Kázání nad hrobem

Kázání nad hrobem

Generál začal přicházet k sobě. Trochu jsem ho kopnul, aby mu to netrvalo celý den. Ohnal se rukou, ale já byl rychlejší. Uhnul jsem se a kopnul ho z druhé strany.

„Vstávej, ty žoku sádla!“ zavolal jsem na něj.

Generál se obrátil na záda a protřel si oči.

„Ale vždyť já přeci…“ zašeptal.

„Jo, umřels. Seš tuhej jak podrážka a ležíš si tam na Chlumě a vesele začínáš zahnívat.“

„Vždyť přeci…“

„Samý přeci! Nech už toho porát, sakra taky,“ přerušil jsem ho.

On pochopitelně nic nechápal. Stále se prohmatával a hledal místo, kde ho postřelili.

„Tam nic není, šéfe, ale kdyby tě to zajímalo, tak to bylo pod sedmý žebro na levý straně,“ povídal jsem mu lenivě.

Jeho oči se do široka roztáhly.

„Kde?“ zašeptal jenom a rozhlížel se zoufale okolo sebe.

„V nebi, kamaráde, v nebi. Respektive v přednebí. Než pudeš dál, tak si musíme ujasnit pár technickejch detajlů.“

A on na mě jen vyjeveně zíral. Dá se to pochopit – přeci jenom, umřít a pak se probudit, to je i pro otrlou povahu někdy trochu moc.

Aby řeč nestála, zkusil jsem trochu prolomit ledy.

„Hezký opevnění v tom Josefově stojí. Moc pěkný. Ten nápad s těma stavidlama – moc pěknej.“

Marná snaha. Jen seděl a koukal.

„A kluci, půlka natěšená na bitvu, půlka podělaná z Prušáků. To bylo taky zajímavý.“

Už už otevíral pusu, že něco řekne, ale zase si to rozmyslel. Mělo tohle cenu? Naděje umírá poslední.

„Tak podívej se,“ povídám mu, „pojď si to probrat od začátku. Víš, kde byla chyba na začátku? Rakušáci sou prd vojáci!“

„Tak to halt,“ rozkřikl se na mě, v což jsem upřímně doufal. „Rakousko má tu největší a nejlepší armádu na světě!“

„Zajímavé – proč jste teda dostali na prdel?“ povídám mu klidně.

To ho na malý moment zarazilo.

„Nepřálo nám počasí,“ vyhrkl rychle.

Významně jsem povytáhl obočí a s otcovskou trpělivostí jsem mu začal vysvětlovat, jak to vlastně je.

„Ach jo, co vy v tý hlavě máte, to mi povězte. Porát byste budovali pevnosti. Hradby stavíte, opevnění budujete a k čemu vám to sakra je? Celý Čechy máte posetý vojenskejma pevnostma – soustředíte se na ‚obraný boj‘! Na tohle někdo čeká? Nikdo! Vyhlásej vám válku, vy se zamknete v Josefově, čekáte a řikáte si, kdo ví, jak nejste chytrý. A vy, vy ste úplně blbí. Nepřítele nějaký pevnosti nezajímají, ten jde po území. A vy si v tý pevnosti klidně shnijte, nám je to jedno, nepřítel radši pole s obilím, město s pivovarem. Blbouni jedni.“

Vychrlil jsem ze sebe tohle všechno skoro bez nadechnutí. Asi jsem to uvnitř dusil nějak dlouho a už to muselo ven.

Oficírskej ale koukal – tomu to v životě nikdo tak nenandal. A teď, chvíli po smrti, už to do něj hustím. A nejhorší je, že mám pravdu!

„A ta bitva,“ nešetřil jsem ho dál, „necháte se vylákat a milostivě zrovínka na místo, který jim nejvíc vyhovovalo. Co na to říct, generál a takováhle zásadní bota.“

„Ale počasí,“ pokusil se zachroptět.

„Počasí z toho laskavě vynech. Vždyť bylo akorát na bitvu – hezky sucho a ne moc horko. Spíš než počasí si měl smůlu na blbou taktiku.“

Nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Ale jo! Víc, než počasí vás překvapila pruská jízda.“

„Jízda ne, spíš to, že byli…“ generál se rozplakal. „Máš pravdu, jízda nás překvapila. Málo nás bylo a ty, co byli tak byli strachy podělaný. Všechno to šlo proti nám…“

„Ale no tak, neplakej, to bude dobrý…“ utěšoval jsem jeho generálskou milost. „To se spraví.“

„Díky ti, díky,“ volal a objímal mě. „Díky ti, Bože, žes mě vzal do nebe!“

„Prrr, já nejsem Bůh ani bůh,“ řekl jsem a odstrčil jsem ho od sebe. „A o tom nebi bych si tak dovolil pochybovat.“

„Cococococo???“ zakoktal vyděšený oficír.

„Kdepak, generálku, ty pudeš hezky do peklíčka. Lhals, podváděls, šidils, s děvkama ses tahal a hnusnej k lidem si byl.“

„Já přeci ne…“

„Nekecej! Celej Hradec tě byl plnej. Hořice taky a až v Jičíně o tobě věděli svoje. Pěkný kvítko jsi byl. Sluhy jsi bil, domy jsi pálil, ničit jsi chtěl a vraždit. Za to máš na dlouho vystaráno.“

„Dyť já…“

„Nezapírej porát! Pamatuješ na toho kluka, cos ho dal zmrskat jenom proto, že sis myslel, že na tebe špatně kouk? Nebo na toho vojáka, cos ho poslal do týla na výzkumy? Nebo na ty děvky, co si zabil z opilosti?“

Zdrceně se na mě podíval.

„A tahle bitva, ta bitva, kterou jsi dneska slavnostně prohrál, tak ta vejde do historie. Nebude totiž jasný, kde byla. Pro jedny to bude bitva u Hradce Králové, pro jiné u Sadové a někdo si vzpomene na bitvu na Chlumu. A ty, milý přítelíčku upadneš v zapomnění.“

„Kdo vlastně seš?“ vyhrkl ještě.

„Já? Teď už nikdo. Býval jsem ale tvůj kuchař. Ten kuchař, cos ho před bitvou zastřelil, protože ti při mém srbském žebírku zaskočilo.“

„Ty?“

„Buď rád, moh tu bejt ten kluk, cos ho donutil sníst tvoje podrážky od bot. Ten by asi tak příjemnej jako já nebyl.“

Smutně se na mě podíval a pak zašeptal slovo, které za celý život neznal: „Promiň.“

„Omluva není nikdy bezvýznamná,“ řekl jsem mu a pak se mi rozplynul před očima.“

Krvavá mlha padla na bojiště. Všude ležely mrtvoly mladých obou národů mužů, koní, zbytky vozů a mezi nimi i ta mrcha generál. Na to vše pohlížel ze svého bělouše jako anděl smrti princ Fridrich. Na tváři mu zářil úsměv a vevnitř cítil hluboké uspokojení.

Jakýsi vesničan, kterého Prušáci zajali, aby odklízel mrtvé to nevydržel, a když přijel Fridrich až k němu, rozhodil vesničan rukama kolem sebe a zeptal se ho:

„A stála vám, vaše milosti, ta výhra za to?“