Stvoření

Okolní sníh se otřásal, protože malý, ušmudlaný hoch plakal. Kapičky podobné potu mu stékaly po tvářích. Mrzlo. Občas jen sova zahoukala ze vzdáleného, zasněženého lesa. Hoch se stulil do klubka z kůže a kostí, snažil se být menší. Vše mu bylo jedno. Jeho jediná výživa byl sníh, který se mu roztékal po celém těle a studil ho. Ale najednou… uviděl shrbenou postavu, starce. Kdyby mne jen zachránil bůh, pomyslel si zrovna chlapec. Chtěl na člověka zavolat, ale jeho zesláblé a zmrzlé tělo mu to nedovolilo. Stařec se ale otočil a uviděl malého slabého hocha shrbeného ve sněhu. Vzal ho do náručí a chlapec najednou nabral sil, cítil se jako znovuzrozený. Zářil. Zdálo se, jako by mezi starcem a dítětem pronikalo nějaké zvláštní pouto. Tu najednou chlapec zmohutněl, ze všech svých znovu načerpaných sil si stoupl do sněhu, který se mu zdál horký a začal se měnit. Jeho tmavé vlásky se zvlnili, zezlátli. Ramena mu zmohutněla. Stal se z něj muž plný sil. Najednou ale pocítil ostrou a řezavou bolest, takovou jako když mu do zad bodají nože. Záda se mu rozevřela a on pocítil ta strašná muka znovu. Řezaly ho nože a pálil chladný sníh. Ze zad mu narostla křídla. Byla jemná a křehká, ale on se jich přesto zalekl.

,,Co je to otče?“ zeptal se Boha.

,,To jsou křídla, milý synu,“ odpověděl s úsměvem.

Muž pochopil.

,,Jsem anděl?“ otázal se s upřímným zděšením.

Stačil mu ale jen jeden pohled na své krásné, čisté tělo bez jediného šrámku, a bylo mu to jasné. Nevěděl jestli se má smát nebo plakat. Ale začal se smát a šedivá a pochmurná krajina mu připadala krásná a jasná.

A tak Bůh stvořil posvátné stvoření – anděla. Bůh byl spokojen a i se svým pomocníkem vzlétl nahoru, do svého království.