Slečna Iva

Slečna Iva

 „Promiň, víc než tohle udělat už nemůžu.“ Řekla jsem Filipovi a seděla skromně v křesle v jeho kanceláři. Díval se na mě a do papírů, hrál si s tužkou, mlčel.

Bez zaklepání se rozletěli dveře, nad jeho stolem se nahnula velmi vnadná dívka, když říkám velmi, tak myslím opravdu velmi a zpustila. „Ahoooj Filípku.“

Ten se jen nadechl, ale bohužel ona pokračovala dál.

A já doufala, že to nadechnutí patřilo k přípravě obrany proti tomu oslovení, protože tak jsem mu přece mohla říkat jen já. Teda aspoň myslím.

 „Pane inženýre, já se omlouvám, ale ona…..“ vběhla za tím tajfunem nešťastná sekretářka a omlouvala neurvalý příchod slečny, předpokládám, že ještě slečny.

„To je v pořádku.“ Usmál se Filip na starší sekretářku.

„Slyšela jste, je to v pořádku tak běžte.“ Ofrkla se na ni slečna a pak se věnovala Filipovi dál. 

Sekretářka se k mé smůle stáhla do vedlejší místnosti.

„Slyšela jsem, že dnes jsi tady dýl, co kdybych tě unesla na večeři, jen tak samozřejmě v přátelském duchu.“ Mrkla.a culila se na něho.

Jak byla nahnutá přes ten stůl, přejela mu prsty po límečku jeho košile.

 Začala jsem se v tom křesle docela špónovat a můj klid byl ten tam.

Filip nedělal nic, jen furt chtěl něco říct, ale ona ho opět nenechala.

„Vždyť víš, že pro tebe mám slabost, ale ty taky povolíš uvidíš.“ Snažila se ho přesvědčit.

„Tak co?“ Dokončila konečně svůj monolog.

„Ivo, prosím tě…“ začal, ale opět marně.

„Ne, ne, ne Filípku, dneska, NE, slyšet nechci.“

Ježiš těch „NE“ tam bylo nějak moc. Proletělo mi hlavou a nahnula jsem hlavu na stranu, ruky překřížila na prsa a čekala co jako bude dál.

Filip začal být nějak nervózní. „Ivo prosím tě mohla bys toho nechat a slézt mi ze stolu.“

„No beze všeho.“ Usmívala se na něho sladce a pořád si mě ještě jako nemínila  všimnout.

„Všiml sis, že mám nový náhrdelník?“ Culila se a opět  se nahla přes jeho stůl až úplně mu před obličej, aby líp asi viděl na ten náhrdelník, i když já myslím, že Filip vidí dobře, takže taková blízkost nebyla nutná.

„Prosím tě Ivo nech toho a jdi pryč.“ Řekl rozhořčeně, ale s mírným úsměvem, když se podíval na mě.

On se tím snad bavil ,že to vidím, nebo co. Nechápala jsem.

„Tak co líbí?“ Naléhala slečna a přešla hranice troufalosti, které mě začali vytáčet.

Obešla totiž stůl a opřela se o něho s Filipovi strany. Ten náhrdelník co mu ukazovala byl v  tak hlubokém výstřihu, že jsem přemýšlela, proč ho má vlastně zapnutý, myslím, že ten poslední knoflík je tam taky zbytečný.

„Koupila jsem si ho kvůli tobě, dnes ho mám na sobě poprvé.“ Byla sladká jako medík a já už jsem začala zuřit.

Přivřela jsem oči a zvedla hlavu trochu nahoru, čehož si zřejmě Filip všiml. Kdyby šlo vidět navenek jak to ve mně vře, dalo by se na mě udělat dobré kafe. Litovala jsem, že nemám v kapse kudlu, už by totiž dávno letěla vzduchem, cíl je snad jasný. Nebo že by dvě mouchy jedním vrzem. Kolik asi je za vraždu. Přemýšlela jsem ledabyle nad blbinami. Pak jsem toho, ale začala mít dost.

Slečna se chtěla Filipa dotknut, ten jí, ale chytil ruku.

„Nechej toho už.“ Řekl docela vážně, s přísným a upřeným pohledem na ni.

Je na čase, aby o mně věděla. Dala jsem si nohu přes nohu a mírně zakašlala.

Slečna Iva se otočila. Nechápu jak to, že si mě nevšimla dřív, když Filipův pohled směřoval furt k jednomu bodu a to na mě.

„Ále, tady někdo je.“ Usmívala se a z toho stolu asi slézt nehodlala.

Přehodila jsem nohy, usmála se na ni co nejmileji to šlo, „to je v pořádku, ztrapňujte se dál slečno, já vás nechci rušit.“

Slečna po mých slovech  malinko zvážněla, ale ze stolu furt neslézala.  Asi ji budu muset sestřelit, aby z něho odpadla.  Nebo se jí možná zamotali nohy, jak je měla svůdně přehozené přes sebe. Říkala jsem si.

Ani jednou se nezačervenala, mrcha jedna sebejistá. Tak jsem se zvedla já.

„No, raději vás nebudu rušit, aby jste ho na tu večeři dostala.“

Mrkla jsem na ni spiklenecky, protože ona očividně netušila s kým má tu čest.

„My jsme tady s panem Filipem řešili jen takovou maličkost, ale jak vás tak vidím, byla nepodstatná.“ „Já se s váma loučím a mějte se hezky.“ Usmála jsem se mezi dveřmi, sekretářka koukala jak z višně a nechápavě zakroutila hlavou. „Držím palce.“ Mrkla jsem na slečnu Ivu. „Oběma samozřejmě.“  Ani pohledem jsem o Filipa nezavadila, v klidu jsem se sebrala a odešla.

