Vlčí stesk

"Ani nevím, kdy přesně se to stalo. Už si nedokážu vybavit tu chvíli, kdy jsem stála na samém prahu života a smrti a žádala boha o milost. Přes to jako by to bylo včera. Tehdy, co jsem poprvé ucítila tu pachuť krve v ústech. Ten zlom, kdy jsem se po západu slunce už nemohla nijak bránit. Musela jsem to přijmout. Aniž bych věděla, co přijde, nebo co ztratím. Byla jsem prokleta. Můj život se v té chvíli změnil a spolu sním i já sama. Nemohla jsem se bránit. Nešlo to. Byla jsem donucena se podřídit a to i bez ohledu na to co chci.
Každou noc jsem tak musela podstoupit  velmi bolestnou přeměnu, při které jsem si znovu a znovu musela připomenout , kdo, nebo co doopravdy jsem. Nevinný v podobě vraha. Ten, kdo nechce, ale musí zabíjet, pro to aby ukojil svou žízeň po krvi. Nemohla jsem jinak. Snažila jsem se, avšak pokaždé, když nastal úplněk, má povaha se změnila v prudší a zákeřnější bytost, než doopravdy jsem.
Změnila jsem se. Už nejsem taková jako dřív. A vlastně si to už ani nepamatuji. Mé city postupem času vyhasli a s nimi i mé vzpomínky na minulý život. Nevím čím jsem byla, jen čím jsem teď.
Zrůdou."

Prolog

„Můžu si vzít ještě mami?“ zeptal se chlapec a toužebně pohlédl Marii do očí. Moc dobře věděl co na jeho matku nejlépe zapůsobí a tak vykouzlil na tváři ten nejrozkošnější výraz.

Musela se zasmát nad jeho psím pohledem. „Samozřejmě Edy,“ řekla a podala mu další párek. „Můžeš si jich vzít kolik chceš.“

„Pokud samozřejmě nepraskneš, což je v tvém případě dost možný!“ nenechala se zapomenout jeho starší sestra Ema, sedící naproti plápolajícího táboráku.

Čtyřčlenná rodinka se utábořila blízko Karhunského lesa nedaleko města Alhmetten a nyní za zvuku nočních živočichů a poryvu tichého větru, seděli všichni společně u ohně. Byl to klidný večer, alespoň pro většinu.

Chlapec se na svou sestru spiklenecky podíval, ale místo toho, aby něco řekl, sebral ze země jednu velkou šišku a hodil ji po ní.

Ema ji schytala rovnou do čela. Úpěnlivě zaječela, i když ji to ve skutečnosti tolik nebolelo. Ihned zašmátrala rukou po zemi, dokud nenašla další šišky. Rozpřáhla se a vší silou jimi začala bombardovat svého brášku.

„Tu máš, ty zmetku!“ vykřikla a v očích ji zaplápolal plamínek hněvu. Snad to nejhorší zlo na celém světě pro ni byl její malí bratříček. Doslova malí parazit, který ji postupně zžíral celí její život. Rodiče se tomu všemu jen smáli, ale ona cítila každým dnem narůstající nenávist. Nesnášela svůj život. Její krásný a bezstarostný svět se od narození nového sourozence změnil v horoucí peklo. A to nemluvě o rodičích, kteří si ji už vůbec nevšímali a veškerý svůj volný čas trávili jen s Edym.

Kdybych tak mohla zemřít. Postěžovala si sama sobě v duchu. Nebo se v něco hrozného proměnit a pomstít se. Pak by mě už každý bral vážně.

    Sourozenecká rozepře nebrala konce. Otec už chtěl zasáhnout. Ani Edy a už vůbec ne Ema neměli v nejmenším chuť přestat. Byli na sebe vysazení jako pes a kočka. Žádný z nich se nechtěl vzdát a už vůbec o tom přemýšlet. Házeli po sobě šiškami a představovali si, že jsou to opravdové rakety. Krev, která tak měla být všude kolem, si jen představovali.

Naneštěstí se však jedna útočná střela z Eminy strany nešťastnou náhodou odchýlila z požadovaného směru letu a přistála rovnou na čele Johna.

„Tak už dost!“ zařval hned a chytl se za zasažené místo.    

Provinile sklopila zrak. Veškerá zábava tím skončila, i když by svého protivného bratra nejraději dorazila. Nenávistně na něj pohlédla, jako by mu tím chtěla jasně naznačit, že tímto ještě nic neskončilo. John chtěl navíc něco dodal. Nadechl se pro možný komentář k jejich bitce, avšak pak mu v tom cosi zabránilo.

