Čas lordů

„Studenti zdraví učitele při příchodu do třídy povstáním.“

- školní řády

„Povstání je forma boje proti vládnoucí vrstvě či okupující armádě, které se účastní převážná část obyvatelstva“.

- naučný slovník

Kapitola 1 – Doba temna

V čase a ohrožení, v reakci na nedávné útoky ozbrojených studentů proti učitelům, v reakci na kruté a děsivé případy šikany na českých školách, v reakci na katastrofální chování studentů během výuky, v reakci na plošné zhoršení studijních výsledků, a ve snaze obnovit pořádek a kázeň na českých školách byla schválena tato pravidla:

-          Studenti všech základních a středních škol v České republice musejí VŽDY a BEZ VÝJIMKY uposlechnout rozkazu učitele. Za neuposlechnutí hrozí přísné tresty.

-          Studenti během celé doby vyučování nemají volný pohyb a opouštět učebny během přestávek mohou jen na výslovný příkaz učitele.

-          Část školy bude vyhrazena pouze pedagogům a přístup studentů do ní bude zakázán.

-          Studentům je zakázáno do školy nosit jakékoliv předměty mimo předepsaných učebních pomůcek. Zákaz se týká i mobilních telefonů.

-           Vyučovací doba je rozšířena na 45 hodin týdně.

-          Tělesné tresty jsou přípustné ve zvlášť závažných případech porušení kázně či neuposlechnutí rozkazu učitelů.

-          …

A tak dále a tak dále a tak dále. Těch pravidel bylo téměř padesát, jedno horší než druhé. Nemá smysl je vyjmenovávat všechna, stačí jen shrnout základní myšlenku – dokonalé oddělení „nadřízených“ učitelů od „podřízených“ studentů. A zajištění naprosté a ničím neomezené převahy učitelů. Chlapec dal novinový článek přečíst i ostatním. Půl roku staré noviny. „No a to je všechno. A já se vás ptám, přátelé: Co s tím uděláme?“ Jarek dlouho vybíral lidi vhodné pro tuhle akci. Potřeboval tři pomocníky.  Všichni, včetně jeho, byli studenti gymnázia, konkrétně předposledního ročníku. Jarek odmítal ta pravidla dál snášet. Lidé už dlouho volali po obnovení kázně na školách, ale tohle bylo… ponižující. Nesmyslné. Jarek si vždy hodně cenil své svobody. A tahle pravidla mu vzala i ten zbyteček svobodné vůle. Už půl roku! Půl roku otročení! Tohle musí skončit. Hned. Půl roku plánoval tuhle akci. Všechno dopiloval do nejmenšího detailu. Vyhlédl si tři lidi. Na těch to všechno stálo. Ty musí přesvědčit ke spolupráci. Vybral je pečlivě. Studentka z jeho třídy se zaměřením na psychologii. Studentka z vedlejší třídy, budoucí novinářka. A chlapec z vedlejší třídy s dobrými organizačními schopnostmi. Dokonalý tým. Pozval je všechny na dobrou večeři, aby mohli kout pikle.

„A já se vás ptám, přátelé: Co s tím uděláme?“ „No, co bysme s tím měli dělat?“ „No, vám se to snad líbí?“ „No, ne, no, ale…Ale vždyť nic dělat nemůžeme.“ Jarek si povzdechl. „Ano, to je taky smysl těch pravidel. Přesvědčit vás, že nic dělat nemůžete. Naprosto zničit svobodnou vůli.“ „No ale je to pravda. Co bys s tím chtěl dělat? Vyvolat vzpouru?“ „Vzpouru ne. Revoluci.“ „Co?“ „Revoluci.“ A pomalu začal odhalovat nitky plnu, které splétal celé měsíce. Dával si záležet. Pokud totiž jen jednoho z těch tří nepřesvědčí, jeho plán je v troskách. Tři přátelé naslouchali vyprávění spolužáka nejdřív s nedůvěrou a pobavením. Později se ale jejich úsměv vytrácel a měnil se v živý zájem a v úžas. Trvalo dvě hodiny všechno vysvětlit. Promyšlené tahy ve složité šachové partii. Plán do detailů propilovaný a tak nevídaný, že každý z těch tří prostě musel být u toho.

Kapitola 2 – Čtyři lordi

Další den. „Už jsi to viděl?“ Co?“ „Tohle!“ šuškali si školáci po chodbách v těch několik vzácných chvílích, kdy se mohli setkat. Předávali si malé letáčky.

