KDYŽ SE ZKAZÍ POČASÍ-2

Potemnělou oblohu osvětlovaly blesky a rachotivě duněly hromy. Kamil byl naprosto fascinován tím, co se strhlo. Se zavřeným slunečníkem jen těžko šel proti větru k místu, kde bylo prostranství, na němž byla jeho přítelkyně Martina.

„Dělej! Začíná lejt!“ křičela na něho a rozeběhla se k nedaleko zaparkovanému automobilu, který měl sklopenou střechu.

„Musíme vytáhnout střechu!“ vykřikl Kamil, zatímco Martina už nasedla do vozu.

„Tak mi pomoc!“ ječela na něho v předklonu na sedačce, přičemž držela rukama okraj střechy.

„Zatáhni za tu páčku, co je vlevo u volantu!“

Martina poté začala s onou páčkou manipulovat, ale střecha se nepohnula. Přitom se však auto dalo do pohybu vzad a Kamil vytřeštil překvapením oči.

„Co děláš! Brzdi!“ vyjekl a záhy s vytřeštěnýma očima sledoval, jak vozidlo jede přímo na něho. Jeho přítelkyně totiž seděla na sedadle pro spolujezdce a křičela. Vzápětí on naskočil do automobilu a sešlápl pedál od brzd, ale ještě předtím vůz vjel do houštiny.

„Au! Tak vyjeď!“ vyjekla Martina, která se píchla o trny.

„Musím ho nejdřív nastartovat!“ vyhrkl a začal po kapsách kraťas hledat klíčky.

„Ty nemáš klíčky?“

„Mám je!“ řekl vzápětí a vsunul klíč do zapalování. Automobil se poté rozjel, což se stalo v tu chvíli, kdy se prudce rozpršelo.

„Dělej s tou střechou něco!“ rozkřikla se Martina.

„Ta páčka nefunguje! Musíme jí rozevřít ručně. Pomoz mi!“ vyhrkl a oba se předklonili přes opěradla sedaček. Za okamžik se jim podařilo střechu rozevřít, ale zároveň se vůz rozjel z kopce, tentokráte dopředu.

„My jedeme!“ vyjekla Martina.
„Do prde…! Drž pořádně tu střechu!“ vykřikl Kamil a přitom se na sedadle pootočil. Pak levou botou sešlápl pedál od brzd a auto zůstalo stát.

„To je strašný!“ ječela Martina v přívalovém dešti, který byl ještě umocněn prudkým větrem. A ten způsobil, že se sklápěcí střecha prudce zase složila na zadní část vozidla.

„Dělej něco!“ křičela vyděšeně Martina.
„Dáme si na sebe tu deku a já rozevřu ten slunečník!“ řekl Kamil a za chvíli se choulili v dece na předních sedačkách s rozevřeným slunečníkem. Vzápětí však začaly padat kroupy a ty na několika místech proděravěly potah slunečníku.
„Vlezeme pod auto!“ vyhrkl poté Kamil a za okamžik se soukali pod vozidlo.

„Tady je to nejlepší!“ mínil Kamil a s vytřeštěnýma očima sledoval, jak na trávu dopadají bílé kuličky. Když krupobití ustalo, tak se pojednou vůz dal do pohybu. Oba se stačili hbitě odvalit zpod něho do strany a poté sledovali, jak se od nich rychle vzdaluje po svahu, pod nímž tekla přívalovým deštěm rozvodněná říčka. A v ní automobil záhy skončil.

 Oba stáli promočený nad svahem a tvářili se naštvaně.

„To nám teda ten výlet pěkně skončil!“ vykřikla Martina.

„No, jsme v prde… A já mám taky v prde… foťák. Má vod kroupy rozbitou čočku,“ řekl Kamil.

„Kvůli tobě jsme se včas nestačili sbalit!“

„Vono ta průtrž přišla strašně rychle.“
„Všechno je kvůli tobě!“

„Ty jsi chtěla vervomocí na výlet!“

„Ty si chtěl pořád udělat piknik v přírodě!“

A tak zatímco se oni hádali, automobil v dravém proudu začal plout říčkou, čehož si za chvíli všimli. Chvíli na něho užasle mlčky hleděli a záhy se opět začali hádat.

KONEC