Z daleké hlouby nekonečného lesa zazněl tlumený řev. Vše náhle utichlo. Edy se vyděšeně chytl za ruku své matky. 

„Co to bylo?“ zeptal se a ustaraně na ni pohlédl. Zvuk blízce připomínal vití psa, avšak o tom se mohlo jen spekulovat. Nastalo tíživé ticho.

Marie si ho přitiskla blíž k sobě. Konejšivě mu prohrábla blonďaté vlasy.

„To nic broučku. Jen nějaké zvíře, nic víc. Nemusíš se ničeho bát.“ řekla nakonec. Sama si tím ale úplně jistá nebyla. 

„Nějaké zvíře?!“ zvolala však Ema s dávkou sarkasmu. „Leda tak ve vaší hlavě.“

Edy ji vystrašeně pohlédl do očí. „Jak to myslíš.“ vyhrkl.

Významně se zatvářila. „Že to byl na sto jistě vlk.“ zdůvodnila svou myšlenku, ale John ji přerušil svým výsměchem.

„No jistě!“ zvolal pobaveně. „A nevíš tak náhodou, kde by se tady asi, vzal?“ zakroutil hlavou a otočil se k ohni.

„Ale vždyť jsi to slyšel, znělo to přece jako-“ byla si svým úsudkem téměř jistá. Každý to přeci museli poznat! 

„Ano,“ přerušil ji, ale už s mírně zdviženým hlasem. „Znělo ti to, jako ‚vlk‘ ale věř mi, ten to určitě nebyl. Copak jsi ve škole nedávala pozor? V téhle oblasti není ani veverka, natož nějaké chráněné zvíře.“

Ema se zamračila. „No jasně,“ prohodila provokativně a nenávistně při tom pohlédla na svého mladšího bratra. „To říkáš jen kvůli Edymu. Ta bábovka je tak vyděšená, že by pravdu taky nemusela unést. Spratek zbabělá!“

„Emo!“ Až teď si však uvědomila, co ve svém rozhořčení řekla. Hlas její matky ji ale dostatečně probral. Tvář se ji zkřivila do provinilého výrazu.

„Co to do tebe vjelo?! Nic ti neudělal. Tak nechápu, proč jsi tak hnusná.“

Svých slov nyní opravdu litovala. Avšak když zahlédla jak k sobě tiskne Edyho, jako nějaké neviňátko, zmocnil se ji záchvěv žárlivosti. Zlostně zaskřípala zuby.

„Já nejsem hnusná mami.“ zasyčela. „Ale ty si na prsou hřeješ hada. Spratek smradlavej!“

Ucítila, silný stisk na své paži.

„Dost!“okřikl ji John. Jeho sevření ji zabolelo, avšak nechtěla to na sobě dát znát. Na tváři se ji při tom mihl prohnaný škleb.

To ho dost popudilo. Nejraději by ji dal pár facek, pro začátek. To, co řekla bylo pro tuto rodinu nepřípustné. Na druhou stranu ale nechtěl dělat ukvapené závěry.   

„Spakuj se a jdi spát!“ Řekl místo toho.

Ema se zatvářila dotčeně.

„Ale já ještě nechci-!“ zaprotestovala.

„Bez diskuse!“ přerušil ji přísně. Ona se ale přes to opět nadechla pro další sebeobranu.

„Tak jsem snad něco řekl!“ rozkřikl se, jelikož už nechtěl nic dalšího slyšet.

Ema pocítila náznak strachu, který se ale po chvíli změnil v nával vzteku. Pohlédla na svou matku, a jako by právě u ní hledala útočiště. Beznadějně.

Marie se láskyplně dívala na malého Edyho a něžně mu projížděla prsty jeho světlými vlásky.  Tvářila se bezstarostně, jako by je vůbec neslyšela. Zasmušile sklopila hlavu. Uvědomila si, že ona bude stát vždycky za Johnem a to ať se bude dít cokoliv.

    Vstala. Na svého nevlastního otce už ani nepohlédla. S hořkostí opustila „rodinný kruh“, ze kterého jen vyzařovala láska a přátelství. To poslední co by si teď přála bylo do něj patřit. Cítila se naprosto zdrcená. Zrazena svými nejbližšími. Nechtěla jít spát. Na druhou stranu se ale také nechtěla vracet.

Šla směrem ke stanům, ale když byla u nich nečekaně změnila kurz a zamířila do lesa. Rozhodla se pro malou procházku. Byla sice už dost tma a co se týče nějakého potulování, nebylo vidět ani na krok. Emě to však nevadilo. Vytáhla z kapsy svých kalhot mobil a aktivovala si v něm žárovku. Světlo bylo sice příliš slabé, ale stačilo ji.

