Konec kouzel

Trochu se kymácel jako strom ve větru, ale pohled měl ještě ostrý, ne tak mělký jako obvykle.

            „Musíš se smířit s tím, že ať řekneš nebo uděláš cokoliv, já se zabiju,“ prohlásil rozhodně.  Vzdychl jsem a ztěžka se posadil. Už je to tu zase. Řekl jsem si, že tentokrát už si nebudu brát servítky a bude mi jedno, jestli se zas malicherně urazí jen proto, aby mi následně velkoryse odpustil a nutil mě poslouchat ty jeho rozhárané žvásty o přátelství a vzájemné pomoci. Na druhou stranu jsem se taky naštval, protože mi bylo jasné, že nikdy nesebere odvahu, aby to skutečně udělal.

            „Tak dobře. Koneckonců, všechno, co jsi kdy v životě udělal, bylo špatně. Nikdy si ani nechtěl radu, vždy jsi chtěl jen ujištění, že ty jsi v právu, ale já ti to říkal od začátku. Říkal jsem ti, ať necháš Kateřinu, když jsi stále ve vleku posledního vztahu s Lenkou. Říkal jsem ti, ať přestaneš chlastat, protože nejsi nic jiného, než absolutní alkoholik, ale ty sis dával jen zákazy třeba na dva týdny. To nemá žádnou hodnotu, žádný význam. A teď po mě budeš chtít zase nějaké rozhřešení a radu, ale jediné, co teď a tady uděláme, bude to, že budeme kecat. Ale mě už kecy nebaví. Stejně by nemělo cenu ti cokoliv říkat, protože se chystáš zabít. Kategoricky odmítám shánět ti nějaká další sezení anonymních alkoholiků, abys na sobě začal konečně pracovat, protože se stejně chystáš zabít a jen mě budeš odvádět od mé snahy dosáhnout hlubokého míru. Bylo příjemné si zase po dlouhé době popovídat. Nashledanou, Martine. Přeji ti hluboký mír. Vzhledem k tomu, že se chystáš zabít, jej asi brzy dosáhneš.“

            „Můžu do toho vstoupit?“ zeptal se kluk, jenž seděl na schodech a kterého jsem si dosud nevšiml. Mohlo mu být asi patnáct a chvěly se mu ruce. Očividně vyslechl celý rozhovor a teď chtěl dávat rady do života mně nebo Martinovi, kterému už přeci jen bylo pětadvacet.

            „Já jen,“ pokračoval kluk, „že by sis to s tou sebevraždou měl pořádně, ale pořádně promyslet. Já už to mám taky za sebou a musím ti říct, že zabít se můžeš kdykoliv, ale žít, žít můžeš jenom jednou.“ Kluk se díval do země. Kousl jsem se do rtu. Snažil jsem se neprotočit oči. Pětadvacetiletý alkoholik a patnáctiletý sebevrah. Úžasný kroužek. Začal jsem přemýšlet o tom, že si začnu pečlivěji vybírat své okolí.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ utrhl se na něj Martin. „Co jsi zač? Kolik ti vůbec je, čtrnáct, třináct?“    

            „Šestnáct,“ osmělil se kluk.

            „No, tak mi je pětadvacet. Myslím, že jsem měl nějakých devět roků navíc přemýšlet, tak drž…“

            „Ne, Martine, ty buď zticha a uvědom si, že mluvíš úplně stejně jako on. Oháníš se svým věkem a opovrhuješ jeho šestnáctinami, ale ve skutečnosti se od něj nijak nelišíš. Ale co, vždyť se stejně hodláš zabít.

