NETYPICKY V MINULOSTI-5

Jeli jsme pravěkou krajinou a pan Pokustón se tvářil dost zachmuřeně. Zřejmě byl ještě dost naštvaný, že díky mému vjetí do řeky vnikla do vnitřku vozu voda.

„Kam vlastně chcete dojet?“ zeptal se mne po chvíli.

„Já nevím. Když už jsme tady v tom pravěku, tak se chci pořádně porozhlédnout,“ zněla moje odpověď.

„A proč jedete tím hustým porostem?“ vyhrkl.

„Taky jsem si všimnul. Ale ani když zapnu stěrače, tak on nezmizí.“
„Abyste zase do něčeho nenarazil!“
„To už se nestane. Já dávám maximální pozor.“
„Pozor na ten strom!“ vyjekl pan Pokustón.

„Vidím!“ vykřikl jsem a zároveň moje levé chodidlo sešláplo prudce pedál od brzd.

„Trochu jsem do něho narazil,“ mínil jsem po prudkém nárazu předku automobilu do kmenu stromu, který se skácel. Současně se aktivovaly airbagy a my jsme sborově vykřikli.

„To se vám zase něco povedlo!“ rozkřikl se pan Pokustón.

„To ty airbagy!“

„Kdybyste do toho stromu nenarazil, tak se neaktivovaly!“

  Když se airbagy sfoukly, tak jsme pokračovali v jízdě, přičemž pan Pokustón držel v ruce dalekohled a hlásil mi zavčas všechno, do čeho bych mohl eventuelně narazit.

 A tak jsem do ničeho nenaboural, ale vozidlem jsem vjel na zakrytou jámu, do níž jsme okamžitě spadli.

„Proboha! Kam jste zase to vjel!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Tuhle jámu jste mi nehlásil,“ řekl jsem.

„Já jsem jí neviděl!“

„Já také ne. Žádné cedule, co by na ní upozorňovala, jsem si nevšimnul.“

„Víte vy vůbec, do jaké jámy jsme to spadli?“

„To tedy nevím. Ona je něčím zvláštní?“
„To je jáma, do které chytají lovci mamuty!“

„Jejda. To budou ty lovci zírat!“

„Myslím, že už zírají!“ mínil pan Pokustón, který se vykláněl otevřeným dveřním okénkem. I já jsem se vyklonil a uviděl jsem na okraji jámy stát několik postav oblečených do kůže.

„Dobrý den lovci mamutů!“ řekl jsem a po otevření dveří jsem vylezl na střechu auta.

„Já se vám omlouvám, že jsem vám vjel do pasti na ty mamuty, ale zapomněli jste kolem té jámy rozmístit výstražné cedule. Tak se na nás nezlobte. A nemáte nějaký jeřáb, který by auto dokázal vytáhnout?“

„Šmankote! Co to povídáte? Oni vám nerozumí a jsou z nás určitě v šoku!“

„Aha. Tak to se vám opět omlouvám. Já si neuvědomil, že vy vlastně žijete v pravěku,“ řekl jsem těm nahoře. Ti hleděli užasle s otevřenými ústy dokořán, ale pak jeden z nich vykřikl. Záhy začali házet kameny, které dopadly na kapotu vozidla.

„Co blbnete! Poškrábáte nám lak. Víte vy, kolik stojí nový lak!?“ rozkřiknul jsem.

„Nasedněte! Moje auto funguje jako vznášedlo!“ vyhrkl pan Pokustón. Záhy se vozidlo vzneslo a nám se naskytl pohled na prchající a zároveň křičící postavy.

„Pravěku už mám dost. Navštívíme jinou dobu!“ pronesl pan Pokustón, když vůz dosedl na zem.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI