Ponurý pokoj

     Stojím v ponurém pokoji, všude je tma a prach. Slyším ho, ale snažím se nedýchat. Pomalu a jistě se dusím a cítím, že chvilku co chvilku zachroptím. Nesmím! Slyšel by mě, přece jen je to Mevritz. V rukou svírám poslední svou naději, kterou jsem zavřel do plechovky od okurek. Držím jí tam a doufám, že ji neztratím. Slyším kroky! Dřevo z rozbitého stolu tiše vrže, a dává mi možnost odhadnout polohu mého nepřítele a mého strachu. Skrz klíčovou zdířku prosvítá světlo. Je tak titěrné, ale zároveň ostré, že vypadá jako laser zaměřovače zbraně chtějící mi prošpikovat každý poslední kousek mého torsa těla. Hladina kyslíku v mém těle klesla na minimum. Silně i když nechtíc vydechuji a nabírám nový vzduch do plic. Bože ne, slyšel mě! Závěr jeho zbraně klapnul jak víko vystavené rakve na mém pohřbu. Ještě pevněji sevřu v rukou mou plechovku a vymačkávám z ní silou svou poslední naději na lepší život. Místnost se rozzářila jak palouk osvícen drtivými dopady ranního slunce. Do nohou vtéká mi poslední síla a vybíhám jak nejnasranější býk mající na mysli roztrhat toho toreádora, co zabil celou jeho rodinu.
     Narážím do něj nemilosrdně a tvrdě, cítím jak bolestně vydechl. Slyším padat jeho zbraň. Nemyslím na to jak ji sebrat a v kotoulu za zvířeného prachu vytahávám plně napnutou rukou nůž schovaný na jeho kotníku. Blýskl se jak třpytka ve vodě. Vyskakuji a letím ku svému nepříteli s jediným a to zabodnout mu nůž do krku a otočit jej do několika směrů. Ten let je tak nekonečný, že stíhám myslet a to na jedinou věc, přežít. Tohle je můj boj a já ho musím vybojovat jestli chci ještě někdy dýchat tento vzduch zkaženého světa. Dostávám silnou ránu do hrudi, zlomená žebra se zařízly do orgánů uvnitř mého těla a krev ta cenná tekutina chrlí mně z pusy, jak vodopád padající do řeky. Nůž mi padá na konec místnosti a ztrácí se v hromadě prachu. Dopadám a bojím se otevřít oči. Ten strach, ten strach je tak silný a já cítím, že nedostanu ze sebe jediný pohyb i kdyby byl jen obraný.   
     Nepředpokládal sem takovou sílu. Překonávám se a otvírám oči, je pozdě chytá mi za nohy a roztáčí v prostřed místnosti. Nejdřív se válím v prachu, ale po chvíli jsem naprosto čistý točením se nad povrchem podlahy. Kousky stolu se mi zabodaly do rukou a cákající krev zašpiňuje už tak zničené stěny pokoje. To byl můj úkryt. Stačilo pár minut a místnost se mi jeví spíše jako hrobka. Hlava mi naráží o stěny a jediný vystouplý sloup držící starý komín vedoucí budovou. Začínám pomalu a jistě ztrácet vědomí, brečím. Nevím jestli strachem, nasraností na svůj osud, ale brečím. Jediný co neudělám je prosit o svůj život. Sem připraven umřít, ale nechtěl sem umřít takhle. Cítím, že letím. Narážím o strop a tvrdě dopadám na zem. Kaluž krve pode mnou naznačuje, že nejsem vůbec v dobrém stavu. Něco mě tlačí silně do pravého boku. Levá ruka je očividně silně zlomena. Pravou cítím a tak zvedám předmět ležící pod mým bokem. Svitla mi naděje je to zbraň, kterou jsem hned na počátku vyrazil útočníkovi z ruky. Pohlédnu na něj a přímo mu koukám s chroptícím výdechem do očí. Je vidět, že nemá lítost a ví proč přišel. Nemrká, klidně dýchá a pomalu se blíží ke mne. Stále vyčkávám je to poslední šance. Je na krok ode mne, zvedám se a klekám na kolena. Hbitě uchopuji pevně zbraň, kterou jsem doposud držel jen jedním prstem. A přikládám ji k jeho břichu. Dvakrát mačkám a vidím jak se jeho tělo začíná svíjet a poodstupuje od dva kroky zpět. Kulky šli skrz. Poprvé mrkl, zdvihám zbraň do úrovně jeho očí a nemilosrdně bez přemýšlení mačkám spoušť zbraně znovu. Mačkám ji tak dlouho dokavaď stojí na nohou. Závěr zůstal v zadní poloze, z ústí se kouří jako blázen. Dopadá bez jakéhokoli křiku a sténání na zem. Jeho kousky mozku se zastavily až u prahu dveří. Zahazuji zbraň a z posledních sil vstávám.
     Otvírám dveře a snažím se vyběhnout na střechu. Schody jsou dlouhé a palčivě točivé. Chybí tu zábradlí a opíráním zanechávám stopy na stěně chodby. Dochází mi, že nemám moc času. Mohou tu být každou chvilku, mapa kterou jim zanechávám je nezmýlí ani na chvilku. Jsem dvakrát pomalejší než oni. Slyším rychlé kroky o tři patra níže. Je jich několik, předpokládám ze zvuků doléhajícího do mého ucha, že nejmíň deset. Adrenalin který se s blížícími kroky v mém těle stupňuje dostávám další sílu a otvírám dveře na střechu domu. Utíkám ke kraji. Nejsem daleko už, už tam budu. Z ničeho nic padám a tvrdě narážím čelem o betonový výstupek střechy. Kulky z automatických zbraní vypálené pronásledovateli jistě trefily svůj cíl. Ztrácím vědomí a probouzím se o nemalou chvilku po dopadu. Poslední slovo, slyším "zabít". Vidím záblesk, během setiny je po strachu. Má rozstřelená lebka barví střechu nemile vypadající barvou.
     Už nikdy nespatřím své přátele, rodinu. Nikdy už se neprobudím do deště a slunného dne. Je to nemilosrdný konec mé naděje. Naděje kterou jsem vypustil z plechovky okurek. Bylo ji však natolik málo, že stačila k přežití jednoho konfliktu. Věděl sem, že nebude sám, ale nikdo mi nedal na vybranou. Další život na mě nečeká. Nezasloužím si ho a má duše končí v prázdnotě tohoto světa. Koutů kam nikdo nikdy nenahlídl a dlouho nenahlídne. Místa neobjevená, okem neviditelná! Stal sem se smítkem prachu místnosti, kde ukrýval jsem se před osudem a strachem, který jsem si sám zvolil a chybami svého jednání zařídil. Už vím, že nic nejde vzít zpět. Nikdy ne úplně.