Kostka aneb Hra s Osudem

Povídka vypráví o Máji, která získala podivnou záhadnou kostku, při jejímž hodu se vždy něco stane :-)

Utíkala. Běžela lesem. Ještě dál, říkala si. Nakonec se Mája zastavila a rozhlédla se kolem. Musela si na chvíli odpočinout.

„Nesnáším život,“ zamumlala si pro sebe. „K čemu je? K ničemu. Přála bych si změnit svůj osud, nebo ho aspoň znát! Tady už nic nemá smysl.“ A vydala se dál do lesa, s tím rozdílem, že už neběžela. Nevnímala svět okolo sebe, viděla jen stromy před ní a celá byla ponořena do svých vlastních vzpomínek. Do svého světa.

Najednou se zpoza jednoho stromu objevil chlapec, o dost mladší než byla ona, mohlo mu být tak patnáct. Měl na sobě červené tepláky, mikynu i čepici, jež zakrývala hnědé kudrnaté vlasy.

Mája se nelekla, byla jen velmi překvapená.

„Kde ses tu vzal? Tady, uprostřed lesa, a ještě k tomu sám?“ divila se.

Chlapec nejdřív mlčel, působil dost tajemně.

„Na to samé bych se mohl zeptat i já. Ale odpovím ti. Utíkám.“ A tiše dodal: „Utíkám před strachem, před svým osudem, ukrývám se v lese.“

Mája na něj nechápavě hleděla. „Já také. Nesnáším svůj osud.“

„Ty jej znáš?“ podivil se hoch.

„To bohužel ne,“ řekla Mája smutně.

„Buď ráda! Nevíš, o čem mluvíš.“

„Ale vím. Život je pro mě nudný, chci změnu.“

„Jestli si to opravdu přeješ, můžu ti pomoct,“ usmál se chlapec.

„Ty? A jak? Ne, tomu nevěřím.“

Chlapec strčil ruku do kapsy a za chvíli z něj něco vylovil. A ukázal Máji.

„Kostka?“

„Ano. A moc mocná. Když ji hodíš, vždycky se něco stane.“

Mája se po kostce natáhla, ale kluk ji zavřel zpátky do dlaně.

„Dáš mi ji teda?“

„Ty mi věříš, co ti tu říkám?“

„Nic jiného mi nezbývá. Tak co?“

„Dobře. Něco ti teda řeknu, a to si zapamatuj. Jednička znamená nebe, dvojka peklo, trojka voda, čtyřka volno, pětka země a šestka je magická moc. Co padne, odsud někdo nebo něco příjde. Výjimkou je čtverka, zde se může stát cokoliv, krom ostatních bodů. Bereš?“

„Jasný,“ zajásala Mája.

Chlapec jí hodil větší červenou kostku a ještě zavolal: „Házet můžeš jen jednou za hodinu, jinak se stane něco zlého. Měj se, já se jdu vrátit. Zatím.“ A utíkal pryč.

Mája si kostku prohlížela, byly do ní vryté zlaté puntíky. Přemýšlela, kde by s ní hodila; ale v lese se jí to moc nezdálo. Hledala nějakou lesní cestu, protože vracet se jí už nechtělo. Našla. A hodila.

Mája zírala na dva zlaté puntíky. Vzala opatrně kostku a začala se bát, co se může stát: peklo. Že by čert? Nebo mě to přenese do pekla?

Kostku strčila hluboko do kapsy a povzdychla si. Přece jenom, co když je to jen obyčejná kostka? Ale Mája i přesto věřila, chtěla věřit, potřebovala si změnit život.

Shrnula si své hnědé polodlouhé vlasy dozadu, aby jí nepadaly do čela a chtěla se vrátit, pryč z tohoto lesa, už necítila potřebu být sama.

Jenže...

Někdo za ní stál. A teď promluvil.

„Zdravím tě, Májo.“

Prudce se otočila a hleděla na nějakou chlupatou postavu. Očima hledala, zda má netvor rohy. A našla! Takže čert... Tam, kde jeho tělo nepokrývaly husté chlupy, byl celý rudý a špinavý. A silně páchl sírou.

