NETYPICKY V MINULOSTI-7

Část sedmá

Seděl jsem s protáčejícími se panenkami na okraji lesa a držel se za hlavu, zatímco pan Pokustón nadával ostošest.

„Vám dát do rukou cep, znamená připravit se na úraz!“ vyhrkl a přejížděl si hlavu.

„Já vás zasáhnul nechtěně. Ale ještě štěstí, že jsme oba měli na hlavě ty helmice. To víte, chytl mě bojový zápal!“ řekl jsem.

„Už žádnou historickou bitvu s vámi nehodlám navštívit! Proboha, jede sem jeden křižák na koni!“ vykřikl zděšeně pan Pokustón.

„Asi nás chce pozdravit,“ mínil jsem.

„O tom pochybuji!“ pronesl pan Pokustón a zmizel rychle do lesního prostoru.

„Jejda, asi máte pravdu. Sklopil kopí a to nevypadá dobře,“ řekl jsem.

„Utíkejte!“ zařval z lesa pan Pokustón a já jsem se dal na rychlý útěk. Záhy jsme v běhu kličkovali mezi stromy jako nějací zajíci. Ale to se dělo jen do toho okamžiku, než jsme se u jednoho stromu srazili.

„To jsme moc daleko asi neutekli, že,“ mínil jsem.

„Vy pitomče!“ vykřikl pan Pokustón.

„Mám nápad! Vylezeme na ten strom!“ řekl jsem a vzápětí bylo naší snahou šplhat po kmenu. To se nám podařilo a za okamžik jsme se nacházeli na větvi.

„Tady nás určitě nenajde,“ mínil jsem.

„Tak buďte hlavně ticho!“

 Za chvíli jsme přes listy spatřili jedoucího jezdce, který si to mířil přímo ke stromu. A když k němu dojel, tak se ozvalo křupnutí větve. Za našeho dvojitého výkřiku jsme dopadli na jezdce, který byl sražen ze sedla. Kůň se vzepjal, ale nám se nějakým způsobem podařilo udržet na jeho hřbetě. Pan Pokustón se na něm nacházel v poloze přehozeného prádla, přičemž křičel a já jsem se křečovitě držel za uzdu a seděl jsem v sedle.
„Proboha! Zastavte toho koně!“ ječel pan Pokustón.

„Já bych ho rád zastavil, ale nemá tady nikde pedál od brzd!“

„Pane Bože!“ vydral se z úst výkřik pana Pokustóna.

„Zkuste se modlit! Třeba nám to pomůže!“ vykřikl jsem, když kůň rychlým cvalem vyjel z lesa na pláň, na níž byl v dálce zvířený prach.

„Kam to jedeme!?“ zeptal se zděšeně pan Pokustón.

„Asi přímo do bitvy!“

„Jen to ne!“

„Už se stalo! Vidím jezdce na koních a hradby. A ze strany přibíhají husité! Hurááá na křižáky! Za svobodu a demokracii!“ vykřikl jsem.

„Co to proboha křičíte!?“

„Tak teda za Žižku a jeho rodinu!“

„Vy jste se zbláznil!“

Vzápětí se kůň vzepjal a tentokráte jsme se neudrželi a pro nás následoval tvrdý dopad na zem.

„Už jsme dojeli,“ mínil jsem.
„Tak na mě neseďte! Musíme rychle pryč!“

„A proč? Tu bitvu můžeme sledovat z bezprostřední blízkosti. Křižáci dostávají pěkně na frak!“ řekl jsem a vzápětí se vedle nás zapíchnul vystřelený šíp z kuše.

„Asi jsme fakt moc blízko,“ zkonstatoval jsem. Za okamžik jsme utíkali zpátky k lesu a za námi prchalo velké množství křižáků, které hnali husité.

„Sakra, proč utíkáme, když jsme jakoby husité?“ zeptal jsem se.

„Už mlčte! Mám všeho plný zuby!“ rozkřiknul se pan Pokustón.

V lese jsme rychle v houštinách nasedli do speciálního automobilu a s ním jsme se rozjeli velkou rychlostí do jiného období minulosti.

KONEC SEDMÉ ČÁSTI

---