Na chodbě jsem si najednou uvědomila co se dělo.

Bůh ví jak by to dopadlo, kdybych tam nebyla, je mu to fuk ani za mnou nejde.

Chytla jsem telefon a chystala se volat Pavli. V tom mě chytil někdo za ruku.

„Počkej prosím tě.“ Byl to Filip.

„A na co jako?“ Snažila jsem se, aby neviděl lítost, ale jen tu zuřivost. 

„Pojď dovnitř.“

„Ne, ne to ne, to já nebudu rušit.“

„Nech toho a pojď.“ Stál si za s vím.

„To jsem nevěděla, že ty máš rád, když se na tebe někdo dívá, když zrovna balíš holky.“ Dělala jsem jako překvapenou, ironicky. 

„Já balím holky, já?“ Začal s výčitkami. „Snad ty ne.“  Chtěl zřejmě poukázat na včerejšek, jenže zapomněl na fakt slovíčkaření.

„A kdo jiný, já holky ze zásady nebalím.“ Hodila jsem do placu.

„Nech toho, víš jak to myslím.“ Bránil se.

„Víš co Filipe, běž za tou…. nadechla jsem se zhluboka, abych neřekla něco hodně ošklivého, „slečnou Ivankou, myslím, že na tebe nedočkavě čeká na stole.“

„Řekl jsem jí kdo jsi.“

„A tak to jsi nemusel, ale neboj myslím, že u ní jsi i tak šance neztratil.“ „A proč je furt u tebe a čeká až dojdeš?“

„Nečeká, mluví se šéfem, to jsi snad viděla, že vešel ne.“

Uvědomila jsem si, že kolem mě někdo prošel kdo mě zdravil, ale netušila jsem kdo, jen jsem slušně odpověděla na pozdrav a úsměv. Ivanka najednou vyplula s kanceláře a změřila si mě pohledem od hlavy až k patě.

„Tak snad jindy.“ Řekla Filipovi a obdařila ho pro ni jejím nejokouzlenějším úsměvem.

„To pochybuju Ivo.“ Řekl jí Filip a už si jí nevšímal. Slečna teď už opravdu odplula pryč.

Šli jsme dovnitř. Chvilku se dohadovali a pak jsem opět naštvaně utekla

Čekala jsem, že za mnou Filip vyběhne, ale nic. „Hm fajn.“ Řekla jsem si a šinula si to k parkovišti domů. Chtěla jsem zase volat Pavle kde je, ale když jsem chmátla po kabelce, nebyla tam. První jsem se lekla a začala pátrat v paměti.

„U Filipa.“ Postávala jsem zbytečně u v chodu a pak s velkým nádechem a ponížením v dušičce, jsem šla zpátky. Vešla do kanceláře, Filip volal.

Když jsem se rozhlídla kabelka nikde. Tak jsem chtěla zase jít, ale Filip dal ruku na sluchátko, „hledáš tohle.“

Zakýval  rukou na které se mu houpala moje krásná kabelka, která mi tak úžasně seděla k halence a botám. Sáhla jsem po ní, uhnul. Bylo mi jasné, že chce, abych počkala.

Když dotelefonoval, opřel se do křesla a jen se na mě díval.

„Co je?“  řekla jsem opravdu hodně příjemně. Samozřejmě ironie.

Mlčel, pak dal ruky na stůl a gestem, co po mě  chceš a tuhle otázku i vyslovil. „Co po mě chceš, abych vlastně dělal?“

Mlčela jsem. 

„Tak mluv.“

„Co ti mám na tohle jako říct, prostě chci jezdit po svém.“ Začali jsme rozebírat mou včerejší jízdu na motorce.

„Fajn, a musíš u toho balit kluky?“

„Ty máš co vykládat.“ Řekla jsem s úšklebkem a kývla hlavou ke dveřím. Pochopil, že myslím slečnu Ivu.

„Pokud sis nevšimla ona balila mě.“ Bránil se.

„Jo a docela jí to šlo, zřejmě je v tom zběhlá co.“

„Sakra nech toho.“ Postavil se. „Dobře víš, že bych se nenechal sbalit a zvlášť ne od takových jako je Iva.“

„Ne to teda nevím, zřejmě tě zaujala svým výstřihem, ani jsi teď za mnou nedošel.“ Postěžovala jsem si trucovitě.

„Nešel jsem za tebou protože jsi tady měla kabelku a bez ní se asi těžko někam dostaneš.“ Vysvětloval.

„Jak to jako myslíš?“ Ptala jsem se, ale věděla jsem jak to myslí.

„No máš tu mobil, peníze a pochybuju, že zrovna ty by jsi někoho prosila o pučení peněz.“ Řekl tentokrát s úšklebem on.

„Hm, myslíš a stop ti nic neříká.“ Dala jsem si ruce v bok, protože jsem věděla že boduji.

„Už toho mám vážně dost.“ Chytil mě za ruku a posadil do křesla v kterém jsem seděla při té parodii, kterou tam sehrála slečna Iva. Čekala jsem, že uslyším  promlouvání do duše, které bohužel vždycky zabere protože zjistím, že má pravdu, ale nestalo se tak.

Asi dobře věděl, že vím, že tu pravdu má. Čapnul si ke mně a …….

---