Zpověď mého srdce II.

II.

Potichu odemykám a ještě tišeji se snažím zamknout, abych Toma nevzbudila. Naposledy mi totiž slušně nadal, že na něj vůbec neberu ohled, hlasitě zavírám dveře, šramotím s klíčemi a dupu. Sama se divím, že mi nevytkl taky, jak hlasitě dýchám. S největší tichostí se vysleču,s ukládáním věcí si moc starosti nedělám , protože se to na těch kufrech a krabicích plných našich věcí slušně ztratí. Dávám si rychlou sprchu a pádím do postýlky, teda přesněji gauče. Než bude postel, tak to ještě chvilku potrvá.                                                                   Tom se probral,a tak mu jako správná manželka dávám polibení a přeju hezkej den. Je ještě ospalej, ale chce si povídat. Řešíme, co dělal včera, jak bylo v práci a kdy pojede domů. Ha, při slově domů ožívám, ale navenek zůstávám jako v polospánku. Zcela bez záměru a nenápadně ho posílám k rodičům. Já jsem stejnak celej víkend v práci. takže semnou nic nebude. Chvilku se rozmýšlí, ale nakonec souhlasí a začíná se balit.                     Mezitím upadám do říše snů. Co si nechávám zdát asi není těžký uhodout :o) . Ani nevím v kolik mě probouzí a loučí se. Odjíždí. Pusa. Slova o tom, jak mu bude smutno. Pusa. Bouchnutí dveří. A malý plamínek rozhořívající se uvnitř mně. :o)                                                                                                                        Probouzím se kolem jedné. Probrat se, mi dlouho netrvá. Moc neotálím a beru mobil : Začátek bychom měli. Tom odjel. :o) Kdybych měl auto, hned se za Tebou rozjedu.  Potěší mě i taková odpověď, co bych si taky mohla přát víc! A tak nelením a píšu holkám. Musím jim to tady ukázat. Využít toho, že Tomáš odjel... No jo, s ním ty setkání  takový uvolněný nejsou...a postěžovat si člověk musí.

Kolem třetí přijíždí Pája. Lucka s malou hned v zápětí. No a protože je venku škaredě, zůstáváme v bytečku. Znáte to. Tři ženský... co asi může následovat?! Po exkurzi nového bytu, trvájící ztěží deset minut pro jeho tři pokoje, prošmejdí baby kuchyňskou linku a vyzkouší, jak se kouří na našem balkóně. Následuje kávička a klábosení o chlapech, práci, malé a zase chlapech, které ukončí jen to, že musím opět do práce.Ještě, že je Pája tak hodná a chce se jí odvézt mě tam.  Plánujeme co brzo podniknem, a co nepodniknem, protože to s těma našima chlapama prostě nejde. Po posledním úspěšném - neúspěšném pokusu maskovat mé rande s Jeníčkem mi holky kladou na srdce abych si dala pozor na zvědavé sousedy. Během odpoledne si spolu nepřestáváme psát. Píšeme o všem možném a dohromady o ničem, hlavně, že je to dost laškovní... Na otázku jaký má den odpovídá: Den s genetikou a šlechtěním... :o) A mě nenapadá nic lepšího než : Pod tím se dá představit věcí :o) Jeník samozřejmě drží krok: Hmm, já se tak těším! Úplně se Ti oddám...jen Ti chci aspoň chvilku hladit obličej a dívat se do těch Tvých očí....

Noční byla fajn. Na to, že byl pátek, kterej se umí často úplně po...t se to dalo. Vlastně chodím do práce ráda. Už tři roky pracuju na neurochirurgii, JIPce. Někdy je to sice nápor na psychiku a taky fyzičku, ale baví mě to. Společnost lidí mi nikdy nevadila. Myslím, že úsměvu, pohlazení a pochopení mám pro tyto naše pacienty vždycky dost i když to někdy taky skřípne. Prostě mě vědomí toho, že jim pomáhám,ať už léky, slovy nebo jen pohlazením a úsměvem naplňuje a řeknu vám, že není nad to, když slyšíte z úst takového člověka, že jste jako anděl... V práci je babinec a kdo pracuje v kolektivu ženských, ví, že to není někdy žádná "prdel" Chlapy to maj prostě lepší. Když se něco stane, daj si přes hubu a je po problému. Žádný zbytečný řečičky okolo a už vůbec u nich neexistuje, že by jeden druhého pomlouval. Ale i tak musím říct, že kolektiv špatnej nejsme.                      Domů jsem přišla celkem brzo. O víkendu je to vždycky rychlejší, když nemusíme mít ty dlouhý referáty o pacientech jako před školní tabulí.. Spát se mi sice chtělo, ale taky se mi zachtělo napustit si vanu a trošku v ní lebedit. A tak jsem si nastavila Vivo Per lei na opakovaný přehráváním zapálila svíčky a zaposlouchala se do hlasu Andrea Bocelliho. Ještě do nedávna mě koupání příliš neoslovovalo. Doma byla totiž sprcha číslem jedna a vana jen do počtu. No a protože jsme si do té naší malé koupelny dali jednu z těch největších van, přišla jsem vaně plné pěny a horké vody rychle na chuť. Písničku Vivo per lei jsem objevila nedávno a dostala mě... a dostává stále. Lehla jsem si a pohodlně se uvelebila. Ta horkost, která se mi začala šířit tělem, spojená s vůní jablka se s kořicí mi okamžitě dala možnost zapomenout na vše..a tak jsem zavřela oči a představovala si, jaké to bude, když nám to s Jeníkem vyjde a on mě navštíví.                       Než jsem se dostala do postele vyměnili jsme si s Jeníkem pár sms-ek. Mám vymyslet program. Okamžitě mě napadá vana, zaručeně bod jedna. Navrhuji oběd, ale prý se po něm člověku nechce hýbat.. ( to by mě zajímalo, co má asi zalubem, chlapec jeden :o) Tak si budem povídat a koukat na sebe. Jo, koukat na sebe... To vše mi letělo hlavou. Jak bude vypadat, jak se bude chovat, co bude říkat...a já? Nebude hloupé ho pozvat do vany a jak to provedu... Budu se mu líbit, co si obleču?!?!  Nic. To by asi bylo blbý. Něco,ale co..?? Každopádně jsem si vanu pěkně užila a taky s myšlenkami na něj pořádně vylepšila.. 