STÁVKA

všech studentů našeho gymnázia

na protest proti nedůstojným poměrům ve školství

se koná

dne 22. února.

Chcete-li změnu, nechoďte toho dne do školy!

Nelidské podmínky na našich školách odmítáme dále snášet.

Jen přímá akce může přinést změnu.

Podepsáni: lord Olaf, lord Michal, lady Edwina, lady Turanga

Ti podepsaní, to byli naši čtyři spiklenci. Pochopitelně si zvolili falešná jména. Zpráva o stávce, která měla přijít za pět dní, se rozšířila rychlostí blesku. Přesně jak Olaf (tedy Jarek) předpokládal. Všichni souhlasili. Jak Olaf předpokládal. Všichni akci nadšeně podporovali. Jak Olaf předpokládal. Ale nikdo do toho nechtěl jít. (Jak Olaf předpokládal.)

„Já do školy asi přijdu. Nechci to schytat.“

„Jasně, půjdeme do stávky všichni. Já sám ale nemůžu, já nechci mít průšvih.“

„Prosimtě. Budu jediná, kdo nepřijde. Ještě se mi vysmějou.“

„To bude trapárna. Do toho nejdu.“

Na celé škole se našlo jen asi dvacet žáků, kteří by byli ochotni se stávky účastnit (ze čtyř set studentů, skutečně by si toho asi nikdo nevšiml). To by celá revoluce rychle skončila. Ale Olaf to čekal a nebyl blbej.

Později toho dne se znovu sešel v restauraci s přáteli. Když tuhle část akce chystal, přečetl hodně o propagandě a ovládání davu. Teď to musí uvést to praxe. Rozdělili si úlohy.

Další den čekal pedagogy pořádný šok. Když dorazili do školy, budova a okolní stromy byly ověšeny transparenty, které hlásaly revoluční hesla.

„Pryč s otrokářstvím!“ „Konec útlaku!“ „Stop (m)učení!“ a tak dále. Na silnici byl obrovským červeným písmem vyveden nápis „STÁVKA!“. Pod transparenty byly podpisy lorda Olafa, lorda Michala, lady Edwiny a lady Turangy. Celý den se zuřivě pátralo po pachatelích. Marně. Dokonce i ředitel, statný muž, který velice rád šermoval, se toho dne tvářil jako zmoklá slepice. Do stávky zbývaly 4 dny.

Dalšího dne se rozezvučel školní rozhlas. Marně v ředitelně odpojovali ústřednu. Než našli na vedení připojenou krabičku s magnetofonovou páskou, celé sdělení už proniklo do tříd. „Nedáme se už víc utlačovat! Jsme svobodní lidé, nikdo nemá právo nás tu věznit! Škola bez studentů nepřežije! Ukažte naši moc těm omezencům nahoře! Stávka! Stávka! STÁVKA!“ Už zbývaly tři dny a podpora rostla.

Dalšího dne se nic nedělo. Tedy alespoň ráno. Ředitelství vydalo upozornění, že zločincům známým jako „Lordi“ hrozí okamžité vyloučení. Ale nikdo je neznal. (Olaf si mnul ruce. Takové prohlášení jim udělalo tu nejlepší reklamu.) Už už to vypadalo, že celý den uběhne bez větší akce, když se po zvonění vydali studenti domů – a podlaha v šatně i celém prvním patře byla hustě pokryta stovkami letáků s vyhlášením stávky. Letáčky, které doteď jen tajně kolovaly a byly zabavovány (za cenu značných trestů), teď pronikly na veřejnost silou vskutku nevídanou.

Opět se zuřivě vyšetřovalo, letáčky byly zabavovány (zbytečně, studenti je už stihli sebrat, uschovat, rozšířit, navíc jimi byl pokrytý i chodník před školou). Vyslýchali se všichni studenti, kteří poslední hodinu nebyli ve třídě (opět zbytečně, naši lordi si sehnali člověka, který letáky tajně rozmístil). Máme jen dva dny do stávky a na straně lordů teď už stojí skoro celá škola.

Poslední den byl klíčový. Učitelé varovali všechny, kdo by se snad chtěli účastnit stávky, že zameškané hodiny si nahradí dlouhými a nepříjemnými pobyty po škole. Všichni studenti souhlasně přikyvovali, jako že by je taková troufalost ani nenapadla. Přesto ale napjatě očekávali, co jim lordi připraví dnes. A že se ukázali v nejlepším světle.

