Mlha

Stav něčeho nebo ničeho?

Dlouhá silnice…. po jejích okrajích lemovaná lampami… které se ze tmy vynořovali.. a vyseli ve vzduchu jako létající žárovky…. Jejich světla dušená hustou mlhou, však dokonale se zrcadlili v kalužích, které se snažili vpít do ní. Vzduch vlhký, zapáchající a přidušeným světem… prosycený pocity, které mezi nimi poletovali jako ta mlha..Hluboce dunivý tlukot srdce padající k zemi… utápějící se v kaluži a hluboko pod zemí…zemětřesení… pocit, který je od sebe držel ve vzdálenosti zhruba jednoho metru …. Tmavé oči, držící si odstup od nejistého výrazu dívky….město usínající pod létající vodou rozprostřenou ve vzduchu bylo cítit zvláštním způsobem, že dával dojem veliké místnosti- útočiště pro bezdomovce a zatracené duše…hudba ticha si hrála s vodou, trávou a větvemi stromů,…………… jako by byli zmražené na mrtvé fotografii… jako by měli být zobrazením zastavení času…Nadnášející mlha tančila…byl slyšet její zpěv… o tom co říkají ztuhlé větve a tvrdé, neustupující zdi ….a zatočená cesta kamsi do prázdné tmy…a tak vykročila.. otočila a s každým úderem jejího srdce zhasla jedna poletující žárovka … zablikala jako výstražný klakson a nechala se spolknout tmou…a s každým úderem jejího srdce se pomalu do tmy ztrácely i tmavé oči… jako rozsudek strachu… sbohem….otočila se a vykročila vpřed… ve skutečnosti vzad…. Zpět do minulosti stínů…. Zpět do svého světa noci a mlhy…do světa nejistoty … do světa neznámé osobnosti, která ji děsila a proto jí nemohla přijít na jméno…přesto z ní cítila ten prohnilý hnus… tlukot srdce ji pronásledoval, … nežije… neexistuje v nás, byla jen domněnka … byla jen touhou a představou …pro kterou chtěla žít, ale není … není ona není nic pro co by mělo smysl žít…láska Píši o strachu, však vím, že každé slovo nakonec bude protkáno skutečností… je to úděl? Je to cesta dál? Copak mi ukazuje novou odbočku v mém labyrintu.. nebo dokonce do nového labyrintu? Co je tím novým labyrintem když to není láska? Je to mysl? Je silnější? Možná ano .. protože se v nás nevytrácí a je pořád se mnou… neopouští mě jako naděje a neumírá jako láska…a zase mlha.. silnice a na ni voda … odraz tlumeného světla a pocit … ne myšlenka ani laska ….jen tvar… tvar obrazu mysli…. Vzpomínáš na přístroj „kafemlejnek?“ ze vseho udela prach a nakonec zůstanou jen stopy… a na starý prach sedne novější a udusá ten pod ním…až se ztratí pod jeho nánosy…. A zapomene…..ale něco je nepomíjivé … je tu něco zůstane napořád s námi a je to naše mysl … i ona může dávat různé tvary a podoby citům, nadějím a snům. Tu bychom měli nejlépe ovládat … neměli bychom ovládat své city.. ale mysl… mysl ma jediny smysl … protože neumírá… ona jediná existuje …. Ona jediná nás může donést ke štěstí … ona může urcovat směr čehokoli co je v nás…

---