„Nezírej na mě takhle,Májo. Musela jsi mě přece očekávat, nebo se snad mýlím?“

„No... ne...“ I když Mája věřila, přeci jen byla překvapená. „Ty mě chceš zabít? Nebo mě vezmeš k vám do pekla?“

Jak jsi na to přišla? Kdybys měla být mrtvá, pošlou tu někoho jiného. Nevím, proč tu jsem zrovna já.“

„Já jsem jen hodila kostkou...“

„Samozřejmě, a padla dvojka, jinak bych tu nebyl.“ A pak dodal: „Ty tu kostku nemáš asi moc dlouho, co?“

„Ne, jen chvíli. A házela jsem poprvé.“

„Aha, tak to máš říct hned! Moment.“

Čert odnikud vytáhl jakýsi pergamen a něco si četl. Pak vzhlédl, roloval pergamen a přitom říkal: „Ano, Májo, máš pravdu, jsem si to dřív nenastudoval. Kostka dnes změnila svého majitele. Tak proto tu poslali zrovna mě, když to byl tvůj první hod.“

„Jo, jo...“

„Tak, Májo!“ Čert se posadil na pařez stromu, kterého si Mája dříve nevšimla. „Dostala se ti do rukou mocná věc. Tak mocná, jak ani dosud netušíš. Ale co budeš postávat, jen si sedni.“

„Jo, máš pravdu.“ Mája si sedla na cestičku před pařez. „Čerte, co je to vlastně za kostku?“ zeptala se.

„Ale no tak!Čerte, pche! Říkej mi Berte. Co se týče historie té kostky, pokud se ptáš na tohle, tak je už pěkně dlouho stará. Byla vyrobena na počátku lidstva jednou velmi mocnou bytostí. Rekrutem. Byl to polobůh. Jenže, jak už to bývá, propadl se do pekla. Zešílel, ale mocný zůstal stále. V této době vytvořil tu kostku. Jenže co s ní? Jemu nebyla na nic. Ani si neuvědomoval její moc. Proto ji daroval prvnímu smrtelníkovi, kterého potkal. Všichni využívali moc kostky, ale časem se ji chtěli zbavit. Majitel může kostku odevzdat jakékoliv bytosti, kterou kostkou přivolá, a poté kostka už nikomu nebude škodit. Ale takhle se každý majitel může rozhodnout jen poprvé, při prvním hození, pak už ne. Pak se kostky může zbavit jedině tím, že ji někomu daruje. A ten někdo ji bude chtít. Zatím se tak ale nikdy nestalo. Tak co, Májo, jak ses teda rozhodla ty?“

Čert Bert se konečně postavil a napřáhl ruku. Mája nahmatala v kapse kostku a vytáhla ji. Podívala se na ni a řekla: „Ne.“ Schovala kostku zpátky. „Nechci vést jen ten obyčejný život jako doposud.“

„Hmm, jak si přeješ, Májo.“ Čert ruku zase stáhl. „Je to tvé jedinečné rozhodnutí, měla bys ho víc zvážit, ale vím, že jsi už pevně rozhodnutá.“

„Ano, jsem.“

„Dobře. Řeknu ti ještě něco. Ne vždycky ti to projde tak lehko. Někdy můžeš přivolat i nebezpečí, stává se to taky docela často. Vše pochopíš, až se dostaneš do toho koloběhu kostky, až budeš její součástí, až si nedovedeš bez ní představit svůj život. Budeš ji pečlivě hlídat, a kdybys ji měla ztratit, tak budeš na tom ještě hůř než jsi byla dnes ráno. Pamatuj na to dobře. A já se vracím zpět do pekla.“

Mája nevěděla, zda ho má nechat jen tak jít, nebo jestli by ji ještě něco zajímalo. Proto řekla nejistě jen: „Tak jo, čau.“

Čert z ničeho nic zmizel. Zbyl po něm jen oblak kouře a opět smrad po síře.

Mája nejdřív nevěděla, zda se jí to jen nezdálo. Teď si nebyla vůbec jistá. Ale dobře věděla, že to je skutečnost.