Během poslední hodiny se ozval hromový hlas: „Přátelé! Studenti! Náš den nadešel! Už zítra se ukáže, kdo má odvahu postavit se zlu! Hrozí vám tresty a poškoláctvím! Nedejte na ně! Jen planě máchají hubou! Máte–li platnou omluvenku, můžou jen skřípat zuby! A i kdyby ne - co je pár hodin po škole proti boji za svobodu studentstva! Myslete na hrdiny, kteří museli trpět, když svrhávali diktátorské režimy! Můžou vás snad potrestat všechny? NE! Pamatujte, že klíčem k úspěchu je jednota. Jen když se zapojíme všichni, můžeme dosáhnout vysněného cíle! Proto nechoďte zítra do školy a ukažte, co ve vás je. My lordi stojíme při vás! Stávka! Stávka! STÁVKA!“

Odezva byla velkolepá, nejenom mezi studenty. Zdrojem zvuku byl totiž městský rozhlas, napíchnutý jedním z lordů, takže zprávu slyšelo i několik přilehlých ulic. Všichni čtyři rebelové pochopitelně seděli ve škole a poslouchali. Nahráli zprávu na magnetofon a pustili ji dálkově. Všem to zamotalo hlavu. Ale důležitý byl účinek. A ten se dostavil.

Další den nepřišel nikdo. Historicky poprvé bylo ve škole víc učitelů (33) než žáků (0). Úspěch to byl stoprocentní.

Kapitola 3 – Revoluční výbor

Dalšího dne se sešli opět v restauraci. „Výborně. První fáze vyšla. Ale pochybuju, že učitelé splní naše požadavky. Musíme pokračovat. A hlavně musíme sehnat nějakou osobnost, za kterou se všichni postaví.“ No jistě: Proč se stavět do čela revoluce sami? Proč nastavovat krk? A hlavně – proč se snažit udělat se sebe charismatického vůdce? Ani jeden z lordů není dobrý řečník, ani silná osobnost. Najdou prostě někoho, za kým lidi půjdou automaticky. Odpadne spousta problémů. Teď jenom, jak to rozhýbat?

Následujících pár dní se nic nedělo. Po škole se začala šířit fáma (kterou šířili sami 4 lordi), že vůdci stávky byli nalezeni a zastrašeni. Nezbývalo než čekat. Čekat na záminku. A ta přišla.

Nikdo nevěděl, proč se mají studenti shromáždit v tělocvičně. Ale přišli tam všichni. Museli. Předstoupil ředitel a měl proslov: „Vzhledem k hrubé nekázni, které jste se dopustili minulý pátek, vzhledem ke svévolnému zanedbání školní docházky a nevhodnému chování vůči pedagogům, bude následující dva týdny školní výuka prodloužena. A to každý den o dvě hodiny.“

Davem to zašumělo. Jak to? Stávka přeci trvala pouhých 7 hodin. A tady jim přidávali 20! Nikdo se ale nezmohl na odpor.

„Navíc budou následovat další postihy. Všechny, kteří se do stávky zapojili, čeká dodatečné zkoušení.“ To znamenalo úplně všechny! V davu to šumělo. Nikdo se ale na nic nezmohl. Tak to Olaf předpokládal. Všichni to cítí. Všechny doslova spaluje ta nespravedlnost. Ale dav bez vůdce, i když sebezuřivější, nic nedokáže. Musel přijít někdo, kdo ty emoce nasměruje k cíli. A musel přijít TEĎ. V kapse stiskl tlačítko vysílačky. Magnetofon napojený na školní rozhlas znovu spustil.

„Pozor, pozor! My, 4 lordi už se nemůžeme dál podílet na vašem boji. Teď je řada na vás! Je čas bojovat! Ukázali jste, že na to máte! Že to dokážete. VZPOURA!!!“

To stačilo. Byla to nejcitlivější část plánu. Muselo se nasčítat několik faktorů. Tahle chvíle byla klíčová. Všichni studenti v sobě dusili vztek a bezpráví, stačil jeden malý impuls. Impuls měl být ten proslov z rozhlasu. Tady se lordi rozhodli vsadit vše na jednu kartu. Pokud je mezi studenty dost silná osobnost, poslechne přání lordů a ujme se vedení. Pochopitelně hrozilo, že se nikdo takový nenajde. Že projev vyzní naprázdno. Že všechno skončí. Pro tu situaci měli lordi jisté pojistky, ale Olaf je do poslední chvíle nechtěl použít. Nemělo by to totiž cenu. Znamenalo by to, že studenti jsou jenom stádo hloupých ovcí, kteří půjdou, jenom když je povede jakýsi tajemný lord. Olaf chtěl, aby to dokázali sami. Ukažte, že jste hodni záchrany! Že to dokážete! Bojujte sami za sebe! Pokud ne, nemá už smysl podnikat další akce.

