Bůh maličkostí

         Místo: indická vesnice Ayemenem. Čas: 1969-1993. Postavy: dvě děti, dva dospělí, dva a půl páru rodičů, prarodiče, jedna mrtvola, nevlastní prateta, dva sousedé… mám pokračovat? Děj: banální. Reakce veřejnosti: bestseller a prestižní cena Booker Prize.

         Abyste se necítili úplně ošizeni, předložím vám úvodní situaci: jednatřicetiletá Rakhel se vrací do svého rodiště, aby se setkala se svým dvojčetem Esthou, kterého neviděla od svých sedmi let, kdy do životů jejich (a celého jejich rodu) zasáhla nespecifikovaná tragédie, kvůli níž od sebe byli násilně odtrženi. Spokojeni?

         Triviální zápletka je pro Arundhati Roy pouze záminkou pro skutečné stylistické a stylové orgie. Autorka skáče mezi časovými rovinami jako tenisový míček a naprosto není výjimkou, že životy postav sledujeme i v rámci jedné kapitoly během jejich dětství, dospělosti nebo smrti a v případě Rakhel a Esthy dokonce i v době „before the Life began“. Spolu s naprostým překopáním časové posloupnosti příběhu se právě tento aspekt díla hlavní měrou podílí na tajuplné atmosféře knihy, kterou mnozí kritici přirovnávají ke stylu magického realismu. Arundhati Roy splétá jemnou pavučinu plnou detailů, proudu vzpomínek a nejasných narážek na neznámou tragédii, čímž nás nutí prožívat naprosto rudimentární situace (vedro v autě cestou do kina na „Za zvuků hudby“, pach veřejných záchodků, sledování televize, když venku zuří bouře) a soustředit se na to, o co jde v případě této knihy především, a to na jazyk.

         Není nijak přehnané tvrdit, že oním „Bohem maličkostí“ z titulu je právě Arundhati Roy. Pro svůj debut si vymyslela vlastní jazyk, který charakterizují neobvyklá spojení, slovní hříčky, originální přirovnání a unikátní pozorovací talent, s jejichž pomocí se jí daří ozvláštnit i tak obvyklé a mnohokrát zpracované situace jako popis těla v rakvi (jedna mrtvá vosa, jeden netopýr a co to udělá). Kniha přetéká postavami s vlastními specifickými rysy, vzpomínkami a životními osudy, a proto autorce nic nebrání nás spolu s charaktery na patnáct stran zamknout do rozpáleného auta obklopeného komunistickými demonstranty a chrlit na nás svá pozorování ohledně Rakheliných růžových brýlí z plastu nebo Esthovy elvisovské čupřiny, popřípadě to celé proložit úvahami o roli komunismu a kastovního systému v Indii šedesátých let a během toho všeho nám ještě představit novou postavu. Bájo.

         Bohem maličkostí se jako červená nit táhne motiv porušování tradic a zavedených pravidel, tykajících se lásky, kastovního systému a mezikulturních vztahů, nebo téma dopadu britského kolonialismu a křesťanského náboženství na soudobou indickou společnost a mentalitu. Arundhati Roy nahlíží na specifika Indie západní optikou, jež ovšem není úplně zbavena kulturního prvku, čímž vytváří neobvyklé pnutí a zpřístupňuje knihu v podstatě každému, kdo se chce zabydlet v ne úplně mainstreamové kultuře a přitom pod sebou pořád ještě cítit starou známou západní půdu.

        Poznámka na závěr: pokud úroveň vaší angličtiny aspoň trochu přesahuje běžný komunikační průměr, sáhněte po originálu. Jakožto padawan překladatelského řemesla sice naprosto chápu, že poprat se se stylovou hydrou Boha maličkostí by byl možná oříšek i pro takové překladatelské Herkuly jako Viktor Janiš, nicméně po zběžném srovnání originálu s výtvorem Michaely Lauschmanové se mě chápe podezření, že jmenovaná by se potýkala s vážnými problémy i při práci na jazykově mnohem uměřenějším díle – překladatelka na rozdíl od autorky totiž svým jazykem dokonale rozhodně nevládne. A to by někteří puntičkáři mohli považovat za problém.

Ukázka:

         In those early amorphous years when memory had only just begun, when life was full of Beginnings and no Ends, and Everything was Forever, Esthappen and Rahel thought of themselves together as Me, and separately, individually, as We or Us. As though they were a rare breed of Siamese twins, physically separate, but with joint identities.
         Now, these years later, Rahel has a memory of waking up one night giggling at Estha's funny dream.
         She has other memories too that she has no right to have.
         She remembers, for instance (though she hadn't been there), what the Orangedrink Lemondrink Man did to Estha in Abhilash Talkies. She remembers the taste of the tomato sandwiches--Estha's sandwiches, that Estha ate--on the Madras Mail to Madras.
         And these are only the small things.
        Anyway, now she thinks of Estha and Rahel as Them, because, separately, the two of them are no longer what They were or ever thought They'd be.
        Ever.
        Their lives have a size and a shape now. Estha has his and Rahel hers.
        Edges, Borders, Boundaries, Brinks and Limits have appeared like a team of trolls on their separate horizons. Short creatures with long shadows, patrolling the Blurry End. Gentle half-moons have gathered under their eyes and they are as old as Ammu was when she died.     Thirty-one.

         Not old.
         Not young.
         But a viable die-able age.
         They were nearly born on a bus, Estha and Rahel. The car in which Baba, their father, was taking Ammu, their mother, to hospital in Shillong to have them, broke down on the winding tea-estate road in Assam. They abandoned the car and flagged down a crowded State Transport bus. With the queer compassion of the very poor for the comparatively well off, or perhaps only because they saw how hugely pregnant Ammu was, seated passengers made room for the couple, and for the rest of the journey Estha and Rahel's father had to hold their mother's stomach (with them in it) to prevent it from wobbling. That was before they were divorced and Ammu came back to live in Kerala.
         According to Estha, if they'd been born on the bus, they'd have got free bus rides for the rest of their lives. It wasn't clear where he'd got this information from, or how he knew these things, but for years the twins harbored a faint resentment against their parents for having diddled them out of a lifetime of free bus rides.