Příběh pana Vachninského a jiné tragédie

Pan Vachninský byl tuze zajímavý pán. Žil pouze pro práci, svojí práci. Vzpomínám, že když jsem byl malým capartem a náhodou ho potkal za svitu měsíce, velmi jsem se ho bál. To víte, má-li někdo dlouhé, kudrnaté, šedivé vlasy, černý frak, páchne a navíc se neustále mračí, dozajista si i nejstatečnější rek zalekne a uteče ke své hrbaté mamince.

CRRRRRR!! Zazvonila budíkova serenáda, ale pan Vachninský ne a ne vstát. Budík tento zapeklitý úkol vyřešil elegantně. Zvonil dál. Řach ho! Pan Vachninský udeřil budíka takovou silou, až málem spadly hodiny po babičce visící na protější zdi. ,,Jářku! To je zase ráno?!" zahalekal pan Vachninský při pohledu na rozbitý budík a rudou dlaň s obtiskem ciferníku na ní. A usnul.

,,Takto by to dál nešlo" pomyslil si kocour Hafištěk. ,,Já se morduju s myšema, a on si tu milostpán hajá jak nakojené nemluvně!!" Činy na sebe nedají dlouho čekat, a tak milý kocourek vytáhl drápy a skočil na okno v domnění, že strhne záclonku a s ní i garnýž, která by pana Vachninského praštila do hlavy. Jenomže kocourek je už starý a zapomětlivý. Jeho pán rád spí s otevřeným oknem, neboť otužovati se jest zdravé. Hafištěk tedy prolétl oknem ven, ale budiž mu ke cti, že se mu podařilo strhnout záclonku, garnýž bohužel ne.

Pan Vachninský náhle otevřel oči, likr ho probudil kočičí řev, trhavý zvuk a tuhý dopad. ,,Co ta kočka zase vyvádí? Jestli zase rozlila akvárko, tak půjde z domu! Na věky věků!" Pan Vachninský se rozhlédl, a tak si pomyslil, že nebyl daleko ode pravdy, protože při pohledu z okna zřel kocourka omotaného v záclonce u kontejneru pod okny.

,,To bude zase den! Kočka v kontejneru, budík na kousky a ještě mi táhne do kvartýru…! No nic, obleču se a půjdu do kavárny na snídani. A to by v tom bylo čertisko, kdyby mě venku nečekal lepší osud," pěnil pan Vachninský. A vysublimoval.

Pan Vachninský vyšel ze svého domu, a tak si říkal co s tou umolousanou kočkou udělat. Dospěl k šalamounskému řešení- problém rozdělí napůl. Záclonku vyhodí a kocoura vytáhne z odpadků. Hafištěk mu poděkoval slastným mňoukáním a otřením se o jeho nohy. Samozřejmě, že se tím na pana Vachninského nalepily zbytky včerejší večeře i oběda. Byly olomoucké. To byla rychta. Cestou do místní kavárny ,,U Pranýře" potkal pan Vachninský místního podivína Hermína Světlého…

Konec I. časti

Petr