Rozhodla se hodit kostkou. Zrovna ji vylovila, ale naštěstí si vzpomněla, že ještě házet nemůže. Až za pár minut. Co bude zatím dělat? Čekat se ji nechtělo. Už ví. Půjde za Klárou. A konečně se zase pořádně rozběhla. Až stála na silnici, daleko od lesa. Vydala se doleva, do města. Měla štěstí, že chytla zrovna autobus, pěšky se ji jít nechtělo.

Autobus právě zastavoval na náměstí; odsud to není tak daleko, to dojde. Vystoupila a scházela dolů přes náměstí.

„Ahoj, Májo,“ ozval se za ní známý hlas.

Otočila se. „Ahoj, Michale.“

„Kam tak letíš?“

„Ke Kláře.“

„Vidím, že máš docela naspěch. No, nebudu tě rušit.“

„Díky.“ A už byla zas o kus dál a nechala udiveného Michala stát za sebou. Vždycky na něj byla taková. Moc se ho nikdy na nic nevyptávala a sama mu odpovídala velmi stručně. Nevěděla, proč. Michal ji nijak nevadil, prostě mu jen neměla co říct.

Zastavila se u nejbližšího paneláku. Vchodovými dveřmi zrovna někdo vycházel ven, tak Mája proklouzla dovnitř. Vyběhla do druhého patra, kde udýchaná zazvonila na Klářin zvonek. Dveře se pootevřely a v nich se objevila nějaká blondýna. Mája si vydechla, když uviděla svou kamarádku z dětství.

„Májo!“ zajísala Klára a padla Máji kolem krku. „Co tu děláš? Proč ses neozvala, že příjdeš? Takové překvapení!“

„Zadrž, Kláro.“ Mája ji mírně odstrčila. „Taky tě ráda vidím. Chtěla jsem si s tebou popovídat, poslední dobou se strašně nudím.“

„Tak pojď dál,“ zvala ji Klára. Zavedla ji k sobě do pokojíku. „Dlouho jsi tu nebyla,“ vzdychla si.

„Promiň, Klár.“

„Tak mi, prosím, neříkej,“ usmála se. „Možná příjde i David,“ oznámila.

„David?“

„Jasně. Měl by každou chvíli dorazit.“

„Tak super, počkáme na něj, pak vám povím něco, co mi určitě nebudete věřit!“

„Tak to už se těším.“

Zvonek.

Běž otevřít, Májo. To bude on. Hodně ho to překvapí, neviděli jste se věky!“

„Jo, to je pravda.“ Mája se zvedla a došla ke dveřím. Prudce je rozevřela a usmívala se na zmateného Davida.

„Ahoj,“ pozdravila ho.

„Čau. Co ty tu?“

„Na návštěvě.“

„Aha. Klára...“

„Je vevnitř. Pojď.“

Klára už byla u dveří a vítala Davida. „To je překvapení, co?“

„No to je.“

„Nejsi rád, že tu je Mája?“

„Jo, to jsem. Jen jsem ji tu vůbec nečekal. Tak co, holky, vyrazíme někam nebo co budeme dělat?“

„Mája nám chce něco důležitého povědět, že?“

„No... jo. Bude to ale nadlouho, pojďme si sednout do pokoje.“

David s Klárou byli velmi zvědaví a nedočkaví.

„O co jde? Tak nenapínej už!“

„Dobře, tak se hezky posaďte a já začínám vyprávět!“

A Mája začala. Vyprávěla, jak utíkala lesem, když proklínala život, jak potkala toho tajemného chlapce, jenž jí dal magickou kostku, že doufala, aby všechno, co hoch řekl, byla pravda, a nakonec, jak se ji zjevil sám pekelník a co ji pravil. No a pak se vydala právě sem. Tím své vyprávění ukončila.

Klára s Davidem byli Májiným příběhem oslněni, připadalo jim to hodně nepravděpodobné, ale až uviděli kostku, hned uvěřili. Působila opravdu kouzelně. Pak si jen a jen povídali o různých dobrodružstvích, která můžou zažít.

