Kdo je kdo

Sedí spolu na lavičce za horkého léta. ona ještě dítě a Ona dávno dospělá. Sem tam něco prohodí a sledují hrající si děti. ona čistá jako lilie a Ona zjizvená životem. Okolo je pár fontánek, které lákají malé klučíky. Je nesnesitelné teplo. ona v tílku a červenofialové sukénce a Ona v dlouhých letních šatech až ke kotníkům.

Slunce přímo pálí, děti si hrají se stříkající vodou. ona sedí a sleduje své vrstevníky, kteří si užívají léto a beze spěchu si od Ní půjčuje opalovací krém, ale neotvírá ho. Jenom ho stále drží ve svých křehkých ručkách. Ona prošlá životem nechápe, co se děje.  Bere si zpátky tubu s krémem a postupně jí maže všechny holé části malého tělíčka. Zbytek dětí to zbystří a hned si jdou pro svou dávku. ona má sklopenou hlavu ve slamáku a sleduje své houpající se zkřížené kotníky. Všichni se rozutekli, Ona sklání hlavu a chvíli ji upřeně pozoruje. Vypadá sklesle, jako pytlíček pistáciových oříšků, které nikomu nechutnají.

"Co se děje? Proč si nehraješ s ostatními? Tobě se náš výlet nelíbí?" zeptala se.

ona k Ní zvedá tvář, jež  je díky sluníčku čtverečkovaná jako plot a vrtí nesouhlasně hlavou. Zhluboka se nadechuje a přestává pohupovat nožkami, které jsou tak krátké, že se ani špičkami nedotýkají země.

"Nikdo se se mnou nebaví, protože jsem ošklivé hloupé káčátko. Prý jako v té pohádce."

 Tahle odpověď Ji dost překvapila, chvíli mlčela a očima klouzala po jejich vlnitých tmavých vláskách, po hubeném tělíčku a červených tvářích. V duši se Jí na okamžik přehnal tmavý stín, protože moc dobře ví, že z této malé panenky jednoho dne vyroste krásná princezna. Lituje toho, že Ona k takové  kráse nikdy předpoklady neměla. Pořád se Jí honí hlavou, co má asi tak odpovědět. Proč si to tohle malé stvoření o sobě vůbec myslí?

"Jaks na takové řeči vlastně přišla? Kterápak kukačka ti nasadila do tvé hlavičky takové ošklivé myšlenky? Někdo ze třídy viď?" ona se neohrabaně posouvá zadečkem z místa na místo, rozhlíží se po skotačících dětech a malou ručkou ukazuje směrem k bandě vysmátých holčiček.

"Ta to byla. Pořád se mi směje, že jsem moc hubená. Samá ruka, samá noha a nic v hlavě. Ostatní si to myslí taky."

Ona ji zkoumavě sleduje. Všimne si, že se ani nerozpláče, nepofňukává, pouze má upřené oči a prst na Tu, která jí do hlavy vtlouká takové nesmysly. Když sleduje směr jejího ukazováčku, dochází Jí, že Tu sžírá ošklivá nemoc. Nejdřív se projevuje jen uvnitř, pomalu pohlcuje vnitřnosti. Vlastně pozře celého člověka a potom se začne projevovat navenek. Pozoruje Tu, jak se pohybuje, jaké má grimasy a hlavně to, jak úkoluje ostatní holčičky kolem. Kdyby mohla do Té vstříknout bílou barvu a podívat se skrz vrstvu tuku, určitě by viděla, jak se tam převaluje tmavá hmota. Bílá barva by neměla žádnou šanci. Určitě má k této nemoci předpoklady. Vlastní totiž místo prstů párky a okolo pasu pneumatiky Michelin. Nemoc, která tryská ven z jejího těla se jmenuje ZáViSt.

Ona sledujíc prst mířící na Tu, ZáVist moc dobře zná. Setkala se s ní v nějaké páté třídě, protože (aspoň podle svého soudu) byla nejošklivější ze všech. Od té doby Jí pronásleduje skoro celý život. Ne neustále jenom na sebe někdy upozorní, aby se na nemoc s velkým Z nezapomnělo.

Ona chopíc ji za napřaženou ručku, kráčí s úsměvem k řádícím klukům. Shýbá se k nim a něco spiklenecky šeptá. ona už v dobré náladě přeskakuje přes malé proudy fontánek v doprovodu řvoucí bandy kluků.

Ta, nyní s nafouklou pusou  závidí ještě víc než předtím. Ona zpátky sedíc na lavičce, kýve rukou na Tu, co má místo tváří balón. Chvilku spolu, Ona zkušená a Ta prolezlá skrz na skrz závistí, mluví.

Po rozhovoru jde Ta za ní a omlouvá se jí. Chce s ní být nejlepší kamarádka. ona Tu bedlivě sleduje z pod slamáku a rázem bere za ruku, aby mohly společně přeskakovat fontánky.

Ona stará a přemýšlející nad životem pozoruje svojí hrající si třídu a říká si pro sebe:

„Kéž by to  v životě bylo tak jednoduché, omluvit se a pokračovat v dávno přetrhaných vztazích.“  bolestně se usmála.