Když si tak povídám se sebou

  Drahý doktore,

   při posledním pohovoru jste se mne zeptal, kdy jsem se s tím poprvé střetl. Tehdy jsem neodpověděl, jen slíbil, že vám to napíši. Usaďte se teď pohodlně, nalijte kapku ginu do sklenice a zapalte doutník, jelikož toto bude dlouhé a ne zrovna příjemné čtení.

   Myslím, že předzvěstí toho, co mě mělo potkat, byla událost v jedné putice čtvrté cenové kategorie v den mých čtyřicátých narozenin. Dodnes si vzpomínám, jak vypadala: nízké kulaté stolky z masivního, dubového dřeva, kolem kterých byla kruhová pohovka potažená červeným semišem se zapitými hnědými skvrnami od nejroztodivnějších tekutin. Na žlutých stěnách visely černobílé akty, ale přes hustý kouř, který by se dal krájet, nebyly skoro vidět. Z ulice prosakovalo přes zelené sklo tlumené světlo pouličních lamp a temné bručení automobilů.

   Přisedl si ke mně muž. Šedivé vlasy a vousy lemovaly zažloutlý obličej, v němž byly dvě propadlé, modré jámy, které mne svým klidem nějak zneklidňovaly. Na sobě špinavé, v několika místech protržené šedivé sako a kdysi snad bílou košili, jež teď připomínala spíš dílo nějakého abstraktního malíře, co jen cáká barvu a pak to vydává za obraz. Na kalhotách velký, doposud mokrý flek od moči.

»Nemáš cigarety?«

»Prosím?«

»Jestli mi nedáš cigaretu.«

»Jo. Jasně. Vem si.«

»Dík.«

»Nemáš zač.«

»Měl bys se sebou něco dělat.«

»Jak to myslíš?«

»Koukni se na sebe. Své čtyřicátiny slavíš sám v takovémto pajzlu?«

»My se známe?«

»Ty mě ne, ale já o tobě vím všechno. Petr Svoboda, narozen v pondělí 17. 11. 1969. Většinou neděláš nic, jen chodíš od okapu ke kaluži. Jediná tvá starost je někde něco urvat, nebo sebrat. Svobodný, bezdětný. Dva kamarádi, kteří se ani neobtěžují s tebou oslavit narozeniny.«

»Kdo jsi?«

»Bůh.«

»Di do hajzlu!«

»Ach.«

»Když jsi Bůh, tak proč jsi v tomhle pajzlu, bavíš se se mnou, kouříš moje cigára a piješ nejlevnější rum?«

»Každej je nějakej.«

»Dokaž mi, že jsi Bůh.«

»Nemám potřebu ti cokoli dokazovat.«

»Nevěřím ti.«

»Pak nevěříš sám sobě. Tomu, co vidíš a cítíš.«

»Vidím před sebou pochcanýho chlápka, co to asi přehnal s pitím.« Byl pryč. Přede mnou stálo zrcadlo. Celou dobu jsem mluvil sám na sebe. Opilého chlapa, co neudrží vlastní moč.

   Odešel jsem z hospody a pomalu jsem se vracel domů. Kolem proudily davy lidí, občas se na silnici mihlo auto. Přišel jsem k podchodu. Pomalu jsem se začal nořit do jeho tajemných hlubin. Hluk náhle ustal. Lidé znizeli. Na stropě poblikávaly zářivky. Blik. Krok. Blik. Krok. Postava! Blik. Nic. Blik. Natahuje ke mně ruku. Blik. Nohy neudržely mou tíhu. Blik. Bum!

»Seš v pohodě, vole?«

»Mmh?«

»Esi seš v pohodě, že tu tak ležíš.«

»Jo, jo jasně. Nic mi není.« Zase jsem začal vnímat svět kolem sebe. Jemné hučení zářivek, zvuky aut, cizí hlasy.

   Vstal jsem a šel dál s pocitem, že mě někdo sleduje. Kolem vyvstaly pošmourné, špinavé panelové domy, před kterými se mísila sněhová břečka s bahnem a zašedlou travou. Mé bydliště. Konec světa. Otočil jsem se. Kousek ode mě se pár centimetrů nad zemí vznášela nahá dívka ozářená bílým, chladným světlem. Dlouhé vlasy barvy slámy, oči nebesky modré a ústa plná a rudá jak krev. Její hedvábná, narůžovělá kůže se chvěla mrazem, nebo alespoň já si to představoval.

»Co jsi zač?« Slova šla do prázdna. Na chodníku jsem stál sám. »Co se to děje?«

»Začínáš nám hloupnout.«

»Nemel! Jsi blázen.«

»Ty to pořád nechápeš! Mluvíš sám se sebou. Já jsem ty.«

»Jak můžeš být já?«

»Ach! S tebou je to vážně těžké, co?«

»Ne, to není možné! Já jsem přece normální!« Rozběhl jsem se proti skleněným dveřím paneláku a zbytek už jistě znáte. Snad máte dostatečnou odpověď na svou otázku a pustíte mne z tohoto ústavu. Slyšel jsem, že se toho venku hodně změnilo. Chtěl bych to vidět na vlastní oči.

S úctou Petr Svoboda.