Fejk.

Motýli létají skrz můj usedavý smích
narážejí do shluků slov
a vymotávají se z pavučiny příběhů.

Oblaka úsměvů skrývají afekt nadšení
a útržky upřímnosti z nich vycházejí.

Domovy našich srdcí se utápějí v jejich naivnosti
a vyplouvají na hladinu lží v lodích mrtvých myšlenek
na známky upřímnosti, v jejíž přítomnost můžeme jen věřit
když se nevyvrací, ani nepotvrzuje.

Samota svazuje řetězy spoutané vězně věčnosti
kterých slzy zbytečnosti a bolest z nanicovanosti
jsou zadržovány jen přehradou slušnosti v očích našich těl.

Mokré polštáře vyprávějí příběh našich depresí
a páchají sebevraždy kvůli strachu z prozrazení
státního tajemství naší nenormálnosti.

Chaos vládne království ptáků,
kterých trýznivé písně zní v našich snahách o lepší bytí
a jejichž hlasy teskně zní nám v obalech duší
při vzpomínce na to,

Že i motýli jako poslední vzdali se vaku touhy
osvobodit nás od nadvlády vlastních otroků.