Chvíli se nic nedělo. Učitelé tupě civěli. Studenti taky. Ticho. Nesnesitelné nekonečné ticho. Olaf tomu nevěřil. Vážně jsou takové stádo tupounů? Vážně se nenajde nikdo, kdo by byl ochotný bojovat. „To je pravda! Nedáme se už utlačovat! Vzpoura!“ ozval se jediný hlas. Ostatní se k němu připojily. Vzpoura! Vzpoura! VZPOURA! Lord Olaf se usmál. No vida! A pak, že to nejde. Postavil se na špičky, aby viděl nového vůdce.

Později večer seděl i spiklenci zase v restauraci. Olaf si četl příručku pro nespokojené zaměstnance-anarchisty. „To je zajímavé, přátelé, tak tady se píše, že klasická stávka už je přežitek. Zvlášť ve škole. No uvažujte: Učitelé plat stejně dostanou. Ale když stávkujeme, nemusejí učit – nemusejí pracovat. Jim stávka vyhovuje.“ „Ehm…“ ozvali se jeho tři kolegové. „Co? Ach, ano. Takže David. Od toho jsem to nečekal. Tedy, někdo se musel ozvat jako první, ale zrovna David? No, dejme tomu.“ „A co bylo potom?“ „Po čem? Jo po tý vzpouře? No, doběhl jsem k Davidovi a doporučil mu, ať vyhlásí pasivní protest. Co u vás? Drželi jste ho?“ „Jo, nikdo ani nepromluvil. Všichni jsme seděli v lavicích a ani jsme se nehnuli. Co vy? Udělali jste, co jsem vám řekl?“ „Jo. Odpoledne šlo všechno hladce. Tady s Edwinou jsme Davida navštívili a založili revoluční výbor. Já jsem jeho poradce, Edwina dělá tiskovou mluvčí. Edwino?“ „Výbor má 8 členů. Všechny jsme doporučili my s Olafem. Všechno jsou to lidi, na který máme vliv. Tady je seznam. Já mám pod palcem tyhle dva, Olaf další tři. Turanga zvládá tyhle dva, Michale, tohle je tvůj spolusedící. Proto jsme ho dosadili na klíčový místo, máš k němu blízko. Pokud jde o média, je to v pohodě, do novin píše Eliz, ostatní zmáknu já.“ Výborně. Povedlo se to líp, než jsem čekal. Nikdo o nás neví, ale máme obsazený všechny klíčový pozice. Ve skutečnosti máme všechno pod kontrolou. Teď musíme rozjet zbytek plánu.“ Vytáhl příručku nespokojených zaměstnanců. „Do večera upravím text týhle příručky a předám ji Davidovi. Pozítří čekám další stávku. Doporučím to Davidovi, ale postarejte se, aby ho k tomu dotlačili i ostatní. Rozchod!“ Sám ale ještě nešel domů. Už několik večerů chodil s lady Edwinou do tělocvičny. Museli nacvičit jednu moc důležitou část jejich plánu. Tu poslední.

Kapitola 4 – Spiknutí    

Davidovi se příručka pro anarchistické zaměstnance moc líbila. Dokonce tolik, že už chystal podle ní další kroky. Ale ostatní členové revolučního výboru byli jednohlasně pro další stávku. Tím, líp, alespoň může všechno dobře nastudovat. Ale potom. Potom to bude lítat. Pro stávku byl i Jarek, jeho osobní poradce, který mu příručku donesl. Tak na tom asi něco bude.

Historicky podruhé bylo ve škole víc učitelů (33) než žáků (1). Vy se asi ptáte, kdo byl ten jeden stávkokaz. No, to bylo takhle:

Ve sborovně probíhala zuřivá debata na téma „Co s těmi syčáky uděláme?“, když na dveře kdosi zaklepal.

„Dále!“

Do dveří vešel chlapec. Všichni ho znali. Byl to premiant, student předposledního ročníku. „A, Jarku! Vy jste se ke stávce nepřipojil?“ „Částečně. Jsem zde na žádost Davidova revolučního výboru.“ Všichni vykulili oči. „Mám vám předat jejich požadavky. Trvají na jejich splnění, jinak že tady z toho udělaj…“ zalistoval v lejstrech „…kůlničku na dříví.“

Učitelé podrobili Jarka výslechu. Nic neví, ani o lordech, ani o dalších plánech výboru. Teď má učitelům předat lejstra s požadavky na zrušení diktátorského režimu a dál fungovat jako prostředník.

