Jen tak sedět a koukat, jak projížděj vlaky.

juchůů

Kurvy v kožichách

"Zmrdaný, zm..." slyší Jirka ze tmy před sebou Petra.
"Jako fákt, v týhle zpíč... No tak dělej, dej sem ty igelitky, nebo máme, kurva, za chvíli vlak v prdeli!"
Jirkovi je zima a snaží se roztřesenými prsty oddělit jednu tašku od ostatních, ale Petr mu celý svazek s nápisem Lidl vytrhává vztekle z rukou.
V okolní tmě je vidět jen odlesk bělma jeho očí a občasný záblesk měsíce na kolejnicích. Okolo hradba z černých stromů, jejichž vrcholky se s pomalu kývají. Za půl hodiny již klopýtají po pražcích zpět,  igelitové tašky s masem v rukou.
Jirka při klopýtání mezi pražci poslouchá s doširoka otrevřenýma očima řeči svého společníka o lidech, které vlak rozerval a roztahal po trati na kilometry daleko.
"Nevíš, nevíš, ty blbečku, s čím máš tu čest, to není jen... To jéé, to jéé... Mi  zas budou líbat ruce, có ruce, po kolenách se přede mnou ty sráči budou plazit, takovýhle masíčko..."
Jirka cítí pach masa a vnitřností z tašek, které nese v náručí, před sebou jen matně rozeznává siluetu hubeného muže s železnou trubkou pod paží a nožem v ruce. Přecházejí železniční mostek, na který se Jirka dívá z pod mostu a snad už po sté si představuje střet s vlakem, který zde každé dvě hodiny projíždí.
"Kdybys viděl, ty víš hovno, blbečku, všechny ty šmejdy, co si jen seděj ve svejch kanclech a nechaj se vykuřovat vod těchhle, co si jednoho ani nevšimnou. Co si ty svý rypáky nosej nahóóru, jak žerou  tohle maso, tyhle sračky, tyhle..."
Jirka spíše slyší, než vidí , jak se jeho společník zastavuje, plije hlen do igelitové tašky v Jirkových rukou, načež se přidušeně směje a pokračuje v obtížné chůzi. Jirka se nervozně snaží prohlédnout tmu před sebou, jestli proti nim již nejede rychlík. Třese se nočním chladem a opět se snaží představit si tu obrovskou ránu, kterou by od lokomotivy rychlíku dostal. Vidí své tělo roztrhané na trati jako tělo srnky, kterou právě opouštějí a dál poslouchá řeči svého společníka.
Noc je studená, třebaže je léto a šlahouny ostružiní mezi kolejnicemi se jim bolestivě zadrhávají okolo nohou.
"Ty vole, bys NETUŠIL, jak ty jejich kurvy, jak si tam seděj v těch drahejch restauracích, kde maj dveře na tuhletu buňku,  v těch svejch drahejch kožichách! Svině to sou a nic jinýho! A jaký maj boule za ušima, když  žerou masíčko z naší bezhlavý srnečky... PCHÉÉ, ale ty víš vo ženskejch hovno, blbečku..."
Jirka s taškami masa klopýtá za tím vzteklým hlasem, představuje si vyboulené tváře žen, jejich kožichy a bezhlavé tělo srnky.

