Ku nádraží

Bylo léto a babička s dědou byli v Praze. Bylo domluveno, že až přijedou do svého rodného města, vyzvedne je brácha na nádraží. Avšak stalo se, že v ten den, jako na potvoru, neměl brácha čas a tak nezbylo, než se domluvit s kamarádem, aby pro staroušky na nádraží dojel. Jako by se pán bůh chtěl pobavit, ten den jsem měla volno. Nebyla jsem právě "vyježděná" a s bráchovo "škodárnou" nerada jezdila. Ony škodovky mají své mouchy, rády umírají právě v momentech, kdy od nich očekáváte nejvíc života. Taková křižovatka do kopce, kdy je za vámi kolona netrpělivých řidičů á la můj tatínek, to je pro škodovkáře pochoutečka.

Nuže, správně tušíte, že úkol vyzvednout prarodiče zbyl na mne. Vsedla jsem do bráchovy škodovky a odpíchla se od silnice. Klepala jsem se jako "sulc na pérách" (oblíbená průpovídka našeho chemikáře na základní škole), ale i tu křižovatku do kopce jsem zvládla. Sice jsem hazardovala se svým drahocenným a smysluplným životem, protože jsem nedala přednost přibližujícímu se mercedesu, ale odfrčela jsem z náměstí, co největší rychlostí, řka si, že jakmile budu pryč, bude mé faux pas v tu ránu zapomenuto. Ještě teď mi hučí v uších, když si představím, kolik krásných jmen jsem dostala od řidiče "meďáku".

Řítila jsem se rychlostí šneka do kopce k parku, odkud najednou vyběhli dva mladí krásní hošové v policejních úborech a ten jeden velel plácačkou STŮJ! Nezapomínejte na to, že jsem byla "kripl" řidič a vozidlo ovládala spíše silou vůle než růčo. Nějak se to zadařilo, dala jsem blinkr a ukázkově zastavila těsně u mlaďochů. "Dobrý den, předložte nám váš řidičský průkaz a doklady od vozidla..." Klepaly se mi ruce, s třasem člověka postiženým alzhajmrem jsem posměváčkovi podala svůj řidičák, občanku a nic bych za to nedala, že jsem mu strčila i kartičku zdravotní pojišťovny, průkazku na aerobní cvičení a lísteček, kdy mám jít k zubaři. Všechno poctivě prostudoval, podal mi papíry zpět a čekal na technický průkaz od bráchovy škodovky. Vůbec jsem netušila, kde může být, tak mne napadlo otevřít kaslík, odkud se na mne vyvalila kopice papírů, papírků, obalů od sušenek, krabiček od všeho možného, nefunkční žárovičky... Bylo tam toho spousta a tím vším jsem se musela probrat, aby policisté uvěřili, že mám snahu.. Začala jsem blekotat, že jedu pro babičku s dědou na nádraží, že auto je bráchovo a že vůbec netuším, kde... V ten moment se techničák objevil v mé dlani. Vítězoslavně a hrdě jsem ho podala usměvavému policajtovi, který beztak prováděl svojí první službu v terénu. Stále jsem ale měla rozjitřené nervy a třásla se.

Zíral na techničák, s tím druhým dali hlavy dohromady a pošklebovali se mi. Pak řekl výhružně: "To myslíte vážně?" a podal mi laminátovou kartičku zpět. Až teprve nyní jsem si všimla, stálo tam BABETA...!!! Něco jsem blekotala, bylo mi do bréče, ale nakonec se smilovali, "nenápadně" popadaje se za rozesmáté teřichy a ten "hlavní" zavelel: "Jeďte! JEĎTE!"

Odrazila jsem a rudá jako rajče dorazila na nedaleké nádraží, kde již čekali dva "ohůlkovaní" stařečkové.