„Jaroslave… Myslíte…“ osmělil se jeden z učitelů. „Ano?“ Myslíte… Že byste nám mohl trochu pomoct?“ „Cože?“

Učitelé o tom uvažovali už dřív. Najdou si studenta, který s nimi bude spolupracovat. (Případně jim i donášet.) Tahle šance jim spadla přímo z nebe. Nejen, že tenhle kluk s nimi spolupracovat bude (nikdy neměl problémy, s učiteli celkem vycházel…), ale je i blízko Davidovi. Udělali mu nabídku, co se neodmítá.

„Když do toho půjdeš, dostaneš plno výhod.“ „Třeba?“ „Ehm… pružné termíny zkoušení a písemek.“ „A?“ „Osvobození od tělocviku.“ „Hm?“ „Trochu… větší volnost pohybu.“ „Vida!“ „Budeš moct mít mobil…“ „No ne!“ „Přimhouříme oči při známkování.“ „Fajn.“  Bylo jasné, že pokud odmítne, stane se pravý opak. Přesto šel do rizika. „Já bych…“ Třiatřicet párů očí se zamračilo. „No, když teď spolupracujeme, potřeboval bych přístup do učitelské sekce.“ Byla to troufalost. Podle nařízení měli učitelé pro sebe vyhrazenou část budovy, kam studenti nemohli. Pochopitelně šlo o velice útulně zařízené kabinety, sborovnu, ředitelnu, dokonce se zmohli i na odpočívárnu se spoustou pohodlných křesílek, kávovarem… Aby nemuseli chodit zbytečně po chodbách, jednotlivé místnosti spojoval výtah. Měli i vlastní vchod do školy. „Tak dobře. Ale budeš nám hlásit všechno. Všechno, rozumíš!“

Jarek odcházel a byl spokojený. Dosáhl toho, co chtěl. Nikdo netušil, že ten sympatický kolaborant, který se právě zaprodal učitelům, byl sám lord Olaf.

Kapitola 5 – Druhá vlna

Stávka číslo 2 byla stejně úspěšná jako první. Poměry se přiostřovaly, učitelé a studenti prakticky vstoupili do války. Všichni studenti museli zůstávat po škole málem do večera, což (na radu Davida) pečlivě bojkotovali. Protože stávka jako taková už nebyla účinná (jak bylo řečeno, přinesla učitelům víc výhod než problémů), museli rebelové přistoupit k mnohem sofistikovanějším metodám. Během pár dní probíhal takzvaný pasivní odpor. Studenti prostě seděli v lavicích a učitele okázale ignorovali. Jindy použili metodu „náhodných ministávek“. V určenou hodinu se studenti prostě sebrali a odešli ze třídy. V každé třídě a každý den jindy. Vždy jen na jednu-dvě hodiny denně. Účinek byl podobný stávce, ale učitelé o ní dopředu nevěděli. Taky někdo v hale vypustil asi dvacet myší. Pak někdo ucpal umyvadlo na záchodě a vyplavil (prosím nově rekonstruované) záchodky. Třída 2.B dorazila na tělocvik v obvazech s tím, že je všechny bolí noha.

Učitelé jakékoliv protestní akce tohoto typu velmi přísně trestali, studenti tresty často ignorovali. Byla to tichá gerilová válka. Občas se učitelům podařilo dozvědět se o akci předem. To pak na rebelanty často políčili pasti a udusili akci hned v zárodku. Jak se mohli dozvědět o akci předem?

„No a zítra se David chystá schovat co nejvíc třídních knih, tak řekněte učitelům, ať si je nosí sami. A ve 3.A bude v 10 hodin ministávka. Ostatní termíny se mi nepodařilo zjistit, ale počítejte s tím. Mimochodem, co chystáte vy? Nesplníte přeci jenom nějaké požadavky?“ rýpl si Jarek. „Nikdy!“ Jarek se naklonil mezi učitele a pošeptal: „Ode mě to nevíte, ale už jim docházejí síly. Spousta lidí s tím chce seknout. Vypadá to jenom na boj o to, kdo dýl vydrží. Všechno to visí na Davidovi. Kdyby ten zmizel, revoluce se rozpadne.“ Učitelé na poradě se spokojeně usmáli. Vítězství bude jejich!

