O

Oslepen hnusem,
Zírám do díry,
kam mám za okamžik spadnout.
Jen my dva..
My dva a Já.
Mlčím, zamlčuji..
Svůj strach z pádu,
z pádu do ní,
z přiblížení,
k osamění,
k ponížení.
Dělá mi to potěšení,
vlhko, tma..
Směju se jak blázen.
Zjišťuji,
díra to není, je to nebe.
Kroutím se v jejím obětí,
Mami!
Najednou nechci to oslnivé nahoře,
zpět do náruče temnoty!
Ohýbám páteř, křivím ruce, krčím nohama,
z žaludku se řine teplá tekutina.
Vřelý hlas syčí, šeptá.
"Nebude to bolet, uvidííššššššššššššš....
Půjdeššš k nám.. Hexsss´era-ssull.."
Hroznou silou mi zvrátí hlavu,
oči pálí modrým světlem,
duši vroucí manou.
Lopatky pukají, ven se derou křídla,
bolest tancuje,
oči šilhají,
krkavci krákají,
kameny praskají,
voda křičí, vzdychá,
nohy sebou kopají,
pukají vydutá břicha.
Směju se bolestí,
do kůže zarůstají kamínky s kousky slitiny.
"Slyšels to?!"
"..Kurva!"
Vystřelím pryč z jejího obětí,
Lásko, matko, Šherzsa-Nill!
Všechno jednou končí..
A zase začíná!
Světlo zabodává jehlicemi do jednotlivých pórů kůže,
ničí mne porozuměním,
deformuje lehkostí,
dekonstrukce myšlenek,
Lásko-banalita-matko-střepy
cesta-hnisem-křídla-bolestí!
"Ale My tě přece milujeme!"
A černá tečka tam dole,
můj svět, můj život, má víra.
Obrácena.
Vymazána.
Rozpřažené ruce,
Rozepjatá křídla,
Povalené kříže,
bolest zapomenuta.