Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChvíle strachu
20. 06. 2009
0
1
440
Autor
Majaka
Chtěl bych jenom říct, že to nejsou autobiografické prvky, které by snad mohly něco naznačovat. Příběh je postavený na dramatické krátké próze, která popisuje beznaděj hlavního hrdiny a jeho čin, kterým chce ukončit svůj smutek a trápení..
Vehnány slzy do očí. Už nemohl dál. Slzy kruté bolesti! Slané slzy vodopádem po obličeji se dotkly rtů v křeči. Nestoudnost, přesvědčen o vlastní zbabělosti. Bylo mu to lhostejné. Teď už všechno! Ztratil naději v lásku, která ho všedními dny protlačovala dál.
Po okapech obličeje stékaly k bradě slzy a kaňkovaly na papíru s Posledním sbohem.
Sbohem živote! Přiložil si zbraň ke spánku jako objektiv promítacího plátna, ve kterém se mu odehrávaly dnes už bolestné vzpomínky. Zavřené víčka mu poskytovaly ostřejší obraz. Bál se je znovu otevřít.
Byl sám na samotě, kdesi v opuštěné chýši sbité kůly a plechy. Vrhaly sem škvírami paprsky toho odmítnutého poledního světla!
Dopis spečetěný jeho nenávratným činem, který chtěl udělat; žádal v něm o odpuštění všech, co ho měli rádi.
Nechtěl ale žít bez své skutečné lásky, která ho odtrhla ze svého života. Neuměl si představit, že by patřila jinému!
Vše bylo pryč! Při prvním stisknutí spouště se ozvalo cvaknutí prázdné zdířky. Zmocnila se v něm hrůza. Jakýsi pocit instiktivního nutkání přežít. Uvědomil si, že neví, jestli to zvládne! Potil se! Studený pot se mu lil po zádech, krku, snad všude. Svíjel se se silným třepotem odmítavosti těla k tak běsnému činu.
Druhá spoušť mu připoměla milující matku. I k té se v dopise zmínil. Bylo mu jí líto! To mu nikdy neodpustí! Cítil se tak sobecky!
Při třetím ohlušujícím výstřelu proniklo celou drahou myšlenek bílé světlo jako bílé plátno, které ukončilo promítání dramatického příběhu. Předcházela silná intenzivní bolest. V jedné vteřině probleskl celý jeho život. Ztrácel vědomí a upadl do tmy. Ztratil kontrolu nad svým tělem. Ruka mu svalila zbraň na zem. To byl poslední dozvuk jeho pozemského života!!
Sbohem živote! Přiložil si zbraň ke spánku jako objektiv promítacího plátna, ve kterém se mu odehrávaly dnes už bolestné vzpomínky. Zavřené víčka mu poskytovaly ostřejší obraz. Bál se je znovu otevřít.
Byl sám na samotě, kdesi v opuštěné chýši sbité kůly a plechy. Vrhaly sem škvírami paprsky toho odmítnutého poledního světla!
Dopis spečetěný jeho nenávratným činem, který chtěl udělat; žádal v něm o odpuštění všech, co ho měli rádi.
Nechtěl ale žít bez své skutečné lásky, která ho odtrhla ze svého života. Neuměl si představit, že by patřila jinému!
Vše bylo pryč! Při prvním stisknutí spouště se ozvalo cvaknutí prázdné zdířky. Zmocnila se v něm hrůza. Jakýsi pocit instiktivního nutkání přežít. Uvědomil si, že neví, jestli to zvládne! Potil se! Studený pot se mu lil po zádech, krku, snad všude. Svíjel se se silným třepotem odmítavosti těla k tak běsnému činu.
Druhá spoušť mu připoměla milující matku. I k té se v dopise zmínil. Bylo mu jí líto! To mu nikdy neodpustí! Cítil se tak sobecky!
Při třetím ohlušujícím výstřelu proniklo celou drahou myšlenek bílé světlo jako bílé plátno, které ukončilo promítání dramatického příběhu. Předcházela silná intenzivní bolest. V jedné vteřině probleskl celý jeho život. Ztrácel vědomí a upadl do tmy. Ztratil kontrolu nad svým tělem. Ruka mu svalila zbraň na zem. To byl poslední dozvuk jeho pozemského života!!