. Obouruční meč zabodl před sebe do sněhu. Jejich pohledy se setkaly. Krátký okamžik, ve kterém se čas zastavil.Čtvero vyděšených očí ukryté za sklem ve tmě a pohled umírajícího. Neznámý ještě chvíli tiše pozoroval podivný dům, pak se mu zatočila hlava a podlomila kolena. Studená náruč sněhu mrazivě objala jeho vědomí.
"Hele upad. Musíme mu jít pomoct," vykřikl chlapec a chtěl se rozběhnout z pokoje.
"Nemá to cenu. Jako bys to nevěděl. Než tam doběhneš tak tam nebude," zadržela ho dívka.
"Ale vždyť umře."
"Už umřel. Je už několik století mrtvý, copak to nechápeš? Není odtud. To, co tady každý rok vidíme, se už dávno odehrálo."
Na ležící postavu se pomalu snášel sníh. Po chvíli zcela pokryl ležící tělo, které zvolna splývalo s bílým okolím.
Otevřel oči. Brunátný obličej válečníka nad ním se usmál a odhalil bezzubou dáseň."No, to je dost už jsem myslel, že seš tuhej."
"Viděl jsem divnej dům plnej světel. Uvnitř stály dvě děti a dívaly se na mě. Měli tam u stropu veliký louče bez kouře."
Válečník se zvedl od poraněného. "Spi".
Došel k ostatním, kteří stáli opodál u koní. "Ten už to má spočítaný. Když jsem s nim mluvil, tak blouznil. Počkáme až umře a pak ho zakopeme. Dlouho už to trvat nebude."
"Ne, čekat nemůžeme, jinak nás chytí. Zab ho," řekl velitel a otočil s koněm směrem k východu odkud čekal příjezd pronásledovatelů.
Válečník s brunátným obličejem se bez slova otočil a došel k raněnému. Počkal až zavře oči a pak vytáhl nůž.
Děti se zvedly a odcházely od okna."Už můžeš rozsvítit. Zmizel," řekla dívka. Otevřela dveře a odešla na druhou stranu domu do kuchyně.
Chlapec ještě chvíli stál u okna. Díval se na stopy ve sněhu pod lampou, které pomalu zasypával padající sníh. Po muži s mečem už nezbylo nic. Zmizel. Zůstaly jen ty stopy. Chlapec stál v kruhu světla u okna a kolem něj byla tma.