Do pekla

Vařila jsem v kuchyni nějaké jídlo (vyklopit zeleninu, podlít olejem, naházet maso, dusit). Podívala jsem se pod pokličku a zamíchala. Pěkně to vonělo. Trochu jsem ochutnala a řekla bych, že chuť toho byla stejná, jako u jiných omáčkovitých jídel, snad jen s jinými surovinami.

Zapnula jsem si video. Televizka, která byla položená na kraji stolu, se dala sledovat při přípravě jídel. Díky ní, ubíhal čas rychleji. Do videa jsem už onehdy vložila půjčenou kazetu (dávala mi ji se slovy: Něco neotřelého... ) Tedy jsem neodolala. Na chvíli sem si sedla. Příběh se točil kolem démonovi, který přebýval v lidském těle. Bylo to strašidelné, chvílemi mi nasklakovala husí kůže. Pokračovala jsem tam, kde jsem zkončila minule. Myslím, že film se dostává do části, kdy se děj začne rozuzlovávat, až zkončí. A to mělo nastat právě za 20 minut, stejně, jako se mělo dodělat i mé UHO. Zdálo se mi to dokonalé. Ba dokonce mě ta kazeta sama vybízela touto shodou okolností (Ach, jaký výsměch skutečnosti to byl, když na to pomyslím... Jak obalamucená jsem byla „znamením“, které mi bylo dáno.). Scéna se odehrávala asi ve vyslíchací místnosti. Démon byl usídlen v těle (již bez duše) asi 40 leté ženy, která oplývala bohatými kudrnatými vlasy, v barvě tmy ve městě. Naproti seděl takový ten klasický človíček, typizovaný obyčený, docela slušný občan (který pouze koupíruje cd a občas pomyslí na pěknou ženu). Již od minule jsem věděla, že ten člověk je křesťan. Dozvěděl se o tom, že v těle té ženy sídlí démonovi, snad to i sám vycítil. Chtěl tomu démonovi pomoct.

Zvedla sem se, že si jen zaběhnu pro mobil do vedlejší místnosti. Ani jsem nepauzla televizi, však budu rychle zpátky.

Přešla jsem přes krátký úsek chodby (chodba se táhla od hlavních dvěří k dalším místnostem, u nich byli naproti sobě dva vchody. Jeden vedl do kuchyně, druhý do obývacího pokoje. Tedy jsem to měla pár kroků).

Vešla jsem dovnitř. Ale neviděla jsem svůj milovaný nábytek. Všechno se mi zatemnilo. Ale necítila jsem se slabá. Spíš naopak, taková volná, nepotřebujíc sil. Pohled se mi trochu rozjasnil, ale nebyl to svěží pohled na prosluněný pokoj. Ne, vedle sebe jsem viděla jako ve filmu, jak se kolem mne objevují přátelé. Jedna z nic měla v ruce baterku, podsvítila si jím obličej. Podívala se přímo na mě (i když jsem si myslela, že mě nevidí, že to je jen přelud), promluvila na mě, něco ve smyslu, podívej, jak je to strašidelné. Ale ta slova mi zněla jako naivita. Ta místnost totiž nebyl můj pokoj. Byla to pouze jakási dlouhá obdelníková místnost, ztrácející se v nekonečnu, zahalená šerem. Bez oken, bez barev. A byli tam mí přátelé. Hráli si na duchy. Ale asi 5 či 6 metrů ode mě jsem zahlédla neznámou postavu. Tu, která opravdu byla duchem. Cítila jsem, jak se třesu. Jak se mí přátelé se vrhají do jeho náruče a já s tím nic nedělám. Byla jsem jak přikovaná. Mohu vůbec něco dělat? Nikdo z nich nic nechápal. Byli sme v předpokoji toho nejhoršího místa: Pekla. Už to nebyla jenom hra, zábava. Byl to boj o život. Modlila jsem se, neboť přesto všechno, čeho sem se doposud douštěla, jsem (vlastně) byla křesťan. Ale myšlenky, které jsem se snažila sešít do souvislých vět mi unikali. Nedokázala jsem je zkrotit. Nemohla jsem se modlit. Propadala jsem zoufalství. Řekla jsem si: je to přece MŮJ DŮM. Rožnu světlo, všechno se to ztratí. Cítila jsem v tom naději, přestože to nedávalo logiku. Když jsem přiběhla k jedné ze stěn, zuřivě jsem cvakala vypínafčem sem a tam. Ale nic se nedělo. Zkusila jsem další, ale účinek byl stejný. Začala jsem zoufale hledat jakoukoli pomoc (i když na venek jsem se snažila chovat normálně). Cítila jsem to. Všichni tu pomřou, nakonec je ti duchové dostanou... Dveřmi vyjdu z pokoje, říkám si. Nechala jsem je tam, nic nezmůžu... jsem hnusná.

Zvednu hlavu, protože moje hlava spočívala na pažích. Asi sem usnula. Venku už byla tma a předemnou svítila obrazovka. Trochu mě otravují myšlenky, které jsem ještě nevypudila z hlavy. Ale snaže se je odehnat, jako otravnou mouchu, naberu si na taliř jednu a půl naběračky a přisednu si k televizi. Vezmu do rukou ovladač a přesunu video do místa, které jsem si ještě pamatovala.

