Záchrana říše římské

Mimozemšťan Ezalor, pocházející z vyspělé rasy jouninů, cestoval sám vesmírem, objevoval nové civilizace, studoval je a hrál si s nimi. Když objevil Zemi, vzal na sebe lidskou podobu a žil běžným životem. Většinu pozemšťanů shledal za velmi hloupou, ale našel mezi nimi i jednoho přítele. Byl to Tassadar, kterého poznal v blázinci. Tassadar měl nesmírně osamělý a nudný život. Byl daleko chytřejší než ostatní a proto si s nimi nerozuměl. Přestože byl velice talentovaný, nedokázal rozvíjet své schopnosti vinnou prostředí, ve kterém žil. Téměř se z něj stala troska a to měl tak obrovský potenciál. Tassadar si toho byl vědom a proto nenáviděl lidstvo. Díky Ezalorovi v sobě ale objevil nadání pro hudbu a stal se skladatelem písniček pro děti.

Když Tassadar chodil na gymnázium, strašně se mu líbila dívka, která se jmenovala Sora. Byla roztomilá jako Pikachu. Tassadarovi nějak záhadně připadala s ním spřízněná, viděl se v ní a to jí ani vůbec neznal. Připadala mu podobně ztracená jako on. Myslel si, že jenom on jí může zachránit a že ona může zachránit jeho. A hrozně jí chtěl vošukat. Věděl, že tahle holka mu padne k nohám hned jak o ní projeví zájem. Tassadar se nakonec odhodlal a zeptal se jí: „Nedala bys mi číslo?“ Soře se ale nerozzářily oči a chladně odpověděla: „Ne.“ Ale ani to nic nezměnilo na Tassadarově přesvědčení, že Sora žije jenom pro něj. A jak si tedy vykládal odmítnutí? Nijak. On to nepovažoval za odmítnutí. Snad si myslel, že je Sora už tak ztracená, že se vzdala veškeré naděje na změnu k lepšímu. Vůbec si neuvědomil, že kdyby se jí líbil, skoro určitě by mu číslo dala.

A pak tu byla ještě Lina, kterou Tassadar miloval ještě víc než Soru. Nikdy jí o své lásce neřekl. V jeho snech ho Lina milovala a nechtěl o ně přijít. Odmítnutí by pro něj bylo příliš bolestivé a podvědomě tušil, že by to tak dopadlo. Jakmile opustil své sny a přenesl se do reality, měl pocit, že o něj Lina nemůže mít zájem. Její krása byla nedosažitelná. Jakoby se její krása člověku vysmívala a dávala mu najevo, že nemá šanci. A to byl důvod, proč si Tassadar nejdřív nechtěl krásu Liny vůbec připustit. Nechtěl si vedle ní připadat tak ubohý. Asi ho ani nenapadlo, že i on by v někom mohl vzbuzovat stejné pocity a třeba právě v Lině. Tassadar si nebyl jistý svojí krásou. Někde uvnitř byl sice přesvědčený, že je ten nejkrásnější muž na světě, ale často o tom měl značné pochybnosti, protože vypadal jinak než ostatní.

S Linou je také spjat jeden nesmírně nepříjemný Tassadarův zážitek. V době, kdy ještě plně neuznával Lininu krásu, viděl, jak se držela s Jakubem za ruku. V tom okamžiku Tassadar pocítil strašlivou bolest, kterou ani náhodou nedokázal potlačit tím, že pro něj vlastně Lina nic neznamenala. Tassadarův sen o Lině vznikl až v momentě, kdy byl ukraden Jakubem. Stejnou bolest pocítil také, když se Lina líbala s Davidem a Honzou.

Když Lina poznala Tassadara, přistupovala k němu s nezájmem a to ho strašně bolelo. Časem se to ale změnilo a Tassadara si oblíbila. Ani jeden ale nebyl schopný projevit zájem o setkání s tím druhým a tak se jejich přátelství dostalo do stavu hybernace. Sice existovalo, ale čekalo na rozmražení. A žádný vnější impuls nepřicházel. Po tom, co Tassadar dostudoval na gymnáziu, Linu nespatřil.

Jednou byla Lina na privátě se svými přáteli. Všichni seděli v obýváku a vzpomínali na školní léta..