            A proč jste se vůbec chtěl zabít vy, mladý muži?“ zeptal jsem se kluka. „Ne, počkat, nechtě mě hádat. Holka. Zklamání ve vztahu, pocit životní nanicovatosti, neschopnost určit si cíl a z toho plynoucí životní nuda, nemám pravdu?“

            „Hlavně ta holka. Bylo to už před půl rokem a…“

            „Láska je jen nedostatek disciplíny,“ vysmál jsem se mu a šel jsem zpátky do hospody. Tady venku už mě to přestávalo bavit. Měl jsem po krk lidí okolo a měl jsem po krk pocitu, že  mám všeho po krk. Byl jsem naštvaný na to, že jsem naštvaný. Vadilo mi, že v sobě nedokážu udržet klid a nechám se rozhodit takovými nanicovatými drobnostmi, jako je nedůstojné dospívání. Na druhou stranu jsem si za tyhle lidi mohl sám – sám jsem začal chodit do téhle hospody, sám jsem se tu seznámil se zdejší sortou štamgastů a sám jsem se jim začal plést do života a vyzvídat jejich osobní příběhy. Sám jsem si mohl za to, že jsem byl zklamán jejich monotónností, plytkostí a přehlcením pocitem bezmoci.

            Dole ve sklepě, který fungoval jako druhá nálevna, se zrovna líbala se svým novým přítelem, vlastně už snoubencem, protože se chtěla jmenovat paní Černá. Mělo to v sobě nádech zoufalství, bylo zcela očividné, že se ještě nevzpamatovala z minulého rozchodu a takhle se hrnout do dalšího vztahu neznamenalo nic jiného, než jen oddávání se vlastní animalitě. Pot, tělesné šťávy, ukájení se vlastním tělem, ale mysl i duch jsou přitom strnulí a nehybní. V jejich polibku nebylo nic intimního, zbyla jen oplzlost. Náhle mě přemohla únava. Nemohl jsem si pomoci, ale odsuzoval jsem to. Neměl jsem jediný důvod to tolerovat a neměl jsem žádnou možnost postavit se proti tomu. Jakýkoliv rozhovor s ní by byl neúspěšný, protože by mi všechno popřela a to z toho důvodu, že to neustále popírala sama sobě. Nedala si žádnou přestávku, nedala si žádnou možnost se vzpamatovat a odmítala strávit nějaký čas čekáním, co bude dál. Místo toho se tu neústupně a s vervou líbala s panem Černým, svým snoubencem, který uvnitř jí samé, tam, kde temnotu za očima prosvětlují myšlenky a city, nikde nebyl. Byla tak slabá, měl jsem pocit, že jestli zavane větříček, zlomí ji. Skoro se mi zdálo, že když zaostřím pohled, neuvidím ji. Nebylo nic, co by konkrétně jí dávalo tvar, nic, čím bych ji rozeznal. Vytrácela se mi z dohledu. Ta tam byly plány, že z ní bude knihovnice. Neměla v sobě vnitřní prožitek, který člověka drží s láskou v klidném prostředí, neměla v sobě žádný opravdový zájem nořit se do světů literatury a opíjet se jejich krásou. Neměla žádnou opravdovou touhu tyto světy ukazovat jiným lidem a pomáhat jim hledat v nich. Sama do knih utíkala jen proto, aby se schovávala před sebou. Neměla v sobě kousek stability.

            Musel jsem zpátky na vzduch, i když hrozilo, že tam ještě budou Martin a Kluk, co se chtěl zabít kvůli holce. Když jsem rozrazil dveře, zjistil jsem, že začalo příšerně pršet. Lampy prozařovaly ulici. Neodolal jsem a stoupl si pod jednu. Díval jsem se do světla, až se mi začaly dělat mžitky před očima a pozoroval jeho odraz v kapkách. Bylo to krásné. Začal jsem se točit a divoce tančit, neubránil jsem se radostnému smíchu. V tomhle všem bylo kouzlo, byla to čistá magie prostého bytí, které nemůže být zkaleno žádným hříchem ani nemravností, žádnou dutostí v hrudním koši nebo bolestí pod levým žebrem. Tohle prostě bylo. Tančil jsem v dešti, dokud jsem celý nepromokl a z vlasů mi necrčela voda. Zima mě sevřela v chladném spáru a začala se mnou zuřivě třást. Objal jsem se, abych se ubránil před nejhorším chladem a stále jsem se pro sebe smál a pochechtával. Ten krátký okamžik, který jsem si ukradl sám pro sebe…

            Zůstal jsem protentokrát nahoře a objednal si horký kořeněný čaj. Jeho horko a ostrá chuť mi zvláštními cestami pronikala do těla a zahřívala útroby. Už jsem nemyslel na Martina, ani na pana a budoucí paní Černé. Nemyslel jsem na nic, všude ve mně bylo ticho, které jsem tak rád nazýval hlubokým mírem, protože v takovém stavu se člověk propadne hluboko do sebe. Tak hluboko, až se sám sobě ztratí a najednou je a není. Je jako člověk, ale přitom není jako on sám. Prostě je, tak jako před chvíli prostě padaly kapky a prostě se třpytily ve světle pouliční lampy.

