Na cestě z Benevolence

Odcházel jsem zrovna z Benevolence

přemýšlíć o tom, kam vlastně všechny věci plynou.

Dveře pouličních obchodů se pozvolna zavírají,

podzemní vody si cestu do moře krátí.

 

Potemnělá obloha

Předtucha nesmírná

Slovem mě zaklíná

Už netrpím,.....

 

Posečená tráva, na hlavě opět raší

Vůně jara, zjevení beznaděje

Trmácí se podzemím

 

Všude pozvolna propuká – ticho

Svůdná milenka v dálce mě vyhlíží

Tím temnem na obloze krátí si se mnou dlouhou chvíli

 

Lid všechen prohlíží si světy,

Každý žije jen v okovech děsu a hormonálním vzepětí

 

Na schodech spoutaného ďábla,

Prámínek trávy prorůstá.

Lucerna jej s radostí vítá,

Neví, že už uděřila její hodina

 

Vrata se kymácivě rozevírají,

zvrhlík jimi vstupuje,

trmácí se po schodech,

aby snad někdo řek,

že přichází ze slzavých míst.

 

 ---

 

Po několika dnech, bolestech srdečních a nocích probdělých

Pocit pláten hedvábných a láskyplných

 

Kráčím po mostě a shledávám sebe sama

Matka na mně pohlédla,

Tolik jí má duše velebila

Hleď, jak zrak můj proměnila

 

Průběh dní, soupis nocí

nepřehluší cinkot těchto dní,

ani myšlenky o Božské naději,

které zůstanou mi navždy v paměti.

---