Sobota byla dlouhá. Nemoct mu napsat a přitom bych mu toho chtěla tolik říct... a tak otvírám vínko a jako správná beznadějně unešená duše si popíjím, aspoň trošku zapomenout... Neděle. Mám den. To je lepší, rychleji to letí. Práce je dost. Ráno hygiena, po které by neuškodila vlastní koupel, pak vizita, léky, bilance, oběd... navíc opět fajn sestava. S některými holkami to ubíhá tak rychle.. No a to nemůžu zapomenout na našeho Honzíka, sestru, s kterou není nikdy nuda. Nic z toho se však nevyrovná tomu, když mi pípne mobil a tam : Maruško, moc se na Tebe těším! Ta radost, ten příval pozitivní energie, který se ve mě rozlil..to se nedá ani popsat. Napíšem si pár smsek, ve kterých se ho mimojiné ptám jestli mi odpustí, že jsem trošku nemocná. Starostlivě se ptá, jestli se radši nechci vyležet.. Na což nelením a  odepisuju : ..no dyť :o) Chci Tě vidět i za cenu toho , že to bude z metru!!! .   :o) Ty potvůrko..pokud se uvidíme, tak Ti zaručuju, že u sebe budem hodně blízko..nejblíž, jak jen to půjde! O to se postarám...chci Tě! 

Ještě teď, když si vzpomenu, cítím tu touhu, kterou to ve mně vyvolalo. Hmm... Takové škádlení mám ráda. Je to vzrušující. Oťukávat se, naznačovat a přitom nic určitého neříct. Jen pracovat v takovým rozpoložení, jde těžko.                                               

Pondělí!!! Není možné, já fakt usnula.. už večer jsem si rozplánovala, co a jak abych stihla uklidit, upéct něco slaného, pro jistotu uvařit oběd (člověk nikdy neví :o) a hlavně udělat ze sebe strašlivě neodolatelnou svůdnici. Ono to dá trochu práce, aby to vypadalo krásně a přitom úplně obyčejně!                                                   S tím, jak jsem se probudila brzo, mi šlo všechno od ruky a připravená na tu jízdu jsem byla už v deset dopolede. A v jednu jsem se dočkala!!!

Bylo to nádherný..jak jinak. Už když jsem ho zahlédla z okna, se mi rozbušilo srdce a nepřestalo dokud neodešel. Jak mu to slušelo! Je prostě sladký. Nikoho jako on neznám... Nikdy mi nevadilo, že je výškou akorát tak ke mě...právě to dělá ta naše obejmutí, tak krásná...prostě do sebe zapadnem :o) Miluju jeho rysy ve tváři, jeho hnědý pronikavý oči, rty, které tak ráda cítím na mých.. strniště, které ho dělá tolik sexy a tu malou rýhu mezi obočím, která se udělá, když nakřčí tem malý nosík. Jeho ruce, kterými se mě dotýká..jeho kůži, s nádechem do hněda, krk a ouška, která tak ráda líbám, protože mu to dělá dobře... Ach, jak mi chybí. Už o něm několik dní nevím a ta beznaděj, kterou cítím mě naplňuje prázdnotou, která se každou další hodinou zvětšuje....Padli jsem si do náruče. Bylo to....perfektní. Držet ho v náruči, cítit tu vůni, slyšet ten hlas, cítit ty ruce, to tělo... Nervozita, kterou jsem cítila se vytratila hned jak jsme se ponořili do vany plné pěny. O tom jsem snila od začátku...ležet v té vaně s ním. S Jeníčkem jsem si tu romantiku, svíčky, vínko dovedla představit. S Tomem to bylo utrpení....                                                                                                                            Neměl moc času. A přece víc než jindy...ty dvě hodiny utekly jako by ani nebyly...ale vzpomínky mi připomínají, že to bylo něco víc než jen pouhý sen. Milovali jsme se. Něžně, pomalu..to jakým způsobem do mě proniká..cítím každý kousek, který dostane, každý pohyb, který udělá. Na zádech, na břiše, nahoře... Ten pocit úplného spojení ve mě zůstává ještě dlouho potom... Neubránila jsem se nenapsat: Jeníčku, bylo mi moc hezky. Děkuju Ti. Odepsal jen: Mařenko, mě taky. Mám Tě rád!