Večer následovalo další Olafovao cvičení s Edwinou a pak se vydal domů. Celá tahle akce se už opravdu začíná táhnout úmorně dlouho. Ale už se blíží konec. A bude to konec ve velkém stylu.

Kapitola 6 – Záminka

Lordi se znovu sešli v restauraci. „Už se to začíná táhnout. Já vím, že David vede revoluci jenom měsíc, ale měsíc pořád dokola to samý, ten samý odpor bez výsledku… Spoustu lidí to už začíná unavovat. Potřebujeme nějakou změnu!“ stěžoval si Michal. „Taky jo. Přichází další část. Máš to pro mě?“ Otázka patřila Turanze. Vytáhla list papíru. „Výborně. Můžeme to spustit.“

Dalšího dne hodil Olaf list do poštovní schránky a normálně šel do školy. Odpoledne měl poradu s učiteli. Nedali na sobě nic znát. Ale museli to dostat. Včera se zcela úmyslně zmínil, že David je nejslabším článkem revoluce. (Ostatně nebyla náhoda, že lordi svojí jemnou manipulací systematicky likvidovali kohokoliv, kdo by snad mohl zaujmout jeho místo.) Teď už zbývalo čekat, kdy to přijde. Počítal, že další den ráno. Nemýlil se. Když David přišel na zasedání výboru, byl jako bez života. Rozdal pár úkolů a pak schůzi ukončil. Dnes žádná větší akce, jen pár miniaturních protestů. Co se děje?

„Davide! Co je?“ přispěchal za ním Olaf v soukromí. „Ale nic, nic…“ Musíme ho trochu popíchnout. „Vyhrožujou ti, viď? Mě taky.“ David pookřál. Viděl, že v tom není sám. Opravdu. „Jasně. Tak co, jakou špínu na tebe vytáhli?“ „Pirátství. Že prej jsem dělal počítačový pirátství. Nevím, kde na to přišli. Jarku! Vždyť já si jenom stáhnul pár filmů, pár kámošům jsem něco poslal. Jako každej! Jak na to přišli? Net je přeci anonymní, ne?“ „Hm… Kdo ví. Co teď? Ne, hele, víš co? Já to vyřídím. Něco zkusím.“

Otázka, jak na to přišli, byla trochu zbytečná. Lady Turanga vyrobila udavačský dopis. Popsala internetové stránky, kde David působil. A nezapomněla se zmínit, že mají získané informace použít k „postrašení“ Davida. Dopadlo to, jak lordi předvídali. Stačil mírný psychologický nátlak. Neopomněli se v dopise zmínit, že dokázat mu vinu je náročné a téměř nemožné. Že mnohem lepší bude Davida vydírat. A tak se i stalo. Dnes ráno dostal David dopis, kde byly popsány jeho aktivity a připojena výhružka, co se stane, když bude dál „nerozumnej“.

Teď následovala klíčová část plánu. Olaf vyběhl na chodbu a nasadil předstíranou zuřivost. Zaklepal na dveře kabinetu. Dlouho rozebíral jednotlivé možnosti a vybral učitelku, která bude reagovat tak, jak potřebuje. Nebude si brát servítky, nebude se přetvařovat, řekne mu všechno jasně a přímo. Zabušil na dveře kabinetu. „Kdo je?“ „Jarek.“ „Teď ne.“ Dveře se otevřely. „Díky, mám vlastní klíč. Vypůjčil jsem si váš náhradní, pokud to nevadí.“ Nenechal učitelky vzpamatovat se z nastalého šoku. Zabouchl dveře a pustli se do hádky.

„Co to má znamenat?“ „Co?“ „Dobře víte! Ten dopis, co dneska ráno dostal David. Řekl mi všechno. Vyhrožujete mu. Našli jste si záminku a chcete se ho zbavit.“ „Jarku, nech si to vysvětlit.“ „Čekám.“ „Jarku, jinou možnost nemáme. Všechny už tahle revoluce unavuje. Tohle je možnost, jak všechno skončit.“ „Jak? Tím, že mu hrozíte trestním stíháním? Že mu posíláte vyděračský anonymy?“ „Na stíhání snad nedojde, pokud bude rozumnej. Přinejhorším ho vyloučíme ze školy.“ „Chcete se ho zbavit.“ „Tak bych to nenazvala. Jenom jeho chování je už dál nepřijatelné.“ „Tak proč jste museli hledat záminku? Proč ho nevyhodíte za to, že proti vám vede revoluci?“ „To nejde. Tím bysme na sebe všechny poštvali. Věř mi, když odejde sám, bude to mnohem lepší.“ „To je ale vydírání.“ „Život není fér. Tak to prostě chodí. A mimochodem – jestli to někomu řekneš, můžeš jít s ním.“ Chvíli trvalo, než to rozdýchali.