„Můžu si taky hodit?“ zeptal se David.

„Bohužel ne. To smí jen majitel kostky.“

„No dobrá, tak teda hoď ty.“

„Jdu na to. Všichni připraveni? Může padnout cokoliv.“

„Jasný, tak už házej.“

Mája si našla v pokoji větší místečko, kde by mohla kostku vrhnout, zamyslela se a hodila.

Všichni byli napjatí. Když kostka padla, tak se kolem ní hned seskupili.

Padla dvojka.

„Cože? Už zase? To snad ne! Těšte se.“

„Nepůjdeme radši ven?“ zeptal se David.

„Jo, máš pravdu. Přece nechceme, aby tu Kláře nějaký pekelník všechno zničil.“

Jen co vyšli ven, spatřili černého kocoura s ohnivýma očima. Ustupovali.

„Je to jen kocour, žádný čert. Jen kocour.“ David chtěl všechno vysvětlovat logicky.

„Ale podívej na ty oči! Jak planou! Musel přijít až z pekla!“ nedala se Mája.

„Nemůžou se čerti proměňovat ve zvěř?“ otázala se Klára.

„Možná, že jo.“ Mája si nebyla sice moc jistá, ale ta poznámka ji připadala dost pravděpodobná.

Stále na kocoura hleděli a čekali, zda něco neudělá. Vypadal hrůzostrašně, jako kdyby opravdu přišel až z pekla.

„Já mám strach,“ hlesla Klára a pevně se chytla Máji.

„Nemáš z čeho, nic se ti nestane. Je to jen pekelný kocour. Viď, čiči.“ Mája se k němu sehnula a lákala ho, aby se přiblížil. Ten se na ni jen podíval svýma hořícíma očima a dál stál nehnutě na místě.

„Pojďte pryč,“ žadonila Klára.

„Ještě počkej,“ nedala se Mája a sama se přiblížila ke kocourovi. Chtěla ho aspoň pohladit, vždyť se ani jednou nepohnul. Májina ruka se blížila velice pomalu. Jak se už skoro dotýkala jeho hlavy, kocour po ní vystartoval. Drápy se jí zaryl do kůže pravé ruky. Mája vyjekla a ruku stáhla. Klára s Davidem se polekali. Mája skučela bolestí.

„Ukaž, podívám se,“ nabídl se David.

Mája si stěží pustila ruku a natáhla ji k Davidovi. Ten ji uchopil a prohlédl. „To jsou teda pořádné škrábance, i když ne hluboké. Jako z pekla, určitě s nimi nebude něco v pořádku.“

Mája ruku zase stáhla. Rány ji už tolik nebolely, ale přeci jen se cítila jaksi divně. Jistě to bude něco znamenat. Ale co?

„Už je to dobrý. Fakt bychom měli někam zmizet.“

„Skvělý nápad. Říkala jsem to od začátku. Tak pojďte.“ Klára se otočila a aniž by se podívala na kamarády, zda ji následují, vydala se neznámo kam. David s Májou šli pomalu za ní. S úlevou zjistili, že míří k náměstí. Zastavila se na mostě a koukala do řeky. Konečně ji dohonili a dívali se s ní.

„Kláro, už to bude dobrý...,“ začala Mája.

„Ne, nebude,“ protestovala. „Tohle je jen začátek. Pekelným silán neunikneme! S osudem bychom si neměli zahrávat.“

„No tak!“

„Podívejte!“ promluvil David a ukazoval na blížícího se černého tvora. Přicházel od města směrem k nim.

„NEE!“ zaječela Klára ze všech sil. „To nemůže být pravda!“

Kocour si v klidu vykračoval. Máju zase začala bolet ruka. Počkali, až k nim dorazil. Pak se zastavil.