Chcípáčku muj

Okamžik, kdy se celé tělo změní v třes a jekot, který svou silou člověka ochromí a promění ve vyděšené zvíře. Okamžik, který se každé dvě hodiny mezi betonovými bloky mostních pilířů opakuje a nelze si na něho  zvyknout.
Alespoň Jirkovi se to nedaří, když zpola leží a zpola sedí v zápachu nedaleké bahnité strouhy na starých papírových kartonech a s rozšířenýma očima se dívá do tmy železných nosníků někde ve tmě nad sebou.  Představuje si rychlík, který obrovskou rychlostí uhání nad ním a lidi v něm sedící. Snaží se soustředit na myšlenky o Petrovi, o Chcípáčkovi a o sobě.
Počítá, kolik králičích bobků dnes na ochranu před lidožravými mravenci snědl a myslí na jejich veliké krvavé zuby, o kterých mu Petr již tolikrát vypravoval.
Chcípáčka, psa s přeraženou páteří po střetu s vlakem, kterého z nejasného rozmaru Petr kdysi přinesl a ošetřil, se pro jeho nehybnost Jirka spíše bojí a i po dlouhých dnech s Petrem strávených,  se na něho dívá, jen když musí. Čeká na kroky, které bývají v době, kdy Petr chodí s masem do hospody, značně nejisté a vratké .
Pak už jen Jirka pomalu překračuje z jednoho kartonu na druhý, hrdlo stažené strachem. Všude okolo sebe slyší skřípění zubů myší a krys, které mají pod nesčetnými a letitými vrstvami kartonů svá doupata. Má děsem zježené chlupy po těle, když se vidí stejně zchromlý jako Chcípáček mezi růžovými mláďaty krys jako jejich potrava. Vidí se se stejně vystouplýma očima,  jako má chromý pes, když pokukuje po masu v Petrových rukách. Ještě slepá růžová embrya se k němu tisknou a Jirka s výkřikem hrůzy vidí, že mají lidské obličeje, které na něho žertovně mrkají.
"TAK CO, PIČO, ještě tu votravuješ? SI NEMYSLI, že tě tu budu trpět věčně!" křičí Petr jako pokaždé, když přijde opilý z města, v rukou   tašky s jídlem a lahvemi alkoholu.
Stále ještě ze sna roztřesený Jirka pozoruje ve světle nedalekého železničního osvětlení Petrovu kymácející se postavu, která se sklání nad nehybným psem.
"Ty hajzle, jestli zjistim, žes mu nedal nažrat... Tě v noci přivážu na koleje A BUDU SE DÍVAT..."
Jirka bez hlesu leží a poslouchá kňučení psa, který hltá kousky masa z Petrových rukou.
"HÉÉJ BLBEČKU, MĚLS VIDĚT, jak hekala! Ty vole jeden, ta se uďála nejmíń pětkrát..." samolibě pronáší Petr a když se opět napije z lahve, sebevědomým tónem pokračuje: "Takový kozy, vole, to bylo masíčko, to ani na kolejích nenajdeš, TY VOLE JEDEN! A TEN PEKÁČ, pičo vole, ta byla! A já jen takhle jdu v pohodě po silnici a vona jestli s ní jako nechci na panáka a já jako žejo, proč taky né, viď a..."
Už zase vlezlou zimou od strouhy roztřesený Jirka pozoruje tu stále častěji se zaklánějící postavu, která v matném světle lampy drží v jedné ruce lahev alkoholu a ve druhé pár pomačkaných stránek pornočasopisu.
"HÉÉJ, BLBEČKU, POĎ SEM, NEŽ SI PRO TEBE DOJDU!"

Po kolenách se budou plazit

Letní noc plná hvězd a zápachu města. Prázdné ulice obšťastněné jen tu a tam poloprázdnou tramvají a Petr s taškou masa někde uprostřed té prázdnoty.
Opatrné našlapování po zanedbané zahradě za hospodou, kam místní omladina chodí o diskotékách kouřit marihuanu.
Petrovy rozšířené oči, nahrbená postava a myšlenky na kuchaře s nevypočitatelnými náladami.
Žlutý obdélník okna kuchyně, ve kterém Petr vyhlíží statnou kuchařovu postavu v kdysi bílé zástěře. Opatrně jde kolem zdi  a s igelitovou taškou v ruce sbírá odvahu zabouchat na dřevěnné dveře chodby sousedící s kuchyní.
Až teprve po třetím zabouchání se v domě rozštěká pes a v horních patrech budovy se rozsvítí okna.
"Co je? Co chceš? Jo... Určitě zas, ukaž to..."
Kuchař Petrovy vyškubne tašku z rukou a  přivře dveře.

