Tajga - Procitnutí

Dlouho jsem nepřispívala, nyní přicházím s fantasy povídkou :) Buďte trošku schvovívaví, moje ruce na klávesnici se teprve rozcvičují po dlouhém odpočinku ...

Bylo ráno.

Vycházející slunce rozsvítilo špičky stromů tak, že pod sněhovou nadílkou jiskřily jako vzácné drahokamy. Ve stínech, které ještě přetrvávaly nad zemí, přeběhl pár zajíců. Jejich hravé dovádění přerušilo prasknutí větvičky. Zvířátka se zarazila uprostřed pohybu, uši nastražené v náhlé pozornosti a pak se dala na úprk.

Ze stínu vysoké jedle vystoupila elfí dívka a rozčarovaně si oklepávala sníh z hlavy. Ústa se jí pohybovala jak si mumlala nadávky, očividně si dávala za vinu zaječí uprk, který vyvolalo její neopatrné našlápnutí.

Dívce mohlo být tak osmnáct jar, měla mléčně bílou pleť a stříbrné vlasy svázané do ohonu. Ve světlé tváři se velmi vyjímala rudá ústa (nyní vztekle semknutá) a jasné, zelené oči. Působila až éterickým dojmem, se kterým se ale neslučoval vzteklý tón tichého hlasu.

„Jsem nešika, nešika! Kdyby mě tak viděl táta ... dostala bych za uši ….“

Mimoděk se dotkla lalůčků elfsky špičatých uší a pousmála se nad vzpomínkou na otce.

Dívka se jmenovala Tajga a pocházela z obyčejné elfské rodiny. Otec byl, stejně jako mnoho dalších jejího rodu, lovcem. Díky neobyčejnému citu pro přírodu - rostliny a zvěř - byl skutečně vynikajícím lovcem a vždy doufal, že Tajga půjde v jeho šlépějích. Nakonec se ale lovkyní stala Tajgina starší sestra Tajenka. Před několika měsící ale oba zahynuli na výpravě do Ashenvaleských lesů. Měla to být bezpečná výprava, Ashenvale bylo již nějakou dobu poklidné místo, tentokrát se ale střetli se skupinou opilých aliančních zběhů a ani jejich mimořádné schopnosti jim nepomohly proti opilé zuřivosti protivníků.

Tajga od té doby cítila nutkavou potřebu splnit otci jeho přání aby se i ona stala lovkyní, ale její časté výpravy do lesa končívaly podobnými fiasky jako dnes – prasknutí větvičky, povolená tětiva luku, ztracený nůž … Tajga prostě nebyla lovec. Tímto zjištěním se ale její snažení stávalo o to urputnější. Sama sobě kladla otázku – kdo tedy jsem? Co umím a co se mnou bude?

A tak to krásné zimní ráno opět zastihlo Tajgu v lesích, které ač krásné, rozhodně nebyly „jejím“ místem.

Když oklepala z vlasů sníh, vykročila na mýtinku. Už se chtěla v ranním slunci slastně protáhnout, když v tom koutkem oka zachytila pohyb, který do lesa rozhodně nepatřil - příliš rychlé mihnutí ve stínu a odlesk slunce na něčem kovovém. Tak tak stačila uskočit, když jí kolem ucha proletěla kovová šipka. Ukryla se za strom a očima prohledávala stromy na druhé straně mýtiny. Záhy rozeznala dvě postavy – vousatého trpaslíka a gnómskou ženu. Za nimi se ve stínu krčila obrovská kočka. Jeden z nich byl lovec.

Tiše zaklela.

Citelně si teď uvědomovala, že sem nepatří, neměla se jak bránit. Lukem který držela v ruce netrefila ani zajíce … oči upřené na nepřátele pomalu couvala. Náhle viděla, jak bílá kočka zmizela, splynula s bílou barvou sněhu. Věděla, že kočka se blíží k ní, ale byla bezmocná. Krok za krokem ustupovala a cítila, jak tichý strach nahrazuje palčivá zuřivost. Milovala život a rozhodně nechtěla zemřít.

Zvíře se před ní zhmotnilo jakoby z ničeho. V jednu chvíli před ní byl sníh, mrkla očima a najednou tam byla - ohromná, žluté oči upřeny do jejích. Tiše vrčela. Mimoděk zaregistrovala, že dvojice vykročila na mýtinu a blíží se k ní.

Pak se událo několik věcí najednou. Trpaslík vykřikl a kočka skočila. V ten samý okamžik hněv v Tajze dosáhl vrcholu a zhmotnil se v ohnivou kouli která zasáhla zvíře, sežehnuté padlo na zem metr před dívku. Dvojice se zarazila uprostřed kroku a jejich sebejisté obličeje lehce znejistěly. Rudou mlhou hněvu viděla jak trpaslík natahuje do kuše další šipku a gnómská žena mumlá zaklínadlo, ruce zvedlé, připravená seslat prokletí.

Zamumlala slovo, o kterém ani nevěděla že jej zná a obklopil ji štít bílého světla. Cítila, že ta ochrana je mocná, ale zároveň jako by si brala její vlastní sílu. Hněv v ní utvořil další ohnivou kouli která zasáhla trpaslíka těsně před tím, než vypustil šipku z kuše. Gnómka mezi tím seslala kouzlo, které se od štítu kolem Tajgy odrazilo a zasáhlo tu, která jej vyvolala. I když bylo oslabené, stačilo to, aby gnómka, napůl omráčená, zavrávorala.

Tajga cítila, jak jí opouštějí síly. V tom se z nebe přímo nad ní snesl obrovský pták, těsně nad zemí se změnil v plavou lvici, která zaťala drápy do zmatené gnómky. Krev potřísnila sníh i Tajginu tvář, když gnómčino tělo padlo mrtvé k zemi.

V té chvíli zmizel štít kolem dívčina těla a té se podlomily kolena. Klesla do sněhu a překvapenýma očima hleděla na scénu před sebou – spálené křoví, rozšlapaný sníh, mezi tím sežehlé tělo bílé kočky a mrtvý trpaslík, kterému oheň spálil vousy i vlasy … v otevřených mrtvých očích bylo znát překvapení nad tím, jak celá bitka dopadla. O kousek dál mrtvola gnómky, které lví dráp roztrhl břicho... Odvrátila oči.

Místo lva vedle ní stála vysoká štíhla taurenka, která si jí měřila mírnýma hnědýma očima. Představa, že to byla ona, kdo tak lehce zabil gnómku byla skoro směšná.

Taurenka zamumlala nějaké slovo a přejela rukama nad Tajgou. Ta cítila, jak se jí náhle začala vracet síla a energie. Roztřeseně se postavila na nohy.

„Vděčím ti za svůj život.“ řekla a podala taurence ruku. Ta se pousmála a nabízenou ruku přijala.

„Zvládla bys to sama, tvá magická síla je obrovská ….“

„Magická síla?“ zasmála se Tajga, ale vzápětí její smích utichl. Cítila ji. Cítila že to, co se probudilo hněvem, v jejím těle zůstalo. A přítomnost té nové síly vůbec nebyla nepříjemná. Jako by se jen objevilo něco, co vyplnilo prázdné místo v duši, jako by se všechno konečně dostalo tam, kam má …

„Magická síla ...“ opakovala pomalu a pak se smíchem luskla prsty. Nad dlaní jí zazářil malý plamínek. Obě na něj chvíly hleděly a pak se na sebe usmály.

A tak se poprvé setkaly – čarodějka Tajga, která právě nalezla svou sílu a mocná druidka Sidheag, dvě bytosti, ze kterých se toho rána, staly nerozlučné přítelkyně.

---