Z mého života - 1. kapitola

 

„Jmenuji se Marián Zlejší. Už od školky se mě smáli kvůli mému jménu, ale s tím jsem se velmi dobře vyrovnal. Mnohdy si lidé myslí, že mám jenom tento problém a jinak život nádherný. Však oni se mýlí. Rodiče se o mě nestarají. Otec je ve vězení, protože mě znásilnil a k tomu jsem od něj chytil Aids. Byl porno hercem ve firmě, která omylem všechny své herce nakazila, jelikož je poslala točit s nakaženou herečkou film bez kondomu. A moje matka fetuje. Nelíbí se mi to, ale co můžu dělat. Jediný, kdo se o mě stará, je můj nevlastní děda. Mám už od narození oslabenou imunitu a jediný dědeček  mě pomáhá. Neustále mám chřipku nebo něco jiného a nechodím do školy. Zanedbal jsem skoro celý první ročník. Je mi 14 a už nechodím do školy. Děda mě učí sám a kupodivu to umí, ale už na staré devadesátileté kolena se mu to přistává dařit a občas při hodině usne. To ovšem byla jenom pohoda, teď můj život začíná pomalu dohořívat.“ Takhle začíná můj deník, který si píšu.

 

Dneska se dostává vysvědčení. Já ho nedostanu. Budu se učit i přes prázdiny. Děda Miloš nestíhá a tak to musíme dohnat. Jenže dneska musím jít k doktorovi, protože mám nějakou tečku na ruce a vypadá ošklivě. Nasedáme do auta. „Zapni si pás Mariáne, ať se ti nic nestane“ říká mi děda a já odpovím: „Už nic horšího se mi nemůže stát.“. Po krátké cestě vjíždíme do areálu nemocnice. Doktor už mě vyhlíži z okna, které leží až ve 14. patře. Naštěstí jedeme výtahem. Sestřička usadí dědu do čekárna a se mnou jde do laboratoře. Když mi odebírá krev, já omdlím. Po chvilce se probudím a ležím v čekárně, ale Miloš nikde. Slyším hlasy: „Řeknete mu to vy, nebo já?“ „Já nevím pane doktore. Už mi je devadesát, řekněte mu to vy.“. To mě dochází, že je to děda s lékařem. Otevírají se dveře a sestřička za mnou přijde: „Mám pro tebe špatnou správu. Doktor ti ji nechce říci. Musím já. Zjistili jsme, že jsi nakažen Kaposiho sarkomem. Je to nádorové onemocnění způsobené herpesvirem HHV-8. Je to stále ještě vzácné. Ty máš slabou imunitu a tak se s tím tvůj organismus nedokázal vyrovnat. A ty máš ještě AIDS a proto je spojením těchto nemocí tělo celkově agresivnější. Budeme ho léčit prášky...“ Už jsem nevnímal jemný hlas sestřičky a pouze se mě v slzavých očích prohnal celý můj život.