David to už dál nevydržel a křikl: „Co chceš, ty proradná obludo z pekel! Co po nás chceš? Vypadni zpátky tam, odkud jsi přišel, my tě u nás nechceme!“

A v tu chvíli se z kocourova těla ozval lidský hlas. „To ona mě povolala, chci jen ji, na vás dvou mi nezáleží.“

Mája postoupila vpřed. „A po mně chceš co? Já nevolala tebe, nemůžu za to, že padla ta zatracená dvojka!“

„Ne, za to může osud. Ten vedl kostku. Měla ti padnout dvojka.“

„Proč jsi mě podrápal?“

„Neměla ses mě pokusit dotknout, to opravdu nemám rád.“

„Tak si to mohl rovnou říct! Strašně to bolí.“

„A bolet bude. Jsem tvá noční můra, Májo. Nenechám tě na pokoji. Osud mě sem vyslal, musím zde splnit určitý úkol.“

„Tak ho splň a vypadni!“

„Ale, ale, to není tak jednoduchý. Nemůžeš se mi sama dobrovolně vydat. Ty musíš bojovat, bránit se. Co bych z toho jinak měl, kdybych ti nezpůsobil trápení?“

„Májo? Musíme pryč,“ naléhal David. Klára radši mlčela, nedokázala ani promluvit.

Jen Mája byla tvrdá jako skála. Námitky přátel ignorovala. Postavila se hrdě osudu vstříc, nikdy se přece nevzdávala.

„Ty odpornej proradnej ďáble v kočičí kůži! Já si hodím znova kostkou a pomoc mi zakrátko příjde!“

„Jen se neraduj, děvče. Co když ti již potřetí padne dvojka? Bude ti ještě hůř než ti je teď! Co ti padne, ví jen osud.“

„Osud není snad tak nemilosrdný, aby mě nechal takhle ve štychu! Je to jedna ku šesti, že padne znova dvojka. Pokud kostkou nehodím, tak nic nezjistím. Udělat to musím, buď mi někdo pomůže nebo mě zabije. Ale když ji nehodím, tak mě zabiješ zas ty!“

„Dobře, dobře. Já ti, Májo, rozumím. Dělej si tedy, co chceš.“

„To taky budu. Jen mi ještě řekni, co mám s tou rukou? Stále ji cítím.“

„A taky cítit budeš, dokud budu v tvé přítomnosti.“

„A jinak? Nenakazil jsi mě nijak? A ty škrábance, ty mi zmizí normální cestou nebo jsou původu magického?“

„Ty jsi ale zvědavá, Májo. Zmizí ti, až zmizím já, bude-li to. Jinak mé škrábance jsou naprosto neškodné, je to jen takové znamení.“

„Tak, Májo! To ti snad stačilo, ne? Pojď už odsud!“

Mája se na Davida podívala a pak se otočila znovu na kocoura. David ji popadl za ruku a po Klářině boku se rychle rozeběhl zpět, co nejdál od mostu a od kocoura. Mája neměla moc na vybranou, proto nakonec běžela z vlastní vůle.

Všichni tři za sebou ale uslyšeli démonův vzdálený křik: „Mně neutečete! Já si vás brzo najdu!“

Běželi. Stále běželi. Neviděli před sebe, neviděli na cestu. Neviděli vůbec nic. Mysl měli zatemněnou. Přáli si jediné – uniknout. Uniknout co nejdál.

„Stát! Zastavte se,“ zakřičela Klára, zastavila se a padla na kolena. „Já už nemůžu!“ vzlykala.

I Mája s Davidem se zastavili. Seznali, že jsou už dost daleko, tudíž mohou povolit.

„Hele, mě nikdo nechce, klidně bych Máju mohla tady nechat a jít si domů! A nic se mi nestane. Tohle dobrodružství se mi vůbec nelíbí a nechci s ním mít nic společného.“

„Ale, Kláro...“

„Nech ji, Davide. Má pravdu. Ať si tedy dělá, co chce. Já tu nedržím ani ji, ani tebe.“

„Ale já ti chci pomoct, Májo. A nechci nechat Kláru takhle odejít.“

„Nepotřebuju vaši pomoc.“

„Ale sama to nezvládneš! Nevíš, co proti sobě máš! Tohle už jsou mocné bytosti, proti kterým je obyčejný člověk bezradný!“

„Já vím, Davide. Tak dobře, ty mi chceš pomoct, budiž. Ale Kláru s sebou tahat nechci. Začíná být protivná. Bude mě jen zdržovat.“

Klára to slyšela. Bylo ji těch slov kámošky moc líto. Ale co mohla dělat? To, co si Mája přála. Půjde. Co nejdál. Pryč.