Všechno ji teď momentálně bylo jedno. Rozešla se po stezce, vedoucí přímo do černočerné tmy Karhuntského lesa. Bylo ji fuk, kam vede. Prostě šla, bez ohledu na neznalost daného prostředí. Svírala v rukou mobil a svítila si jím před sebou.

Byla už zima. Měla na sobě jen tričko, což dokázali ocenit hlavně komáři. Slétávali se k ní a drze se začali dožadovat její krve. Divoce proti nim máchla rukou.

Bylo to nepříjemné. Ani na okamžik ji ale nenapadlo se vracet. Chtěla být hlavně co nejdál. Od matky, Johna, svého ukňouraného bratra a vůbec od všeho.

Zesmutnila. Kdyby jen mohla, vymazala by se z povrchu Země a už by tohle dál nemusela snášet. Tu nespravedlnost a bezpráví. Celí svět byl proti ní a ona s tím nemohla nic udělat.

Oči se jí zalily slzami. Ani se je nesnažila zadržet, byla zoufalá.

Záhy se bez rozmyšlení vrhla před sebe. Nevěděla proč, ani kam by mohla jít, teď v noci. Prostě se rozeběhla po cestě, o které doufala, že ji zavede někam jinam. Pryč. Bez hledu na to, co by se v té nicotě tam dál vlastně mohlo skrývat, nebo snad zaútočit. Její stesk ji hnal dopředu a ona se mu nesnažila bránit. Chtěla být co nejdál, od všech. 

Les kolem postupně houstl. Světlo ohně už dávno zmizelo. Ema však utíkala dál. Ani si nevšimla, že sešla ze stezky. Neměla potuchy, kde se nachází, ale ani jednou se nezastavila a pokračovala ve svém úprku.

Zastavila ji až větev, o kterou nečekaně zakopla. Ztratila rovnováhu a spadla přímo do ostružin.

„Jau!“ vykřikla bolestně a nemotorně se zase postavila na nohy.

„No jasně,“ zabručela pak. „I ta pitomá větev je proti mně!“

Obrala si z rukou pichlavé šlahouny. Náhle si však zděšeně uvědomila, že má již poněkud prázdné ruce.

„Aj!“ zaúpěla, když si uvědomila ztrátu předmětu, který do teď svírala. Mobil ji určitě musel vypadnout při pádu. Rychle se proto sklonila k zemi a rukama začala šmátrat kolem sebe. Nebylo nic vidět, hledala tak poslepu.

„No skvělí!“ zvolala po chvíli, když něco nahmatala. Bylo jí jasné, že spadl na nějaký kámen, nebo něco tvrdého. Sebrala pár součástek do dlaně a zvedla do výše očí, jako by je chtěla někomu podat. Na tváři ji se ji při tom rozlil potutelný úšklebek.

„Tak tady ti vracím ten vypůjčený mobil, Johne.“  pronesla  a představovala si tak svůj výstup, až bude svému nevlastnímu otci ukazovat, co zbylo z jeho desetitisícové bankovky.

Když opět vstala nechala zbylé kousky ležet. Nakonec se tedy chtěla rozejít na zpáteční cestu. Avšak neudělala ani dva kroky a jako by do ní uhodil blesk. Zaraženě se zastavila.

Připadalo ji, že až teď otevřela oči a uvědomila si pravou skutečnost. Překvapeně se rozhlédla kolem sebe.

„Proboha kam jsi to zas vlezla Emo!“ napomenula se vyčítavě a bezmocně se chytila za hlavu. Prostředí kolem sebe nedokázala za žádnou cenu rozpoznat. Sami bydleli nedaleko Karhunského lesa, ale ona do něj nikdy nechodila. Snad jen s donucením na houby.

Po rukou ji přeběhla husí kůže. Při pomyšlení, že se ztratila a je nyní sama někde uprostřed temného Karhunu, ji nebylo nejlépe. Byla tma. Skoro nic neviděla. Nikde ani náznak světla baterky nebo táboráku. Jen temné stíny v podobě vysokých stromů, které ji v tuto chvíli připadali tak strašidelné. Ať se rozhlížela sebevíc, nespatřila žádné sebemenší vzdálené světlo. Nikde nic, tma a to zvláštní ticho.