Pak Pepa řekl: „Kolik myslíte, že na světě existuje Tassadarů Uzumaki?“

Anča. „Pochybuju, že víc jak jeden, proč?“

Pepa: „Četl sem recenzi na Fable 3 a hudbu k tý hře prej složil Tassadar.“

Všichni byli v úžasu a jeden přes druhého křičeli „ty píčo“.

Lina řekla: „A jaká ta hudba je?“

Pepa: „Právě že úplně překrásná. Když sem jí poslouchal, tak sem si vedle ní připadal nicotnej. V mysli se mi vynořovala spousta nádhernejch obrazů a neurčitejch snů. Jako by ta hudba byla živá.“

Lina: „To si někdy musim poslechnout. Vdycky sem si myslela, že v Tassadarovi něco je.“

Pepa: „Byl to z nás ten největší chudák, všichni se mu vysmívali a tohle dokázal.“

Lina: „A teď sme chudáci my. Ty, co se mu vysmívali, se mu za chvíli budou plazit u nohou. Vdycky mi ho bylo líto, sem ráda, že něčeho dosáhnul. Ale podle mě toho dokáže ještě daleko víc.“

Honza, kluk Liny, začínal žarlit, když to poslouchal. O něm takhle nikdy nemluvila. I on už dřív v Tassadarovi spatřoval cosi výjimečného a uznával ho.

Honza promluvil k Lině: „Tak proč s nim nechodíš?“

Lina zrudla a nevěděla co říct. Sama nevěděla, proč s nim nechodí. A už vůbec nevěděla, proč nejsou alespoň přátelé. Pak z ní vypadlo: „Protože bych nechtěla skladatele ale fotbalistu.“

Zbytek večera byla Lina zamyšlená a vůbec se nedávala do řeči.

Další den byl Tassadar v hudebním klubu se Ezalorem.

Tassadar se zeptal: „Co bys chtěl radši, stroj času nebo vesmírnou loď, kterou bys mohl cestovat na obrovský vzdálenosti?“

„Vesmírnou loď, nic se nevyrovná poznávání novejch civilizací.“

„Dřív sem měl stejnej názor. Ale v poslední době bych si přál vrátit svuj život zpátky a bejt někym docela jinym, než sem byl. Přál bych si bejt tim nejlepšim, čim sem mohl bejt a ne tim chudákem kráčícim po špatný cestě. Přál bych si, aby se všechny události vyvíjely jinak. Přál bych si vrátit se do dětství se svojí současnou moudrostí. Proč sem jenom neměl nikoho tak moudrýho, kdo by mě vedl?“

„Nevyplývá snad z toho, jak by bylo úžasný stát se rodičem? Nebylo by to ještě úžasnější, než vrátit svůj život zpátky?“

„To by teda bylo. Svět je vymyšlenej fakt nádherně. Neni nic krásnějšího než mít potomka s někym, koho miluješ. A přitom to vzniklo z toho, že se živočichové snažili uspokojovat sexuální pudy. Jako nejsilnější se nakonec ukázala větev, která spatřuje větší nádheru ve výsledku rozmnožování než v tom, co k němu má motivovat. Dalo by se to nazvat rodičovskejma pudama. Na základě toho si můžu dovolit vyslovit hypotézu, že stejně jako rodičovský pudy tady nebyly odjakživa, tak ani ty sexuální čili přitažlivost. Důkazem můžou bejt asexuální jedinci. Zajmalo by mě, jaká je při tomhle trendu budoucnost sexuálních pudů u lidstva. Je ale možný mít rodičovský pudy bez těch sexuálních? K tomu, mít rodičovský pudy ve správný podobě, je potřeba mít protějšek, kterej by člověk miloval. Takovej protějšek musí člověka přitahovat. Je možný aby mě někdo přitahoval, aniž bych neměl sexuální pudy? Fuj začíná to bejt moc složitý.“

Poslouchat to bylo sice pro Ezalora jako číst jouninskou učebnici pro základní školy a ještě s chybami, ale stejně měl z toho rozhovoru velkou radost.

Ezalor pak řekl: „Musim ti něco ukázat.“

Ezalor dovedl Tassadara na opuštěné místo a vytáhl z batohu mimozemské zařízení. Něco na něj namačkal a teleportoval je na jeho vesmírnou loď.

