Skrček

„A to se prostě vyspíš s ženskou, jenom proto, že nemůžeš spát?“

„Nejenom proto, taky se mi musí líbit.“

„Máš hezkej svetr.“

„Ten mi pletla babička.“

„Babička je moc šikovná.“

„Jsem po ní.“

Vycházíme z baru, vzduch je vlhký, v kalužích se vlní dozvuky basů z podniku. Ulice města překlenuly dvanáctou. První zpráva ji přišla hned po pár krocích po dlažbě. Vytáhne mobil z kapsy, má rozvětvený displej. Posouvá prstíkem řádky smsky, pak udělá decentně teatrální úšklebek, protože chce, abych se zeptal. A tak se ji teda zeptám, abych netrhal partu. „Přítel?“ Kývne hlavou bez sebemenšího výrazu provinění. „Furt mě čekuje (miluju vkládání angličtiny do vět, to se hned pozná cool ženská, co je in), vůbec mi nevěří.“  Taky kývnu hlavou, jakože rozumim, že to nemá lehký. Dere se mi na jazyk poznámka : Proboha, měl by ti víc věřit, vždyť se jen chceš vyspat s jinym chlapem. Nakonec si ale nechci kazit večer jedním uspokojujícím sarkasmem. Nepotřebuju ji dokazovat, že je to kráva, chci s ní jen šukat.

„A ty taky někoho máš?“

„Mám, ale volat ji nebudu, nevěřila by mi, že jdu spát, ví, že trpim nespavostí „ (samozřejmě, že nikoho nemám, tuhle větu říkám jenom proto, aby se nebála, že ze mě ráno vypadne – Lásko, teď už spolu chodíme.

„On je to moc hodnej trouba (ne, omlouvám se, řekla kluk, ale trouba se mi sem hodí víc, tak píšu trouba), ale on si mě nevšímá, vůbec se mi nevěnuje.“

 Ježiši, doufám, že nevyměkne a nespadne do sentimentality, to už bych rovnou mohl koupit na pumpě brambůrky a dvd Láska nebeská.

„No jo, co naděláš...,“  pomáhám ji zapomenout. Zafungovalo to. Vypíná si zvuk mobilu, aby nás nikdo nerušil.

„Máš rád psy?“ Zeptá se mě.  Vážení přátelé, geniální otázka, ve slovníku se briskně přehazují na položku pejskové a odpovídám košatou větou.“ Mám.“ Nastalo dvacet minut „ťuťu ňuňu zvířátka“, který vám zřejmě dostatečně nezreplikuju. Všechno, co si z toho doteď pamatuju je jen: nějakej pes umřel, další nic nežere, ale ten menší žere moc nebo to byl ten větší? Jediná rada, jak přežít téma Domácí Mazlíčkové je, sklopit uši a nasadit psí oči.

Přibližovali jsme se k penzionu, mít pokoj v cizím městě obnáší určité výhody, je tam uklizeno, vypadá to pěkně a člověk zapůsobí. Byl jsem kdesi o krok dopředu. Moje druhé já už odhazovalo přehoz z postele, štelovalo teplou vodu ve sprchovém koutě a načínalo lahvinku červeného. To všechno současně. Mé druhé já je hrozně šikovné. Mé druhé já by rozhodně bylo ještě šikovnější nebýt nevyžádaného setkání jen pár kroků od penzionu.

„Dobrý večer,“ zašeptalo něco z křoví zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl umlčet psí kotec jemným náhlým polibkem. „Slyšels to?“ Zeptala se Jana, pro ty, kteří přišli k televizním obrazovkám později: Je cirka půl jedné, seznámil jsem se v baru se studentkou Janou, je jí 20 let a má doma troubu.