Klára pomalu odcházela.

„Ne! Kláro! Nechoď nikam!“ volal David.

„Musím. Nebudu vám tu déle překážet.“

„A to si říkáš nejlepší kamarádka? Táhni k čertu!“

„Májo!“ ulekl se David. „Co to říkáš? Přece bys to nechtěla! Ještě přivoláváš další pekelné bytosti.“

„To jsem nechtěla. Máš pravdu, promiňte.“

Mája i Klára věděly, že to už nikdy nebude mezi nimi takové, jako dřív.

David netušil, co se bude dále dít. Doufal, že to dívky dobře vyřeší. Měl rád obě a nechtěl, aby se hádaly.

„Májo, vím, že bych se měla zachovat jako kamarádka, ale já prostě nemůžu. Tohle na mě opravdu není. Ty ses změnila, vybrala sis podivný osud. Zvolila sis sama. Takovou tě neznám a vážně nemůžu s tebou. Je mi to moc líto.“

„Kláro...“ řekla Mája smutně. „Mně je to taky líto... A“ dodala „když to všechno skončí? Nechci o tebe přijít.“

„Je pozdě, Májo.“

„Až bude po všem, tak to bude zase dobrý, uvidíš.“

Říkám, že ses hodně změnila. Ani kdyby to hned skončilo, už bude všechno jiný. Najdi si novou nejlepší kámošku.“ Klára dořekla svůj proslov a zase se otočila k odchodu. Tentokrát se ji nepokoušel zastavit ani David, ani Mája. Klára byla rozhodnuta a nikdo ji nepřesvědčí o opaku.

Když Klára zmizela z dohledu, David s Májou tam jen tak postávali a ani se na sebe nepodívali. Až po hodné chvíli se David otočil k Máji a zase mlčel. Nevěděl, co by v takové situaci měl říct. Ale také si byl jist, že Mája mluvit nezačne. Proto se odvážil první on. Musel ji nějak utěšit, věděl, jak těžké pocity prožívá.

„Májo, neboj se, my to zvládneme. Uvidíš.“

Teď se i Mája podívala Davidovi do očí. Jejich pohledy se střetly. Až Mája znovu oči odvrátila.

„Ty mi na to jinak nic neřekneš? Ani mi to nevyčítáš. Myslela jsem, že mě taky jako Klára opustíš.“

„Já ne, zůstanu s tebou, dokud to všechno neskončí. To ti slibuji.“

„A až to skončí...?“

David se usmál. „To samozřejmě taky, zůstaneme přáteli jako dosud.“

„Díky.“

Už se stmívalo. Domluvili se, že se druhý den ráno sejdou; Mája se rozhodla, že si znovu hodí kostkou. Davidovi se to sice moc nezdálo, ale neprotestoval. Rozloučili se před Májiným domem a David se vydal na cestu zpět.

Mája měla strach. I když to nikomu nepřiznala, tak se bála. Pekla. Tajemné kostky. Svého osudu. Bála se usnout. Bála se svých snů. Co když se ji bude něco strašného zdát? Nebo za ní v noci příjde kocour? Přece se může kdekoliv dostat. Napadlo ji, zda si nehodí kostkou ještě teď. Byla by klidnější. Ale ne, takhle v noci ne. Strašně se jí chce spát.

Usnula velmi brzo.

Druhý den, hned zrána, na Máju zazvonil David. Pustila ho dovnitř, v pokoji se usadil a Mája vytáhla rudou kostku. Je tak strašně tajemná, oba z ní cítili napětí a strach.

„Musím to udělat. Teď nebo nikdy.“

Mája zavřela oči, napřáhla se a hodila. Poté je otevřela a očima vyhledala kostku. Byly na ní čtyři zlatavě zářicí tečky.