Tassadar cítil obrovské vzrušení a nemohl se vzpamatovat z úžasu. Loď nevypadala, že by mohla být pozemská. Zeptal se: „Si mimozemšťan nebo člověk, co se s nima zná?“

„Mimozemšťan.“

„Jaktože vypadáš jako člověk?“

„Vzal sem na sebe lidskou podobu, abych mohl žít mezi váma.“

Tassadarovi dělalo znáčné potíže smířit se s tím, že Ezalor je mimozemšťan. Cítil se ale úžasně, že se s ním přátelí.

Tassadar se pak procházel po lodi, prohlížel si vybavení, které vypadalo úplně jinak než z těch nejnápaditějších sci-fi filmů a dlouze se vyptával Ezalora na jeho a ostatní rasy ve vesmíru. Pak se zeptal: „Proč si mi neřek už dřív, že si mimozemšťan?“

„Chtěl sem žít lidskym životem a po tom, co bych ti to řek bys už asi nechtěl žít běžnej život. Nebo jo?“

„Ani ne. Proč si svý rozhodnutí změnil?“

„Dostal sem sem úžasnej nápad. Vrátíme se v čase, vybavíme se mimozemskejma zbraněma a ovládneme svět. Můžeš si založit vlastní vládnoucí dynastii. A můžeš si vybrat do jaký doby se vrátit.“

„To by bylo naprosto úžasný. Vdycky sem toužil po moci. Mám pocit, že sem předurčenej k vládnutí světu. Ale taky toužim po nesmrtelnosti. Nemáš na to něco? A taky chci mít vlastní klon.“

„Můžeš mít obojí. A do jaký doby se teda chceš vrátit?“

„Do doby antickýho Říma. Můžu vzít někoho s sebou, když mám zakládat tu dynastii?“

„Jasně.“

„Nebude problém sem ty lidi dostat?“

„Nebude, teleportuju je sem.“

„Nejradši bych sem vzal Linu, ale přijde mi to trochu trapný. Je to jako bych jí donucoval, aby byla se mnou, i když na mě kašle. A bude to vypadat, že se to snažim zastřít úžasnym zážitkem. Ještě trapnější by ale bylo, kdybych sem vzal i Soru, Miranu a další holky.“

„Vim, jak by se to dalo zastřít. Řeknu, že je s sebou chci vzít já, protože se mi líběj. A když budeš vládcem světa, tak se to snad vyvine jinak.“

„Ty snad nechceš bejt vládcem světa?“

„Chci, ale těžko tu založim dynastii a ta je pro říši hrozně důležitá. A navíc tohle je tvuj obrovskej sen, zatimco mý sny se vztahujou k mejm lidem.“

„Ale stejně ty holky budou vědět, že si mimozemšťan a tudíž tě nemůžou přitahovat.“

„Tak jim řeknem, že sem člověk, kterej se s mimozemšťanama zná.“

„A co když tě budou chtít?“

„Tak svuj mozek napojim na počítač a zapnu autopilota.“

„A co když se neudělaj?“

„Tak budou štěstí zkoušet jinde... A jaký máš vlastně plány, až se vrátíš do antickýho Říma?“

„Chtěl bych se vrátit do doby kolem roku 400 našeho letopočtu a zabránit pádu říše římský. Větší potenciál ale spatřuju v Germánech, protože se nakonec ukázali jako silnější a Řím nebyl schopnej výrazně vylepšovat svojí armádu, zatimco Germáni o tisíc let pozdějc jo. Větší potenciál spatřuju v germánskejch genech a proto když dobudu Germánii, tak z Germánů učinim dominantní rasu říše. Pokusim se, aby převzali římskou kulturu.“

„A proč teda nebudeš bojovat za Germány místo za Řím?“

„Protože pak bych těžko zabránil pádu římský kultury a to by byla velká ztráta. No a potom dobudu celej svět a budu mu navěky vládnout, protože budu nesmrtelnej, založim dynastii s holkama, který s sebou vemem a možná i s dalšíma. Největší moc budou mít moji potomci s Linou a muj klon. Každej dostane vládu nad nějakou velkou provincií. Ostatní potomci budou mít míň významný provincie nebo budou tvořit vládu.“

„Máš to naplánovaný pěkně. Ale dáš i svejm potomkum nesmrtelnost?“

„Dám. Časem bude moje dynastie tak obrovská, že skutečnou moc budou mít jenom ty nejschopnější.“

