Prosincová romance

     Stojím za oknem, venku padá déšť a sníh. Hledím skrze okno jako vlastní mříž. Žalář jež svazuje můj tajný chtíč. Realita stala se chladnou vizí, tou co mě při životě dychtivě drží. Cítím a hned pochybuji, že to je to co právě pro dnešní den a žití své potřebuji. Sleduji jednu vločku, jak následuje druhou. Stesk a lítost vytvořila siluetu v mračnech sněhu tam venku. Myslím na tebe a vybavuji si tvoji tvář, teplo a osobitou svatozář. Tak moc tě mám rád, tak moc to vím, že když se mě znovu zeptáš já jinak opět odpovím. Slyším tvůj hlas před blížícím se nebezpečím. Cítím tvoji vůni, když se jen trochu zasním. Tvé rty jest umělecké dílo, jež jsem měl a pak jako by se mi znelíbilo. Každá má myšlenka jako záhyb tvého těla by byla jen kdyby mě nikdy má mysl nezradila. Přijít o něco není přijít jako o tebe. Si světlo světa mého, proto se tě vzdávám pro náruč úplně jiného. Tak běž, utíkej, kaluží se prodírej hlavně se lásko má zpět nedívej. Dávno se nedívám, dávno tě nevnímám. Teď sem to já, kdo utekl. Teď jsem to já, kdo se zařekl. Zítra to můžeš být zas ty, ale pochopit náš cit je jako vyprávět lidem nejhorší vtip. Nepochopeni mezi sebou i ostatními, utíkáme světem, hledáme vysvětlení, hledáme sami sebe až na konci tam někde jako bych našel tebe. Procházíš mým životem již řadu časů a věřím, že já se s tebou procházet nepřestanu. Otáčím se zády k oknu, dál prostě takhle nemohu. Já tě tam vpředu vidím, jestli ty mě. To opravdu nevím.

Odstavce a řádkování: co to je? :oD