Příběh mrtvého Artíka

                „Hééj! Timme!“ znuděně odvolávám svého starého dobrmana od Toho bílého kudrnatého něčeho (podle jeho majitelů se jedná o výstavního bišona? – nejspíš nějakej novej druh násad), co ho přes plot s pištivým vyštěkáváním neustále provokuje.  Starý  Timm se se znechucenym výrazem odvrací a pokulhávajíc přichází na verandu, kde právě obědvám.

„Kašli na něj brácho, pak tě z toho běhání podél plotu zas bude bolet celý tělo,“ poplácám dobrácky psa za ušima a vrátím se ke svý připálený sekaný.

                „Pane Baneš, jestli ten Váš čokl nějak ublíží mému Artíkovi, tak si mě nepřejte!“ Vyruší mě pištivý hlásek z druhé strany plotu. Líně se otáčím a dávám si záležet na naprosto nevzrušenym výraze. Samozřejmě, jak jinak… Zavěšena na plotě na mě výhružně civí postarší menší paní s tmavýma malýma očkama kontrastujícíma s bílými prstýnky prořídlých vlasů- má milá sousedka. Ani by nemusela tu Násadu držet v náruči, aby každý kolemjdoucí poznal (zásluhu by na tom měl i ten jejich ječák), že ti dva k sobě prostě patří.

„Nebojte se mladá paní, vždyť Vám to pořád opakuju. Timm by nikdy žádnému tak krásnému stvořeníčku neublížil.“ Snažim se svou obvyklou větu zakončit úsměvem. Nejspíš má na srdci ještě něco dalšího, protože tam pořád ještě stojí a podrážděně těká očima ze mě na Timma azase obráceně. Nechápavě zakroutím hlavou a natáhnu se přes stůl pro krabičku cigaret.

„Sakra... poslední dvě,“ zamručím, „to abych zajel do města…“ Zapálím si a s ironickým pohledem fouknu kouř směrem k sousedce. Než se otočí, stihne mi věnovat ještě jeden pohrdavý a zároveň výhružný pohled. Baba jedna…

                „Jeden by neřek, že kvůli jedný zatracený krabce a povinný návštěvě milovaný sestřičky strávíme ve městě tak dlouho, co brácho?“ Věnuju nechápavý pohled svému čtyřnohému příteli, když parkuju před barákem. Venku už se pomalu stmívá a všude panuje překvapivé ticho.

                „Ne,ne…dneska je venku teplo kámo. Zůstaň si pěkně venku,“ vytlačím Timma ze dveří zpět na verandu.

                Natáhnu se na svůj starej dobrej gauč a zapnu televizi. Právě včas- začíná Kriminálka Miami II.

                „Sakra,“ zanadávám si pro sebe, „zapomněl jsem mu dát večeři.“ Unaveně se zvedám z vrzající pohovky a mířím do kuchyně pro misku a granule. Může být něco málo před deset hodin.

„Timme!“ Zařvu stojíc mezi dveřmi do tmavé zahrady před domem. I když je léto, v tom županu mi je zima a začínám bejt trochu netrpělivej.

„Sakra Timme! Večeře!“  V zápětí už slyšim, jak se ke mně blíží. Pootevřu dveře trochu víc, abych na něho viděl.

„Co sis to zas našel? Pojď dej mi to a tady máš žrádlo,“ promluvím na psa a udělám pár kroků k němu. Timm s tím nejdřív zuřivě zatřepe a pak to neochotně pouští na zem. Hodim před něj misku a sehnu se pro tu jeho novou hračku, abych jí mohl hodit do koše. K mému zděšení ale nejde o pantofli, jak jsem se původně domníval, ale o sousedovic kudrnatou Násadu- Artíka…

„Ty magore!“ Prudce se otočím na spokojeně večeřícího dobrmana.

„Cos to udělal? Co teď podle tebe mám jako asi teď dělat?“ Skláním se nad bezvládně pohozeným Artíkem.

„Sakra! Sakra!“ Zamračím se na Timma, ale teď jen dál spokojeně žere. Zuřivě vytahuju krabku a zapaluju si. Nervózně přešlapuju z nohy na nohu. Podlaha pode mnou neuvěřitelně kvílí. V krku se mi začíná tvořit obrovský knedlík. Už ani to cigáro mi nechutná.

„Co teď ty zatracenej pse? Co mám podle tebe teď…“ V tom mě něco napadá. Znechuceně se sehnu pro oslintaného a špinavého Artíka a chytím ho tak, abych se ho dotýkal co možná nejmíň.  Nohou si přidržím dveře a s nataženou paží před sebou, ve které držím toho sousedovic miláčka, se blížím ke koupelně.

                Položim Atríka do zašpuntovaný vany. Dělá se mi z toho trochu šoufl, je nějakej gumovej. A k tomu ještě voslintanej.

                Hlína a ostatní bordel  je už skoro dole. Možná bych na něj mohl hodit i trochu šamponu, aby to fakt vypadalo.  Prud vody mu pročesává srst a já s úlevou zjišťuju, že nemá žádný velký šrámy.

                Vytáhnu ho z vody (už to není tak hrozný), zatřepu s nim, protože ždímání by mu asi moc neprospělo, a začnu s fénováním.

Po půl hodince utrpení vypadá Artík jako novej. A trochu i jako živej…

                Přetahuju si přes sebe svůj tmavej australskej plášť, abych ve tmě nebyl tak nápadnej. Timma dovleču domů, aby mě neprozradil, a vydávám se vstříc tmě s vypranym bišonem podpaží. Vedle u sousedů je tma a ticho. Přeci jenom už je něco okolo půlnoci.

Pomalu se soukám přes dřevěnej plot. Jeden by neřek, jaká je to fuška. Snažím se došlapovat co nejtišejc, ale jsem tak nervózní, že to je snad ještě horší, než kdybych šel normálně. A to všechno jenom kvůli jedný, teď navíc už i gumový,  Násadě.

Opatrně Pokládám Artíka na sousedovic verandu. Po chvíli marného snažení, aby pejsek ležel přirozeně, to vzdávám a opírám ho o stěnu. Naposledy poopravím polohu a vracím se domů.

„Pane Beneš! Pane Beneš!“ Přilítne vyděšená paní sousedka.

„Pojďte se na něco podívat! Tomu byste nevěřil!“

Překvapeně vyskočím ze židle a pozorně vyčkávám, co se bude dít dál. Musim se přiznat, že jsem čekal trochu jinou reakci.

„Tak rychle pane Beneš! Pojďte se podívat!“ Volá na mě s nervozitou v hlase sousedka. Udělám pár rázných kroků a přeskakuji plot. Stará paní mě uchopí za zápěstí a ukazujíc na Artíka mě táhne k verandě. Při pohledu na něj mě doslova mrazí v zádech, ale snažím se zůstat klidným.

„Včera,“začíná s brekem sousedka, „včera odpoledne nám Artík umřel! Tak ho můj muž zakopal v zadu na zahradě…“ Přes vzlyky stěží rozpoznávám, co se mi snaží říct.

„A dnes! Dnes, když jsem vstala… Našla jsem Artíka vykoupaného a načesaného přede dveřmi!“

A pak mi to došlo… Zatracenej Timm...