Dva lidé sedí v té temné místnosti, podobnou vyslíchací místnosti. Nad stolem jim svítí jen mdlé světlo, skoro jako z lampy, která však není nikde vidět. Jak tak sedí ten prostý křesťan naproti démonu, s dlaněmi položenými na desce stolu, démon jej prudce chytne za ruce. Povyskočila sem leknutím, neboť hudba se dramaticky vyhrotila a v jednom okamžení utnula. Ale křesťan, místo, aby démona neposlouchal, nebo se jej obával, započal se démonovým příběhem rozlítostňovat. Nechal ty ruce ženy s duší démona na těch svých a dál s ní (nebo snad s ním) rozmlouval. V duchu si říkám: to je ale horor. Ten démon čeká do poslední chvíle, než svou oběť úplně získá na svou stranu. Pak si toho člověka vychutná, pak jej... sežere? Pociťovala jsem, že jsem tak trochu souhlasila s jednáním toho křesťana, protože toto chování je běžná, uznávaná věc. Ale hodně hluboko jsem tušila, že to musí dopadnout špatně.

Něco mi nesedělo. Nelíbilo se mi, na co se to koukám, ale nedokázala jsem odvrátit pohled. Modlila jsem se tedy. Snaže se vymyslet nějaká slova, pozorovala jsem, jak se smysl vět jakoby rozplýval hned po vyřčení druhého slova... Modlila jsem se tedy způsobem, kterému se říká V jazycích... Byla to skutečná modlitba ze srdce. Pak mě to napadlo. Rožni světlo, vypni video. Nedokázala jsem vypnout to hnusné video, byla jsem jím snad ovládaná, nedovolilo mi, vypnout jej. Měla jsem slabou vůli.

Přišla jsem k vypínači. Ale ten nefungoval. NE... Ale paniku jsem nenechala uzrát. Vypotácela jsem se na chodbu a otevřela domovní dveře. Video jelo dál, ale nedbala jsem toho. Už jsem byla mimo dosah jeho obrazu a zvuků. Nahmatala jsem světlo na chodbě. A s mým hlubokým oddechnutím se zapnula mdlá zárovka nad levým rohem dveří. Musím zapnout pojistky. Dveře nehávám otevřené (vždyť jdu jen na skok.) Do bosích nohou mě chladila studená mramorová podlaha. Měla béžový podklad a do toho byli zasazené černé nepravidelné tvary. Otevřela jsem jakousi skříňku, která se tvářila jako skřínka na pojistky. Ale místo známých popsaných čudlíků jsem viděla jen jakési otočné knoflíky. Nevěděla jsem co s nimi. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli jsou to pojistky, ani jestli zde nejsou společné pojistky pro celý (asi 11-ti patrový dům). Byla již noc. Někdo na celé chodbě rozsvítil světlo. Slyšela jsem asi 2-3 hlasy. Určitě se bavili nějaké ženy, možná s nimi byl i muž. Chtěla sem je požádat o pomoc, ale nemohla sem odejít od bytu. Neměla sem u sebe klíče a bála bych se, nechat je otevřené. Vrátit se bylo nepřípůstné. Také jsem chtěla počkat, až zkončí to hrozné video. Jak sem si jej mohla pustit? Bylo mi zima. Dívala sem se na ty ruce, zachycující se zábradlí, ke kterým jsem přiřazovala jednotlivé hlasy, lidi; milost, která mi nebude poslána. Věděla sem, že šance, že přijdou až do mého patra, je mizivá. To proto, že bydlím až v jednom z nejvyšších pater (9-tém).

Nevěděla sem, jestli se probudím. Ale věděla sem, že jsem uprostřed snu, že to všechno jsou jen mými myšlenkami vytvořený svět. Ale také jako kdyby to nebyli jen mé myšlenky. Jako kdyby přece jenom existoval jiný způsob komunikace než slovy a to přes sny... Přesně sem věděla, co každý detail znamená.... Ale co teď?

Budu tady čekat? Dojdou sem ti lidé? Jak dlouho tu budu čekat? (Nepřijdou, to je bez šance) Nezmrznu tu? Odvážím se jít do bytu, nebo nechat byt osamocen?

Proč nemohu najít jističe? A pokud jsem je opravdu nalezla, proč nevím, kterým bych si rožnula?

Bojím se vrátit.

Co bude dál... Nevím, nikdo z lidí to neví. Ale nutně potřebuji rozsvítit ve svém bytě.

Co jen říct na závěr, aby vám tato povídka nebyla záhadou větší, než byla určena? Snad jen, že: smysl pro správnost je dost v ubohém stavu; že někdy chybí světlo naší mysli, příbytku mozku, duše; že někdy nám lidé prostě nemohou pomoci, neboť, přestože jsou blízko, jsou daleko. A to není špatně, jen je to fakt.

A chyběli boty... a zem byla béžovo černá.