Neměla ani potuchy, kde se zrovna nachází. V tom rozpálení naprosto ztratila orientaci. Cítila se teď osamělejší, než kdy před tím. Byla jí zima a hrdlo se jí svíralo strachem. Pozorovala ty temné stíny stromů a jako by očekávala, že se začnou hýbat. Celá se rozklepala.

„No dobře, už se nikdy nebudu dívat na horory.“ přísahala sama sobě nahlas, aby se alespoň trochu uklidnila. Moc si ale neulehčila.

Náhle ji však zamrazilo. Vyděšeně ustoupila o krok dozadu, když spatřila jak se mezi kmeny něco pohnulo. Nebyla si jistá, jestli tam opravdu něco bylo, nebo se ji to jen zdálo. Každopádně nic neviděla. Žádnou postavu ani zvíře.

Zamrazilo ji ještě víc. Začala si dlaněmi třít ruce, aby ten chlad trochu zmírnila. Sama však byla dost vystrašená.

Ne ne ne, okřikla se hned v duchu. Mám jen moc bujnou fantasii, nic víc. V tomhle lese přece nenajdu ani veverku… snažila se uklidnit, ale nervozita se ji čím dál víc zmocňovala. Cítila úzkost. Po tvářích se ji znovu rozkutálely slzy. Nedaly se zastavit, měla strach.

Doslova nadskočila, když zaslechla praskot větve. Bylo to přímo za ní.

V mžiku se otočila. Na chvíli i přestala dýchat, jak se vylekala, avšak nikoho a nic nespatřila. Zděšeně zírala do tmy. Věděla, co slyšela. Něco tam určitě bylo. Nechtěla si to připustit, ale určitě tam něco bylo.

„Kdo je tam!“ zaúpěla, ale hrdlo se ji sevřelo strachem. Viditelně se třásla po celém těle. Každý záchvěv větru, každý praskot a každé šustnutí nyní vnímala jako nepřehlušitelné děsivé zvuky. Vystrašeně těkala očima do tmy a snažila se v ní rozpoznat sebemenší pohyb.

Když zase praskla větev, bylo to už o hodně blíž. Chtěla vykřiknout, ale najednou ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Hrůzou se jí svíral žaludek. Jako by měla zvracet, ale nic takového se nestalo. Stála bez jediného pohnutí a srdce ji tlouklo jako o závod. Slyšela svůj přerývavý dech. Byl tak hlasitý. Téměř chrčivý. Pak si ale uvědomila tu skutečnost.

To nebyl její dech. 

Zkoprněla. Přestala dýchat. Celé její tělo náhle ztuhlo.

Něco tu bylo. Blízko. Bylo to přímo za ní. Nevěděla co, avšak ten zvuk jako by se přibližoval. Pomalu, velice pomalu se otáčela, za tím dechem. Panika se jí čím dál víc zmocňovala. Kolena se roztřásla pod údery srdce, které cítila až v krku. Měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou. Čelo jí orosil studený pot, cítila jak stéká dolu po tváři. Kapka po kapce, smíšené horkými slzami. 

Konečně se otočila.

Praskla větev, ale tentokrát přímo u ní. Třásla se. Dech v podobě mlhových mráčků stoupal do výšky. Byl hustý, ale jen proto, že tu nebyla sama. Cítila jak její tvář ovívá teplý dech. Obličej se ji zračil v nepřekonatelném úděsu. Vzlykla.

Viděla ho. Jen ty obrovské žluté oči. Byly jako lucerny. Téměř vnímala, jak pohlcují její bytost.

Pomalu rozevřel tlamu. Slyšela tichý mlaskot, když spatřila tesáky. Ty velké bílé tesáky.

John zrovna přikládal do ohně a Marie Edymu něco poutavého vyprávěla. Z hlouby lesa se ozval dívčí křik. Všichni tři hned vyskočili leknutím.

„Proboha!“ Zvolala Marie a pohlédla na svého muže. „To byla přece…“ ani nedopověděla větu.

John vyskočil na nohy. Tváří mu přeběhl vylekaný výraz.

Zpanikařil. Náhle nevěděl co má dělat. Chtěl se rozeběhnout do lesa a bezhlavě proti tmě. Ale pak se zarazil. Podíval se do té temné prázdnoty. Les se mu najednou zdál temnější a děsivější, než kdykoli před tím. Sám sebe se nejdříve ptal, co se vůbec stalo. Svíral ho strach, strach ze zodpovědnosti. Ema utekla!

Ozval se další děsivý výkřik. Ucítil, jak mu při něm přeběhl mráz po zádech. Byl bolestný, velmi bolestný, až smrtící. Zmocnil se ho ještě větší úděs.  

„Emooooo!“