„To znamená...?“ vydechl David úlevou, že nepadla dvojka.

„Nevím, odpověděla po pravdě Mája. „Má to být volno. Asi že se může stát cokoliv. Nic určitého. Máme nějakou naději.“

„Skvělý. A jak poznáme tu věc, když ani nevíme, odkud pochází?“

„Neboj, to poznáme.“

„Tak teď teda musíme čekat, než se to objeví.“

„Nebude to zas tak dlouho trvat, Davide.“

„Ale přece jen to nebude hned. Co chceš zatím dělat, Májo?“

„Já bych jen čekala.“

„Myslíš, že se to objeví tady vevnitř? Neměli bychom jít raději ven?“

„Jestli se má něco přihodit, tak si to určitě najde způsob i uvnitř.“

Vtom začalo hrozně pršet. Hřmělo.

„Ještě bouřka nám scházela,“ vzdychla Mája.

Bylo to něco neuvěřitelného. Vypadla elektrika, blesky padaly do všech stran a okna se třásla. Najednou blesk uhodil přímo do okna a to se rozletělo na kousíčky. Mája s Davidem se třásli strachy, ale bylo jim jasné, co se děje. Kostka nikdy nenechává dlouho čekat.

A další rána. Přímo na koberec pokoje. Blesk vypálil tmavou díru. Kolem bylo spusta kouře a prachu, ze kterého se zformovala nějaká menší bytost.

„Kdo jsi?“ zeptal se David, který se strachu zbavoval rychleji než Mája.

„Já jsem Blískáček, celý jsem stvořený z blesku.“

Mája najednou měla celé té kostky dost. Tohle ji připadalo ještě horší než samo peklo. Nemůže už riskovat, co když by příště padlo zase něco tak strašného? Malá šance, že by jim další hod pomohl. Ale nemá moc na výběr.

„Copak, ztratili jste řeč? Nebojte, já to ukončím rychle. Teda aspoň s Májou. Davide, ty se do toho nemusíš plést.“

„Ne. Nikoho tu zabíjet nebudeš, ohniváku.“ David vzal Máju za ruku a rychle ji tahal pryč z pokoje, pryč z domu. Do té bouřky. „Májo, vzpamatuj se už! Nebo zemřeš! Tak poběž konečně!“

„Co budeme dělat, Davide? Já už to nezvládnu! Nech mě tu, ať to už všechno skončí.“

„Musíme bojovat. Nesmíme to teď vzdát.“

„Já nevím. Co proti nim chceš dělat?“

„Takže máme tu zatím jen toho kocoura a pak ten šílený blesk, jo? Musíme je zabít, jiná možnost neexistuje.“

„Zabít je? U kocoura to chápu, ale jak chceš zabít blesk?“ nechápala Mája.

„Lstí. Poběž rychleji, nebo to nezvládnem, už je nám v patách!“

Mája se otočila a opravdu spatřila, jak za nimi pálí jeden blesk za druhým.

„Jaký je plán?“ zajímalo už pološílenou Máju.

„Musíme ho dostat do řeky! Tam zelektrizuje, to ho zabije!“

„A jak ho tam chceš dostat?“

„To nech na mně. U řeky se jakoby vzdáme.“ A David pošeptal Máji svůj plán.

„Snad ti to výjde. Nemáme jinou šanci.“

U řeky se oba zastavili. I blesky ustaly. Před nimi se objevil Blískáček.

„Takže?“

„Takže se vzdáváme,“ odpověděla Mája.

„To jsem rád, velmi rád. Zůstaň tedy stát na místě.“

Blískáček se na Máju zaměřil a vyslal k ní tenký blesk. Mája se akorát včas sehnula a blesk ji minul. David byl připravený. V okamžiku, kdy se Blískáček zcela soustředil na Máju, se k němu zezadu přiblížil a pořádně ho uhodil dřevěnou tyčí. Blískáček se skutálel do vody. Následovalo překvapující divadlo v řece. Ale naštěstí bylo po blesku. A déšť ustal.

Mája padla vyčerpáním k zemi. Bylo toho na ni až příliš moc.

