zpověď

Moje holka se zabila, je to pár dní.

Bylo to za hodně dramatických okolností. Nebyla na tom dobře, brala antidepresiva, ale ještě ten den ráno ode mě odjížděla, byla v pohodě, psali jsme si zamilované zprávičky, pak se večer opila a skočila. Byl jsem se tam vyptávat na místě, prý se snad v hospodě pohádala s tátou či co a šla skočit z dvanáctého patra paneláku naproti té hospodě. Tam nahoře se s někym prala, ten ji asi zachytil za mikinu, ona se mu vysmekla a spadla jen v kalhotách a podprsence. Divný je, že když padala, prý se cestou zkoušela zachytit panelu a jak se škrábala, zůstala tam krvavá čára až dolu, s kousky masa, jak jí to strouhalo. Byl jsem tam na místě a zjišťoval to od lidí, kteří to viděli. Bylo to pro mě příšerný. Ztratil jsem smysl života. Byla pro mě vším.

Musel to být afekt, nevím. Možná si to cestou rozmyslela, možná si na mě vzpomněla. Slibovali jsme si přeci, že se nikdy neopustíme. Teď jsem pořád dost mimo. Když umřela, pořád jsem ještě cítil její objetí. Naposledy jsem ji obejmul asi 13 hodin před její smrtí. Život bez ní je ta nejvyprahlejší poušť. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak strašlivě moc jí miluju, a že bez ní nedokážu žít. Nejde to. Snažim se, ale nejde. Její objetíčko bylo pro mě všelék. Do smrti už nikdy nebudu šťastný.

Byla strašně moc hodná, ale skoro nikdo jí neměl rád. Měla to v životě strašně těžký. Možná i já jsem jí někdy křivdil, chtěl se s ní rozejít, ale nakonec vždycky pochopil, že ona je pro mě na světě jediné štěstí. Ona mě taky několikrát zkoušela opustit, ale vždycky brzo pochopila, že beze mě nemůže žít a vždycky se nešťastná, na pokraji zhroucení za mnou vrátila a já jí vždycky odpustil, poněvadž jsem bez ní taky nedokázal být. Teď se stydím, že jsem zbaběle živý a i když jsem byl vždycky s ní a všude jí následoval, v její smrti jsem jí nechal samotnou. Hanba mi!

Jsou-li dvě bytosti spolu spojené natolik a jedna z nich umře, ta druhá umře také, žalem. Když jedna půlka umře, druhá sama nepřežije. Když lásečičečka, když Zuzík už mě nikdy slaďounce neobejme, tak proč dál ještě být? Pořád mi ještě nedochází, že už se nikdy nevrátí, ale jen co mi to dojde, bude konec. Už teď jsem na pokraji šílenství. Nemůžu jí nechat ve smrti samotnou. Vždycky jsem si plánovali, že musíme umřít najednou, aby ten jeden nemusel žít bez toho druhého. Stejně už jen chodím jako tělo bez duše, život už ve mně beztak není. Moc a moc po ní toužím, po svém Zuzíkovi!!! Miluju jí!!!Na věky spolu!!!

Zažila chudinka za svůj život strašlivé věci. Každý den je pro mě noční můrou. Tou nejstrašnější. Nemůžu už se nikdy vrátit do svého bytu, všude jí tam vidím,v pondělí mi ještě slibovala, že v páteček za mnou přijede Zuzátko a je sobota a Zuzátko nikde? Co ošklivého se mu asi stalo, že tu nechalo svého Tomášíčka samotného, samotinkého, strašně rozklepaného a nešťastného? Telefůnky nebere? Ještě dvacet minut před její smrtí jsem jí telefonoval. Nebrala to. Nechal jsem telefon vyzvánět asi dvě, tři minuty. Nic. Měl jsem to zkoušet déle. Kdyby mi to vzala, uslyšela můj hlásek, určitě by to neudělala. Měl jsem napsat nějakou nynanou zprávičku. Možná by si jí přečetla, zahřála by jí na srdci a bylo by jí lépe. Do své smrti už nikdy nedojdu klidu.

A ty táhni k čertu…Setkáme se v pekle!