Ta nám neuteče

Větrný podvečer, kdy se stromy se svými korunami mění v roztančené metly. Podvečer, kdy člověk doufá v mnohé naděje a nejasně tuší mnohá nebezpečí.
Příkop podél železničního náspu je zarostlý kopřivami a Jirka, kterému sahají po pás, přemýšlí, jestli v něm spadne, nebo nespadně do vody. Přestože tento úsek trati procházeli s Petrem již mnohokrát, zarostlému příkopu se nikdy více nevěnovali.
"Tak dělej, kurva, co to tam je!"   volá na něho z kolejiště tlumeně Petr a Jirka se v duchu modlí, aby to byl jen kus hadru, nebo zteřelé kůry.
"Kurva, nečum tam jak blbec! Co to je?"
Ale Jirka přimrazeně kouká na srnu, která s podivným klidem leží v kopřivách před ním. Jirka se mračí, šustí botou v suché trávě, ale srna se ani nehne, jen jí přejíždí tělem třes. Ve stejném okamžiku vedle ní dopadá  Petr, který seskočil z náspu. Všichni tři sebou trhnou, ale jen srna vyráží z příkopu ven. Jirka pozoruje, jak není schopná zdolat nízký svah a teprve teď si všímá, že má nohy v kolenou přeražené.
Bezmocně se snaží odrazit na zkrvavených pahýlech, ale pokaždé se opět sesune do příkopu, kde se na ní s trubkou v ruce a úsměvem na rtech dívá Petr.
"Ta nám neuteče, dáme piknik, blbečku... " říká a sedá si na násep pár metrů od vyčerpané srny. Jirka cítí, jak se mu z té podívané hrůzou třesou nohy a přes změť pocitů není schopen slova ani pohybu.
"Kolik asi tak je, co, pičovole?" ptá se nezůčastněným tónem Petr a s předstíraným zalíbením si prohlíží rozevláté stromy nad jejich hlavami. Jirka se jen pohledem vpíjí do schoulené srny, která v kopřivách před ním vypadá tak spokojeně a klidně.
Po chvíli se ale Petr zvedá, v ruce svírá železnou trubku a přistupuje k srně.
Co se potom odehrává, donutí Jirku stočit pohled ke stromům, jejichž lesklá kůra mu připomíná nohy žen z časopisu, na který se musí po večerech s Petrem dívat. S každým úderem trubky mu cuknou ramena, přivřou oči a jediné utěšené myšlenky patří nehybnému Chcípáčkovi a jeho jazyku, který je tak vděčný za každé pohlazení a sousto.
Má opět pocit, že do něho život padá černými kusy dní a nikoho nezajímá a nikdo se neptá, jestli ho chce, nebo nechce dál žít. Po cestě zpátky s taškami čerstvého masa přemýšlí, jestli by neměl od Petra utéct, ale protože neví kam a bojí se obřích mravenců v okolí, úvah brzy rezignovaně zanechává.
Teď mi zase začne ukazovat ty jizvy... říká si, když jsou zpátky pod mostem.
"To je na hovno, né? Když stejně mravencum nakonec neutečeš a anis neměl ženskou, co? Na takovej život, kdybys SLYŠEL, blbečku, jak ta poslední ve městě řvala, jak sem jí to dělal... Kozy jak melouny, blbečku, ale ty víš vo ženskejch hovno! Tak na takovej život bych se vysral, to ti řikám na rovinu. A vysral pěkně z vysoka ..."
Jirka pozoruje veku nedaleko Petra a přemýšlí, co by se stalo, kdyby ji snědl.
Počkám, až bude víc opilej... pomyslí si a jako ochranu před lidiožravými mravenci sní pro jistotu dalších pár zaječích bobků.
"Blbečku, jó, to ti bylo hovado ten kanec, co mi rozpáral nohy. 'O byl kus, blbečku blbej... Ale nakonec jsem ho dostal, hajzla jednoho... Rypák měl velkej jak kůň a ty svý klektáky jak břitvy!"
Petr si vyhrnuje nohavice až ke kolenům tak, aby Jirka na jeho jizvami zbrázděné lýtka viděl.
"Neměl přední, ale i..."
...i tak se ke mně dostal a rozpáral mi nohy jak polštář, já vím... pomyslí si Jirka a přemýšlí, proč ty Petrovy ženy křičí a co se mu na tom asi líbí, ale protože nechce vypadat hloupě, raději mlčí.

---