„Májo? Pojď, půjdeme.“

David pomohl Máji vstát. Věděl, že ještě není konec. Ještě tu někde stále čeká to pekelné stvoření. Ale kde?

„Tady jsem,“ ozvalo se jim za zády.

David strnul. Mája nepochopila.

„To bylo rychlé. Nečekal jsem tě tak brzy.“

„No to víš, chci to mít co nejdřív za sebou.“

David se otočil. Kocour stál jen pár kroků za nimi. Vtom se začal přeměňovat do lidské podoby. Do čerta. A v ruce držel dýku.

David měl v kapse schovaný lovecký nůž, tak jej opatrně nahmatal a vrhl se na čerta. Musí to už všechno jednou pro vždy skončit! Oba urputně zápasili mezi sebou. Síly byly poměrně vyrovnané. Čerta zápas rychle vyčerpával, ale Davida dopředu poháněla zlost. Proto měl dost velkou výdrž. Najednou čert ztuhl. V zádech ucítil nesmírnou bolest procházející celým tělem. David zpozoroval třesoucí se Máju stojící za čertem a pochopil, co se stalo, když se čert zkácel k zemi a ze zad mu trčel nůž. Potom se pekelník proměnil v prach.

„Je konec,“ usmála se Mája.

„Skoro...“ odvětil David.

„Jak skoro...?“

„Zbývá ještě ta pekelná kostka.“

„Jo ta. O tu se neboj, už si s ní nikdy nehodím.“

„Ne že bych ti nevěřil, Májo, ale jistota je jistota. Věnuj mi tu kostku. Jedině já ji můžu vrátit tam, kam patří. Nechci už riskovat, co se díky té kostce může stát. Prosím.“

„Tak dobře.“ Mája opatrně vytáhla kostku a podala ji Davidovi. „Tady, je tvoje.“

„Díky. Mohl bych s tím počkat aspoň do zítřka, ale nejlepší asi bude udělat to hned.“

David si povzdechl, zavřel oči a kostkou hodil. Pomalu se podíval.

Pět.

„Země?“

„Jo.“

„To jako příjde někdo ze středu země?“

„Možná. Ale může to taky znamenat třeba někoho, kdo žije na zemi. Přímo na zemi, ani ne ve vzduchu, ve vodě ani v pekle.“

„Chápu. Tak tohle poslední setkání s nadpřirozenem nemusí být až tak hrozné.“

„Snad,“ zadoufala Mája.

Vtom se země mírně zatřásla.

„Už to přichází.“

Po chvilce se k nim přiblížila nějaká postava v kápi. Nebylo jí vidět do obličeje. Mája si oddychla, že to mohlo být horší. Tajemná postava se před ně postavila a odhrnula si kapuci dozadu. Mája s Davidem spatřili dlouhovlasého muže s tak oslnivě blonďatými vlasy a až teprve po chvíli zjistili, že před nimi stojí elf.

Mája si pomyslela, že žádného elfa ještě nikdy neviděla a ani ji nenapadlo, že někdy nějakého uvidí.

„Davide,“ promluvil elf, „vím, že se chceš té kostky vzdát. Ale uděláš určitě dobře? Ještě si to můžeš rozmyslet. S tou kostkou můžete zažít ještě zajímavé věci, a dost jich bude příjemných.“

„A dost taky ne. Jsem rozhodnutý. Oběma nám tyhlety problémy stačily a nechceme už další. Ta kostka musí pryč z našeho světa. Už tu nemůže zůstat.“

„Správné rozhodnutí, Davide. Tak mi tu kostku dej.“

„Tady.“ A David ji podal elfovi.

„Konečně ji budeme moci zničit. Ať už nikdy nemůže nikomu škodit. Tak... už nikdy neuvidíte žádného čerta ani elfa, na to nezapomeňte. Tedy sbohem, Davide a Májo.“

A elf se rozplynul ve tmě.

David s Májou si konečně mohli zcela oddychnout, že je to vše za nimi. Na tohle dobrodružství ale nikdy nedokážou zapomenout.

 

---