„Neslyšel.“ Popírám nepopíratelné. „Dobrý večer vám přeji,“ ozvalo se znovu odněkud z křoví. „Počkej, počkej,“ odtahuje mě krásná studentka. „Někdo nám popřál dobrý večer.“

„ Děkujeme, odpovím laxně a snažím se znovu přiblížit naše rty. Mé druhé já se naklání z otevřeného okna a očividně mi fandí. „Nedělej si prdel, někdo tu je,“  nastavuje Jana ouško ke křoví. Nastavuju taky sluchadlo ke křoví. Chvíli stojíme u křoví a nastavujem obě uchadla (tohle slovo si tu vynutilo svoje místo).

„ Mohu vás vyrušit?“ Ozve se zase. Tentokrát nastavujeme i kukadla, rhodopsin v oku má napilno. V křoví to zašustí, větývky se tetelí, dvě malé ručičky roztáhnou zelený závěs a světe div se, před námi stojí malý směšně oděný mužík s červenou čepičkou na hlavě. Snažím se ho někam zařadit, abych na nestandardní setkání mohl jako chlap adekvátně zareagovat. Je to malý, takže se prát nebudem, mohlo by to bejt děcko, musim se k tomu chovat opatrně, protože to má zelenou kazajku a červenou čepici, tudíž je možnost, že je to psychotik. A hele, má to vousy, děcko to nebude je to liliputí pacient.

„No povídejte,“ dávám šanci pacošovi, říkám to pohodovým stylem, jakoby šlo o normální běžnou situaci. Chci tím dát najevo, že mam vše pod kontrolou.

„Já jsem trpaslík, aby mezi námi bylo jasno hned na začátku.“ Zahlásí skrček. Samozřejmě, reaguji empaticky a v duchu vytáčím číslo psychiatrického ústavu. „Ty mi nevěříš?“ Hodí na mě podezíravě mrňous.

„My si tykáme?“

„Teď už jo.“

„ Tak to je fajn.“

„ Počkej, nech ho mluvit,“ zarazí mě Jana a přiblíží se k údajnýmu trpaslíkovi. „Copak máš za problém?“ Trpaslík zvětří zájem zatváří se lítostivě, vykulí očka a nahodí škemravý tón.

„Prosím vás, já mám takovou malou prosbičku.“ (jo tak prosbičku, supr, slovo prosbičku používají santusové v Holešovicích, když chtěj cígo, dám mu cígo, připálím mu, nechám zapalovač a bude pokoj)

„Jakou prosbičku?“ Vymazává mi holešovické nádraží z hlavy Jana.

„Já dneska nemám kde spinkat a vona je tma a já se tmy hroooozně bojim,“ začne vzlykat skřet. „Áaaale, přeci bys neplakal, trpaslíčku,“ přiblíží se Jana k zakrslíkovi a sehne se na jeho úroveň. Táák a mam zkaženej večer, dík vole, říkám si v duchu. A jakoby mojí nelibost mužík slyšel, podívá se na mě ale vyloženě vychcaně a a lacině se rozpláče. Jana mu hobití původ baští a bez ostychu ho z ničeho nic obejme a konejšivě hladí rukou na zádech. Mé druhé já zavírá okno a jde si lehnout. Jsem vyloženě happy (a koukám, že i cool a in).

„Co ti to vrní v kapse?“ Zeptá se, stále ještě v pitoreskním objetí trpaslík.“ Áaaaa?“ Jana se náhle odtáhne, vytahuje z kapsy popraskaný mobil a dívá se na hluché pulsující světlo. „To je můj přítel.“ Stojím lehce omráčený, tolik nestandardních situací mě zaráží lehce do země. „Jéééé, vy máte přítele?“ Zaplesá Frodo. Vyměnili jsme si pohled, několik milisekundových vyjednávacích pohledů typu: Ať tě ani nenapadne něco rozvíjet.

Nechci spát venku.

Ani náhodou, jdi si do pohádky, tohle je moje Růženka.

 Je moje, vyloženě jsem ji svojí malou postavou rozhodil biorytmy.

Ty kůůůůrvo, zavolám na psychárnu.

Ani to nezkoušej nebo budu brečet a nechám se hladit.

 Jana pořád pozoruje světlo Nokie. Uvnitř opatrně dýchám. Dobrý...nezvedá to.