„Největší moc budeš mít ty a tvoji potomci s Linou a pro budoucí generace nic nezbude? Určitě se s tim nebudou chtít smířit. A navíc nezabrzdí se tim trochu vývoj? Je přirozený, že s přibývajícíma generacema se rasa vyvíjí k lepšímu. Další generace sou obvykle chytřejší a silnejší. A u moci má zůstat ta původní generace?“

„Moc bude mít ten, komu se jí podaří získat. Ale tohle ještě moc promyšlený nemám.“

„V tvojí říši bude asi velkej boj o moc. A dáš ňákou moc holkám, který vezmeš s sebou?“

„Když budou chtít a ukážou se schopný, tak určitě.“

„S někym tě seznámim.“

Ezalor zavedl Tassadara do místnosti, kde nějaký muž strašně rychle maloval na obrovské plátno. Na plátně byla zobrazena bitva mezi samuraji na nosorožcích proti rytířům na dvoumetrových tarantulích.

„To je Xellos, je to android.“ řekl Ezalor.

Tassadar byl z toho velmi nadšený. Vždycky se chtěl přátelit s robotem. Představil se a řekl: „Ten obraz je nádhernej. Tebe baví malování?“

„Jo, hodně. A taky mě baví vytváření počítačovejch her a robotů, skládání hudby a filosofie.“

„Mě taky baví skládání a filosofie. Myslíš si, že je pro říši lepší, když jí vládne jednotlivec nebo když má formu republiky?“

„Pokud je jedinec dostatečně schopnej, tak je lepší autokracie. To je ale obtížný dlouhodobě zajistit a římská říše na to doplatila. Historie ukazuje, že efektivnější zřízení je republika. Problém je, že každej by se chtěl stát samovládcem.“

V nastálém rozhovoru Tassadar zjistil, že Xellos se od skutečného člověka liší jenom tím, že se nemůže rozmnožovat, je daleko chytřejší, má nadlidskou sílu a je nesmírně odolný. Tassadar řekl: „Máš nějakej sen?“

„Chtěl bych stvořit sérii robotů, kde vytvořený roboti by vytvářeli další, a pak se stát jejich vůdcem.“

„Takovej sen mám vlastně taky, ale neumim vytvářet roboty. Ale ted se mi splnili 2 sny, že se přátelim s mimozemšťanem a robotem. Vrátíš se s náma v čase?“

„Určitě. Koho ještě vemem s sebou?“

„Linu, Soru a Miranu. To sou holky, do kterejch sem se zamiloval, i když Miranu sem viděl naposledy, když mi bylo jedenáct. Pak ještě mýho kámoše Ichiga. Ale štve mě, že sem nemůžu vzít 2 překrásný holky, který sem jenom krátce spatřil.“

Ezalor: „A proč ne?“

„Nevim, jak se menujou a kde je najít.“

„Mám tu zařízení, se kterym je najdem.“

Ezalor napojil Tassadara na počítač, který přirovnal obraz dívek v Tassadarově mysli k dívkám z databáze a okamžitě našel výsledek. Pak přišla na řadu teleportace. Na loď byli teleportováni Ichigo, Lina, Sora, Mirana a dvě nové dívky, které se jmenovaly Elune a Asuka. Všichni byli nesmírně nadšení z toho, že jsou na mimozemské lodi. Jenom na Ichiga dělalo ještě větší dojem pět překrásných dívek. A není se čemu divit.

Lina spatřila Tassadara. Měla obrovskou radost, že ho vidí. Pozdravila ho a zeptala se: „Co tady děláš? A co tu dělám já?“

„Znám se s Ezalorem, člověkem, kterýmu to patří a kterej se zná s mimozemšťanama.“ Před další odpovědí Tassadar chvíli váhal. Musel jí to teď říct, ale bylo to pro něj velmi těžké. Nebyl připraven na odmítnutí. Pak si ale řekl: Já sem pro ní nejlepší partner, já dám jejim potomkům nejlepší vlastnosti. V mym vzhledu se odrážej mý schopnosti a tudíž je dokonalej. Řekl: „A tebe sem sem vzal, protože tě miluju.“

„Já tě taky miluju.“ A pak se políbili a Lina přitiskla své pružné tělo na Rexxarovo.