V tu chvíli se ozvala rána. Otevřeným oknem vletěl dovnitř kámen zabalený v papíru. Byla to zpráva:

„Slyšeli jsme všechno. Máme nahrávku. Lordi.“

To byla chyba. To bylo špatně. Učitelé poprvé v historii poslali studenty domů předčasně a svolali krizovou poradu. Kdyby to zveřejnil ten Jarek nebo David, mohli by se jich snadno zbavit. Ale lordi? Jak lordi? Všichni mysleli, že lordi už nejsou. Že už je nemusí řešit. Na každého studenta něco měli. Ale jak zastaví lordy, když ani nevědí, o koho jde? Rozcházeli se v pochmurné náladě. Jen ředitel se vydal do tělocvičny a věnoval se tam celý večer s vervou své zálibě – šermu. Tohle nemohlo skončit dobře.

Kapitola 7 – Ve velkém stylu

Dalšího dne ráno přišli do školy prakticky všichni. Někdo totiž nějakým záhadným způsobem rozšířil, že se bude dít něco velkého. A skutečně. Dav před školou pomalu narůstal, všichni sledovali velké plátno, kam kdosi promítal bouřlivý rozhovor Jarka s profesorkou, zvuk byl hlasitý více než dostatečně. Věděli to všichni. Všichni věděli, že učitelé chystali podraz. Že se snížili k vydrání studentů.

Před školou stálo víc než 500 lidí, přišli i studenti z dalších škol ve městě. Proti nim stáli učitelé, kteří byli častováni dost nevybíravými výkřiky. Ředitel běsnil.

„Kde je! Ať se ty lordi ukážou! Ať jim můžu nařezat! Tohle překračuje všechno.“

„Budiž, řediteli! Tady jsem!“ Přehrávání zastavilo, zvuk nahrávky utichl.

Tři sta párů očí se upřelo na Jarka. „Cože?“ vyhrkli sborem učitelé. „Ty?“

„Já.“ Nemohli to mu uvěřit. „Proč? Vždyť jsi byl vždycky na naší straně! Dokonce jsi nás informoval! Proč jsi nás zradil?“ „Nikdy jsem vám nedonášel, nikdy jsem s vámi nespolupracoval. Od začátku jsem lord Olaf!“ Zděšení zavládlo mezi učiteli. Podvedl je. Hřáli si na prsou zmiji! Podvodníka. Celou dobu je tahal za nos. Sice donášel, ale se souhlasem vedení odboje. Aby učitele zmanipuloval.

V tu chvíli vyrazil David do popředí. Zjištění, že jeho osobní poradce je jeden z lordů, mu dodalo novou odvahu. „My studenti se nenecháme…“

„TICHO!“ zahřměl Olafův hlas, zesílený reproduktory, které předtím přehrávaly kompromitující nahrávku. „Dost už, Davide. Svůj úkol už jsi splnil. Sehrál jsi důležitou úlohu v našem plánu a my ti děkujeme. Ale teď už tvoje role končí. Revoluční výbor už nepotřebujeme. Teď už to tady přebíráme sámi.“ David to nechápal. Jakou roli? Jakou úlohu? V jakém plánu? Vždyť celou revoluci vedl ON SÁM! Nebo… ne? Hlavou mu proběhly všechny ty porady s Jarkem. Všechny materiály, co mu poskytl. A kdykoliv s Jarkem nesouhlasil, vzpomněl si, že zbytek výboru ho vždy dotlačil, aby svému poradci důvěřoval. Nakonec pochopil celou pravdu: Byl jen kolečkem v promyšleném stoji. Nevěděl, jestli má zuřit, nebo být rád. Každopádně to byl úžasný výkon.

