A na tajný nepatrný znamení začnou zlehka a pomalu hrát

Takový ty bílý patníky s oranžovýma odrazkama, který jsme měli doma do devadesátýho jako schránku na dopisy, ty bílý s dvouma odrazkama nahoře jako okýnka v posledním patře starýho činžáku.  Tyhle patníky vytvářej celou tu cestovní muziku. Teda když mají silničáři, co je zakopali podél cest alespoň trochu citu v sobě. A když vyrazím, proměňují se řidiči autobusů v primáše kapely a všechny ty pole, stromy a lesy rozehrajou svůj part a ty bílý patníky jsou taktový čáry v těch jejich partech. Jedu a celý orchestr se začíná rozehrávat a pak už to kapelník pořádně vezme pod ruku a bezeslova ukázní všechny ty hudebníky, kteří už mají  v tý době nalazeno, a na tajný nepatrný znamení začnou zlehka a pomalu hrát. Jako první vždycky začne trombonka v primě a kvintě a jak tak sedím a dívám se z okna, dolýhá ke mě její bronzový hlas. A z pole se přidá altka a v lesých sedí stovky smyčců, který uměj zahrát táhlou. Bílá taktová čára s oranžovým okýnkem nahoře odstartuje další nápěv a další a další, přesně tak, jak ji kapelník zepředu dává ty nepatrný znamení. A jak ta muzika hraje a já sedím a koukám se a jak ta čára neomylně propluje kolem v proudu hudby, mám vždycky radost a říkám si, že ty věci do sebe krásně zapadaj.

                Jel jsem do Boleslavi a najednou do toho mýho autobusu přistoupila holka s dvouma copánkama a sedla si tak abych na ni co nejlíp viděl. Kolena u sebe a na těch dvou kolenech měla položený batoh a na batohu ruce a o ty růžový ruce si opírala hlavu. A když se hudba zase rozehrála a starej autobusák, co už toho hodně najezdil a věděl jak takovou kapelu dirigovat a když se všichni cestující spořádaně usadili a já přestal koukat z okna a začal si prohlížet holku s copánkama a ta přestala koukat na batoh a začala si prohlížet mraky, který se přidali k celýmu orchestru, zjistil jsem že tu hudbu slyší taky. Ještě nikdo si neprohlížel mraky tak jako ona. Vím přesně co v nich viděla a slyšel jsem zřetelně tichou melodii, kterou ty mraky zpívaly jenom pro ní a taky vím, že ona tu melodii poslouchala, že měla uši nastavený tak, aby všechnu tu krásu slyšela a ty dva copánky měla proto, aby jediný vlas nezastínil slaboučkou melodii, která musela urazit pěknou dálku, aby dolehla až do toho autobusu.  A tak jsem na ní celou cestu koukal a poslouchal. Když v Boleslavi vystoupila, chtěl jsem se za ní hnedka rozběhnout a říct jí, že jsem taky slyšel tu písničku, jenom jsem nevěděl jak, nevěděl jsem, jak se takové věci říkají a nevěděl jsem jediný slovo, který bych jí mohl říct, jenom ke mě doléhali hlasy posledních taktů modrýho kontraaltu. A tak jsem se otočil a viděl jak mizí, za rohem obchoďáku, ona i ty její dva copánky a batůžek, kolena a růžový ruce a a najednou bylo  ticho, protože ta muzika, kterou mraky zpívaly, zabočila za roh i s ní. Nasedl jsem do autobusu a když jsme projížděli městem, koukal jsem, jestli ji někde ještě nezahlídnu.