„Ty to nezvedneš?“ Jakoby odtušil trpaslík. „Můžeš u nás spát trpaslíku, ale jenom v chodbě na rohožce.“

„ Rohožka je moc tvrdá!“

„Dobře, dám ti tam polštář!“ Ukončuju vyjednávání razantně. Nebude nebezpečný, ujišťuji se v duchu, Mé druhé já odklízí nože z kuchyňky a kontroluje, jestli se dají zamknout dveře mezi pokojem a předsíní...dají! Mobil přestává vrnět, sláva, Jana je profík, bez výčitek zasunuje přístroj zpátky do kapsy. „S námi můžeš spát, trpaslíčku,“ odvětí nerušeně.

„U nás, u nás můžeš spát,“ opravuji ji.

„A ty jsi kdo?“ Zeptá se mě drze liliput. „Martin.“ Odpovídám mu bez podání ruky. Smrdí na dálku, to je dobrý, to odrazuje!

„Já se neptal na jméno.“

„To je můj kamarád.“ Zachraňuje situaci Jana.

Tak a jsem kamarád, vážení, na to jsem se těšil celej večer. Holky si náramně rozumí s kamarádama, když jsou zhrzené od svých stereotypem ojetých milenců. Kdybych býval věděl, že dnes večer budu kamarád, nekupoval bych prezervativy, ale brambůrky a Lásku nebeskou. Ne, nekupoval bych ani to, šel bych se prostě čistě do toho slibnýho baru, kde jsme se s Janou seznámili, vesele opít.

„Smrdíš trpaslíčku, šup, jdi se osprchovat!“ Jsme uvnitř pokoje. Jana podává malýmu mužíkovi můj ručník. Mateřský pudy jsou svinstvo. Nemůžu uvěřit, jak si za tak krátkou dobu padli do noty. Jakoby se znali leta. Jsem vážně, ale vážně nasranej. Ale ještě to nevzdávám, ještě je tu šance alespoň na mírné uspokojení. Mé druhé já opouští pokoj, sketa, nechce být svědkem možného debaklu.

Ty vole, vona ho svlíká, no je tohle možný? Čučím nevěřícně na výjev z koupelny. Já jsem snad ve cvokárně. Tohle se nedá tohle, tohle fakt ne! Trpaslík se vesele usmívá, dává ručky rychle nahoru, jakoby na něj mířil ozbrojený separatista a nechává si ze sebe svlékat tílko. Odkdy maj trpaslíci tílko? Napadá mě. „Oooodkdy maj trpaslíci tílko?“ Vystřelím se sebe postřeh.

“ A proč by nemohli mít trpaslíčci trpasličí tílečko?“ Odtuší mojí hostilitu Jana. Nic na to neříkám. Neboduju. To je fakt, kurňa, proč by nemohli? V pohádkách se nahatý trpajzlíci prakticky nevyskytujou. Sněhurka je nikdy nesvlíkala, co se teda pamatuju, ba ne, svlíkala, v jednom lacinym pornu. Ale tam si nepamatuju, že by měli tílka. V pornu...a doprdele...Uvědomuju si a zároveň s tím už Jana s mateřskou lehkostí svléká pornímu trpajzlíkovi trenky. Obdivně se přitom zatváří. „Ty jsi nám ale velký kluk?“ Trpaslík se bezelstně zaculí. Ještě chybí, aby řekl „Máma“ a pak si to můžu jít rovnou hodit. Ze samecké zvědavosti se nakláním, abych si záhy srazil sebevědomí. Že já se dneska radši neopil.

Spal jsem ten večer na rohožce, ani polštář mi nedali. Z toho co jsem slyšel, skrz zamčený dveře mi bylo vyloženě na blití. Omlouvám se dětem, ale kdyby mé druhé já bylo bývalo neodneslo nože, mohlo být o jednoho trpaslíka míň!!!

P.S.: A to víno za 499 korun mi taky vypili!!!