Lord pokračoval: „Myslím, že jste mi chtěl nařezat, že?“ „Ne. Nee. Vyletíš ze školy. Půjdeš do basy. Půjdeš…“ Olaf ho ale přerušil. „Dané slovo se má držet! Ale pamatujte, my lordi se neřežeme. My lordi se bijeme. Se ctí.“ Vytáhl dva kordy. „Slyšel jsem, že rád šermujete. Tak to vyřídíme kordem. Jako lordi.“ Hodil řediteli k nohám zbraň. „Ale pozor! My lordi se nebijeme jen tak. Bijeme se vždy za něco. A zde jsou mé podmínky: Pokud vyhrajete, rušíme všechny akce a podřídíme se plně vaším příkazům.“ Mezi učiteli to zahučelo. „Ale pokud vyhraji já – Přijmete všechny naše požadavky. Bezpodmínečně a ihned. Berete?“ Ředitel zrudl: „Nesmysl. Vy studenti jste povinní nás poslouchat. Tak je to v zákoně. Celá tahle akce je nelegální. Podřídíte se našim příkazům IHNED! To je vaše povinnost! Nemusíme o to bojovat!“ Olaf protáhl obličej. „Pak je mi líto. Nebude boj, nebude nic. Odcházím. V takové škole nemá smysl studovat. Sbohem.“ Otočil se k davu studentů. „Zde vidíte, jaký zbabělec vám chce poroučet. Dám vám všem radu: Pokud už nechcete útlak dál snášet, následujte mne. Do takové školy už nemá smysl chodit. Tentokrát ne stávka na den. Tentokrát – NAVŽDY.“ Mezi studentů to šumělo a hučelo víc a víc. Sami by ze školy nikdy neodešli. Ale – Olaf je lord. Ten tajemný, který od začátku vedl revoluci. A jeho slova měla váhu kamene.

Ředitel to viděl. Má na krku pořádnej průšvih. Musí to dát do pořádku, stůj co stůj. Jestli odejdou, budou následovat další školy. Osud školství je v sázce.

„To nejde! Nemůžete odejít ze školy. Bez vzdělání nemůžete nic dělat. Nemáte žádnou budoucnost! Odejděte a budou z vás ztroskotanci! Bezdomovci! Nuly!“

Olaf se otočil: „Jaký smysl má budoucnost – bez svobody? Jaký smysl má bohatství – když jsem otrok?“ Studenti začali nahlas a důrazně křičet: „Jóóó!“

Tohle byl konec a ředitel to věděl. Zvedl ze země kord. Koneckonců, v šermu byl celkem dobrý. Toho usmrkance porazí levou rukou. „Tak dobrá. Budeme se bít. Náhlá smrt. Kdo odzbrojí soupeře, vyhrál. Jediné kolo. Bereš?“

Olaf beze slova nastoupil proti řediteli. Přikývl. Stáli tam – proti sobě. Vytasili kordy. Všechno ztichlo. Dav mlčel. Napětí by se dalo krájet. Oba soupeři se měřili pohledy. Na jedné straně ředitel. Silný a statný muž, který se šermu věnuje dlouho. Na druhé straně Olaf. Chlapec, osmnáctiletý, navíc nijak svalnatý – spíš hubeňour. Nikdy před tím snad nešermoval. Nebo ano? Mrkl na Edwinu, která stála uprostřed davu. Ano. Poslední týdny skoro každou noc trénoval s ní v tělocvičně. Tohle měl naplánované. Tohle chystal. Takhle se to mělo stát. Teď musí udělat jedinou věc – vyhrát.

Ředitel zaujal postoj. Napjal se. A zaútočil.

.

.

.

Jeden náraz. Jeden jediný břink kovů o sebe. Jeden z kordů vyletěl do vzduchu a s cinknutím dopadl na zem. Ředitel nemohl věřit vlastním očím. Ale bylo to tak. Jediným úderem mu lord Olaf vyrazil kord z ruky. Konec. Je konce.

„Vyhrál jsem.“

Dav studentů propukl v jásot.

Kapitola 8 – Epilog

Jarní plískanice ustoupily a nadešlo nádherné a slunné skutečné jaro. Lordi naposledy seděli v restauraci. Rozhodli se, že skutečná jména dalších lordů nezveřejní. Olaf držel noviny, kterým vévodila zpráva o jejich monumentálním vítězství. Během následujících dnů založily další a další školy stávkové výbory požadující zrušení zákona. A parlament tak musel učinit. Jinak by za chvíli nebylo koho učit.

„Takže, se to nakonec povedlo. Ale řekni mi, Olafe, jak s to udělal s tím kordem?“ „Celkem jednoduše. Pozoroval jsem ředitele, když chodil cvičit. Okýnkem v tělocvičně. Vždycky začínal výpad stejně. Vždycky. S Edwinou jsme připravili protiúder…“ „Ale co kdyby začal útok jinak?“ „No, měl jsem s Edwinou nacvičených pár dalších akcí. Snad bych to zvládnul. Ale riziko k revolucím patří, ne?“