Neviditelné zrcadlo

     „Omlouvám se,“ vydechla jsem a dál těkala očima po starém, prošlapaném koberci. Všude okolo mě bylo šero. Jen stěží bych dokázala rozpoznat tváře, jež mě obklopovaly, ale tak jako ta moje, i ty ostatní byly dětské. Moji noví kamarádi se mi tiše pohihňávali. Kolena se mi třásla a po spánku mi sklouzla první kapka studeného potu. Jedním nervózním pohybem ruky jsem ji setřela. Strach mi svíral hrudník a při každém nadechnutí jsem cítila, jak se chvěji. Oči se mi začaly zalívat slzami, ale za žádnou cenu jsem nemohla připustit, aby se prodraly ven. To by byl můj konec. O to přesně jim šlo a já se nedokázala bránit.
       Hlouček dětí se utišil. Cítila jsem, jak mi srdíčko vylekaně třepotá. Sevřela jsem svého plyšového medvídka o něco pevněji a přitiskla si ho k tělu, i když právě on tohle všechno zavinil. Byl to on, kvůli komu se mi posmívají, ale i přesto to je můj nejlepší kamarád.
       Prach z koberce se líně zvedl a zatřpytil se v bledém světle, jež sem dopadalo skrz vzdálené osamělé okno kulatého tvaru. Až po chvíli jsem si uvědomila, co to způsobilo- o krok blíže ke mně přistoupila Anežka, větší a starší než já, dokonce i než všichni ostatní. Jako jediná už chodila do školy, snad proto ji ostatní považovali za vzor a chtěli se s ní kamarádit. I já jsem si s ní chtěla hrát, ale medvídek to celé zkazil.
„Lháři!“ zašklebila se na mě Anežka opovržlivě a děti za ní se mi opět začaly smát. Sklonila jsem hlavu ještě o trochu níž a svého němého přítele jsem si stále tiskla pevně k tělu.
      „Lháři, lháři, lháři! Všichni ostatní víme, že hračky nemluví!“ Pokračovala.
„J-já,“ chtěla jsem zaprotestovat, ale když jsem se rozhlédla okolo sebe, odhodlání mě opustilo, „omlouvám se,“ dodala jsem.
„Ty.“ Z jejího hlasu vyzařovala zloba. „Ty se budeš omlouvat, až ti to já dovolim!“ Rozeběhla se a vší silou mě odstrčila. Neudržela jsem rovnováhu a upadla dozadu. Slzy, které jsem se celou dobu snažila zadržet, se nyní společně s hlasitými vzlyky prodraly ven. Anežka vítězoslavně stála nade mnou a v matném světle se jí na baculatém obličeji odrážel úsměv.
      „Děti! Večeře! Pojďte dolů!“ ozvalo se volání paní vychovatelky. Jízlivý smích a pobavené pošeptávání se v mžiku změnilo v dusot bačkůrek.
Najednou tu bylo ticho a docela krásně, i když trochu strašidelně. Položila jsem Zippa na koberec vedle sebe a začala si utírat slzy.
„Nemůžeš se na mě zlobit.“ Promluvil nevzrušeným hlasem malý Zipp, postavil se a začal se oprašovat svýma plyšovýma plapkama. Nasupeně jsem se postavila.
„Proč bych jako nemohla?“ zavzlykala jsem.
„Protože…“zasmál se medvídek, „protože jsem tvou součástí. Součástí, kterou ostatní nevidí,“ upřesnil a popošel ke mně.
„Já vim, jenže…“ zhluboka jsem se nadechla, „chtěla bych, aby tě takhle viděli i ostatní.“
„Ale já tu nejsem pro ostatní, jsem tu přeci pro tebe. Abys tu nebyla sama.“
Jeho slova mi připomněly maminku a tatínka a opět se mi chtělo začít brečet.
„Musíš pochopit, že jsem jen tvoje zrcadlo.“ Pak napřáhl tlapky tak, aby mi dal najevo, že chce vzít do náruče.