Ezalor mezitím ostatním vysvětloval, proč jsou tady a co je v plánu. Dívky z toho měly smíšené pocity. Na jednu stranu se jim takové počínání zdálo ubohé a zoufalé a Ezalor se jim nelíbil. Na stranu druhou se cítily hrdé, že byly vyvoleny právě ony, a člověk, co vlastnil vesmírnou loď, na ně dělal větší dojem než kdokoliv předtím.

Mirana řekla: „To je sice pěkný, že budem cestovat v čase, ale svejma technologiema ani ničim jinym si mě nezískáš. A představa, že nás získáš všechny, je naprosto šílená.“

Shabranigdo: „Pak se s tim budu muset smířit, ale budu šťastnej už jenom tim, že ti budu na blízku jako přítel.“

Ichigo okamžitě vyzvídal: „A dostanu taky ňákou super zbraň?“

Ezalor: „To ještě nevim.“ Chtěl, aby o tom rozhodl Tassadar. Věděl, jaké potíže by mohla způsobit zbraň ve špatných rukou.

Tassadar se potom šel seznámit s dívkami.

„Já sem Tassadar, kámoš Ezalora a vrátim se s váma v čase.“

Mirana: „Tebe si pamatuju. Byla sem s tebou na táboře.“

Elune: „A já sem tě potkala v Chorvatsku.“

Asuka: „Já sem tě viděla v hudebnim klubu. Do dneška na to nemůžu zapomenout.“

Sora: „Já si na tebe taky pamatuju. Chtěl si mý číslo.“

Tassadar: „Já si na vás všechny taky pamatuju.“

Třebas Tassadara naplňoval krásný pocit z polibku s Linou, měl obrovskou radost, že vidí Asuku, Elune a Miranu. Myslel si, že už je nikdy nespatří.

Ichigo se taky začal seznamovat s dívkami a vyzvídal, jestli mají kluka. Když bylo potenciálních obětí víc, tak hledal tu nejsnažší. Asuka byla třetí, které se ptal a odpověděla mu: „Proš se ptáš?“

„Protože já holku nemám.“

„Mám kluka. Ale neni to jedno, když budem cestovat časem? Ale to neznamená, že bych tě chtěla.“

To byla voda na Ichigův mlýn. Řekl: „Ale ňákýho kluka budeš potřebovat ne?“

„To už radši budu s holkou než s tebou.“

„A byla bys radši s orangutanem nebo se mnou?“

„Prosimtě nekaž mi úžasnej zážitek debilníma kecama.“ řekla a všichni ostatní se smáli.

Pak si sedli ve velké místnosti a seznamovali se a bavili se o tom, co je čeká. Tassadar jim pověděl, že jim můžou dát nesmrtelnost. Řekl Lině: „Budu mít vlastní klon, nechceš ho taky?“

„To je jasný. Chceš aby se naše klony daly dohromady?“

„Jo.“ Lina se usmála se a zase se s Tassadarem políbili.

Ezalor s Tassadarem pak odešli, aby něco probrali.

Ezalor řekl: „Chceš dát Ichigovi zbraň?“

„Ne. Je to sice dobrej kámoš, ale je dost vyšinutej. Mohl by zatoužit po mojí moci.“

„To se mi zdá rozumný.“

Potom Ezalor všechny obdařil nesmrtelností a stvořil klony Liny a Tassadara. Zatím to byly jenom zárodky a v přístroji čekaly na zrození. Vesmírná loď se vrátila v čase do roku 407 n.l. Xellos řekl Tassadarovi: „Máš naplánovaný do jakýho místa se dostat?“

„Někam do Galie, ale přesný místo nevim.“

„Pak bysme se měli vrátit do Tolosy. Tam určitě najdeme římskou posádku.“

„Tak dobře.“

Ezalor Tassadara seznámil s laserovou puškou a napojil všechny na program, který je naučil latinsky. Xellos si vzal motorovou pilu a teleportovali se do Tolosy. Procházeli městem a hledali Římské vojáky. Když na ně narazili, Rexxar jim řekl: „Chceme mluvit s vašim velitelem.“

„A proč?“

„Máme cenný informace, který by mohli hodně pomoct římský armádě.“

Vojáci pak odvedli skupinku do kasáren za generálem.

