Smrtelnost

Na trůnu sedával, potulných bohů král,

na harfu brnkával, na flétnu písně hrál.

A v jeho šlépějích šlo plno tuláků,

co v pravdu věřili, zpívajíc o vánku,

o větru, o bouři, co hory rozbíjí,

a jak svět hříšníkům zločiny promíjí.

Potulných bohů král smál se a víno pil,

s poutníky hodoval, ze sudů pivo lil.

Jak však čas uhání, i bůh se unavil,

poutníky opustil, domů se vypravil,

kde další bohové víno své popíjí,

a lidi smrtelné často se pomíjí.

Do mysli tuláků, padl velký stín,

jejich pán je opustil, už nebyli s ním.

Tak milí poutníci nevěří na pravdu,

kam kdo z nich dospěje, tam taky skončí,

smrt až je dožene, odejdou opravdu,

navždy všem z očí…

Na trůnu sedával potulných bohů král,

Na harfu brnkával na flétnu písně hrál.

Svým bratrům všemocným, povídal říkanku,

jak lidští poutníci zpívali o vánku…