Špatný Den

Špatný Den

 

Světla. Vždycky to začíná světly. A těch je tu teď až moc. Jako létavice v mlze na nebi září stuhy raket pod dýmovým příkrovem. Blesky létající k horizontu. Až na svištění nad hlavou je to jako scéna z němého filmu. Záblesky a poblikávání. Kdesi daleko. Až v Osetii.

Jenom se opírám o obrněný transportér a sleduji. Tu děsivě krásnou scenérii. Po střelách zůstávají na nebi čáry z kouře a světelné nitky.

Jako poslední lezu do transportéru a zavírám za sebou malá dvířka.

 

Auta hlučí na blízké dálnici. Pouliční osvětlení ozařuje opuštěné ulice. Zvolna kráčím údolím mezi paneláky a hluboce vdechuji chladný noční vzduch.

Nemůžu tomu uvěřit. Tisknu tlačítko, rozsvěcí se displej a znovu si čtu tu esemesku.

Hroutím se na betonovou zeď za mnou.

Jak mi to jen mohla udělat?

Proč se jenom se mnou rozešla?

 

Vylézám z transportéru, do uší se mi zaryje hřmot nesčetných motorů. Tanková kolona právě vjíždí do rozbombardovaného města. Pásy zvedají do vzduchu mračna prachu. Velitel křičí, šikujeme se a vcházíme do města. Nad hlavami nám řvou přelétávající helikoptéry.

Město je opuštěné, okna stále stojících budov jsou zatlučená, či vysklená.

Potom se začne peklo. Odnikud přiletí střela následovaná kreslenou čárou bílého dýmu. Jeden z tanků exploduje, výbuch ho odmrští na stranu do jednoho domu.

Pušky a kulomety spustí palbu, kulky sviští, omítka vystřeluje ze zdi, jiskry odlétávají od pancéřovaných strojů.

Mířím směrem na rebely, střílím, prázdné nábojnice cinkají o betonový chodník.

Tanky se dávají do pohybu, jednou ranou smetou obchodní dům na náměstí. Cihly a prach létají vzduchem.

Útok!

 

Několikrát udeřím pěstmi do zdi paneláku. Klouby už mám rozdrásané do krve.

Proč? Jak? Co jsem to udělal že si nezasloužím ani jednu kapku radosti?

Ani to blbé štěstí.

Cloumá mnou zlost i bezmoc.

Takže nakonec to vypadá, že pro mě nezbudou už žádné zbytky naděje.

 

S ohlušující ranou se omšelá socha roztříští a vystřelí kusy kamene po celém náměstí.

Krčím se za transportérem a přebíjím pušku. Na hlavě a zádech mi přistávají malé úlomky a mračna prachu. Zvedám zbraň nad sebe směrem k nepříteli a střílím. Celý zásobník. Zase začnu přebíjet. Vyhodím prázdný a…

Transportérem otřese mohutná detonace, prorazí pancíř a několikatunový stroj převalí na bok. Z domu naproti vystřelí několik raket a další gruzínský tank se otřásá v plamenech.

Konečně se nad městem s ohlušující rychlostí přežene pár rychlých bitevníků.

Od křídel se jim odlepí bomby a ulice plné separatistů vzplanou v požárech.

 

To je konec.

Můj dosavadní život skončil.

Zvedám se a odcházím pryč z tohoto sídliště. Jdu někam jinam. Daleko.

Štěstí a ty další věci prostě přestaly existovat. Jistě, někde v tom velkém vzdáleném světě budou.

Ale ne pro mě.

Pomalu kráčím ulicemi, neohlížím se, jen proplouvám městem.

Bez šancí, nadějí, štěstí. O čem je ještě život?

Zastavuji se.

Ta duševní bolest která to vše provází je nesnesitelná.

Pak uvidím plakát. „Braň vlast. Braň svobodu. Přidej se k profesionálům.“

Náborový plakát armády.

Veškerý můj život byl naplněn jen falešnou nadějí. A to žádná naděje není.

Nový život. Třeba se mě povede vystoupit z toho bludného kruhu neštěstí.

Ano, nový život. V armádě.

Sebral jsem poslední zbytky odhodlání a znova vyrazil.

 

---