„Tak co mi chcete říct?“ řekl generál.

Tassadar: „Pocházíme s velmi vzdálenýho místa. Máme nesmírně silný zbraně, se kterejma chceme pomoct římský armádě.“

„Myslíš to, co držíte v rukou?“

„Jo a nejenom to. Něco vám ukážu.“

Tassadar vzal meč, který stál u zdi a vší silou udeřil Xellose do hlavy. Meč se se zařinčením odrazil a na Xellosovi to nezanechalo nejmenší známky zranění.

„Neni to člověk, je to stroj. Zkuste to taky, ale jenom na něj, my sme obyčejný lidi.“

Generál vytáhl meč a bez efektu udeřil Xellose do obličeje.

„Neuvěřitelný.“ vypadlo z generála.

Tassadar pak generálovi ukázal, jak fungují laserové pušky.

„S těmahle zbraněma můžem dobýt celej svět.“ řekl generál. „Už brzo se nám budou hodit, protože na Tolosu se řítí obrovská germánská armáda.“

Toho roku obrovské germánské armády bez velkého odporu překročily římské hranice v Galii a drancavaly každé město, na které narazily. Byl to smutný obraz, kdy civilizace byla vydána na pospas barbarům. Stilicho, císař západořímské říše, proti tomu se svojí amrádou nezasáhl, protože plánoval tažení proti východořímské říši. Tyto události se dají označit za začátek konce římského impéria.

Tassadar a jeho společníci dostali ubytování v kasárnách. O dva dny později město oblehla stotisícová germánská armáda, zatímco ve městě byly pouhé dvě legie. Ve městě propukla panika. Legionáři se strachem pozorovali z hradeb obrovskou armádu. Tassadar s přáteli se také usadili na hradbách. Tassadar nahlédl do zaměřovače a vystřeloval udiveným Germánům zbraně z rukou. Potom postřílel dvacet Germánů do genitálií. Bolestivý nářek dolehl až k němu. Předával pušku dívkám, aby se podívaly, co způsobil a Asuka, Lina a Mirana si taky zastřílely, ale většinou se netrefily. Ichigo chtěl taky hrozně moc pušku. Tassadar trochu váhal než mu jí dal. Jaké ohrožení pro něj teď představoval Ichigo? Byl by schopný zabít svého nejlepšího přítele, aby získal moc? Ani vteřinu by neváhal a udělal by to. Přesto ho Tassadar považoval za skvělého přítele. Ichigo se s Tassadarem přátelil pouze proto, že to pro něj bylo výhodné. Tassadarovi se líbila tato definice přátelství: Přítel je ten kdo jde za svým snem stejně jako já, i kdyby se měl postavit proti mně. Až doteď měl Ichigo sny ukryté hluboko v nitru a neuvědomoval si je, ale situace se změnila, když měl na dosah obrovskou moc.

I kdyby ale Tassadara zabil, okamžitě by ho zabil Xellos nebo Ezalor. Tassadar nechtěl, aby se Ichigo pouze díval, jak si užívá, chtěl aby byl také šťastný a tak mu půjčil zbraň. Ichigo si našel nejdrsněji vypadajícího Germána a střelil mu do kolena. Germán se svíjel v obrovských bolestech. Když se toho pohledu Ichigo nabažil, pálil do něj tak dlouho, dokud z něj nezbyla pouze krvavá louže. Potom začal zběsile pálit do germánských řad. Za minutu postřílel stovky germánů a rozhodně s tím nechtěl přestat. Tassadar ho nikdy neviděl tak dobře se bavit.

„To stačí.“ řekl Tassadar a bral mu zbraň z rukou. Až když na něj Ezalor namířil pušku, Ichigo zbraň odevzdal.

„Dyť sem skoro nikoho nezabil. To si chceš všechno nechat pro sebe?“

„Ne, teď je řada na Xellosovi. A neboj, bitev bude ještě hodně.“

Brány města se otevřely, aby z nich vyšel Xellos. Nastartoval motorovou pilu a s řeven hlasitějším než přistání letadla se rozeběhl proti Germánům. Germáni sebejistě vytasili zbraně, ale jejich vnitřnosti se brzy namotaly do řetězů motorové pily. Nastala pomalá řežba během níž byly naporcovány tisíce Germánů než se dali na útěk před jediným mužem.

---