Vrátil jsem se duchem zpátky do nálevny, abych se zase trochu prohřál čajem, a zjistil jsem, že mi někdo shrnuje vlasy z tváře a strká za ucho. Bylo to příjemné, osobní gesto plné blízkosti. Začalo mě to hřát ještě víc než čaj. Vzhlédl jsem a usmál se na něho a on mi úsměv oplatil. Když jsem se mu ale podíval do očí, nic v nich nebylo. Byly prázdné jako oči Martina, Kluka, co se chtěl zabít kvůli holce nebo pana a budoucí paní Černých. Pro něj ten úkon shrnování mokrých vlasů mnoho neznamenal. Jeho prohlášení, že s každým setkáním mu připadám hezčí, nemělo žádnou hodnotu. Byla to jen slova, možná podpořena kapkou žádosti. Ale v něm, někde hluboko v něm nebylo nic, nebyla tam dokonce ani on sám. Měl za sebou příliš mnoho doteků, příliš mnoho polibků a kdo ví, čeho ještě, tak mnoho, že si jich už nedokázal vážit. Nedokázal člověka políbit tak, až by mu srdce vylétlo z hrudi, až by se celý roztřásl, až by náhle pohlédl do jiných světů, kde všechno stále kvete a nic neustává ani se nesklání zpátky k zemi, až by viděl nebe pod svýma nohama a náhle začal padat a v tom pádu by cítil jen to, že letí a nic by jej nesvazovalo. Žádný dotyk, žádný pohled do očí, žádný polibek jej nemohli osvobodit, protože se jim už před dlouhou dobou poddal a nechal se jimi svázat. Stal se otrokem potřeby a nezamýšlel se nad svou motivací, nad tím, má-li důvod nebo chuť něco takového dělat. On sám vlastně nedělal nic, jen se mu přihodilo, že něco udělal.

Rozhlédl jsem se okolo a všichni lidé náhle na sobě měli švy a místo očí knoflíky. Ke kloubům měly přivázány provázky. Všichni jsme vzešli ze stejných podmínek, ale nikdo se nechtěl nechat odtrhnout a nasadit do děr po knoflících oči. Nikdo se nechtěl oddat dobrému chování a čemukoliv, z čeho by bylo možno vytvořit stálou zásadu. Všichni se raději zbavili zodpovědnosti a ponechali si provázky.

Dopil jsem čaj a protože jsem žádné provázky neměl, vykročil jsem domů. Na něj jsem se už ani nepodíval. Bál jsem se toho, co bych ještě uviděl. Déšť už nebyl příjemný a kapky na mě padaly jako kameny rozvášněného davu. Zdálo se mi, jako by ty kameny po mě házeli všichni z hospody a ve tvářích se jim zračila grimasa zhnusení z toho, že nemám provázky.

            Nakonec se rozpršelo tak hustě, že jsem si musel mezi několika jehličnany vyhledat úkryt. Sedl jsem si na několikaletý nános jehličí, který stále zůstával suchý, a objal si kolena. Nic nebylo prosté, ve skutečnosti vše bylo svázané. Vzpomněl jsem si na to, jak mi dával vlasy za ucho a jak to bylo příjemné. Uvědomil jsem si, že potřebuji někoho, kdo by tohle dělal, až zmoknu příště. Položil jsem si bradu na pravé koleno a v zátylku jsem pocítil škubnutí. Sáhl jsem si tam a zjistil jsem, že mi odtamtud vede jemný, ale pevný provázek.

            Žádná prostota, žádné bytí, žádná magie okamžiku.

            Konec kouzel.