Dáma s kloboukem

V Karvinském parku se schylovalo k poledni. Během tak sluncem projasněného dne se snad nemůže nic zlého přihodit, říkala si postarší dáma s kloboukem, odpočívající na jedné z mnoha laviček. Nad její hlavou se tyčil obrovský památný strom, jenž byl svědkem mnoha událostí, které se zde odehrály, od mileneckých schůzek až po zločinem zavánějících situací. Této dámě však na mysli neleželo nic z toho. Jejím cílem bylo pouze nechat odpočinout své unavené nohy. To však ještě netušila, že dnešní den pro ni zůstane nezapomenutelným. Rozhlížela se kolem sebe, když spatřila po chodníku přicházet muže ve středních letech s dvěma napěchovanými zavazadly. Lavička, na které seděla, byla patrně nejblíže, proto se rozhodl odpočinout si zde. Odložil těžká zavazadla na zem a unaveně si protáhl ruce. Byl menší, hubené postavy, ve středních letech. Dámy sedící vedle něj si příliš nevšímal. Té to ale nedalo, a tak navázala konverzaci. ,,A copak, chystáte se na dovolenou?‘‘, zeptala se zvesela. ,,Jestli se tomu tak dá říkat´´, zavrčel její spolusedící nevrle. ,,Před týdnem mě vyhodili z práce pro nadbytečnost, manželka mě vyhodila s tím, že jsem víc k ničemu než kdy předtím, takže už to na jakousi nedobrovolnou dovolenou vypadá.‘‘ ,,Promiňte, to jsem netušila. To je mi moc líto. A co děti, máte nějaké? Smím-li se vás tedy zeptat.‘‘ ,,Ale jo, proč by ne. Mám syna, za pár měsíců by měl nastoupit do vězení‘‘. ,,Ale to je přece strašné! A co provedl?‘‘, zděsila se dáma. ,,No, to víte, často chodíval taky tady do parku. Vždycky si vyhlídl nějakou babku, majznul ji šperhákem po hlavě a šlohnul kabelku. Takhle to udělal asi třikrát, než se stal zázrak a ta poslední babka přežila a udala ho pak na policajty. Prý ji zachránil život ten klobouk, co měla na hlavě. Kdyby ji klepnul ale trochu víc, nemusel by si to takhle pohnojit. Nebyla jste to náhodou vy?‘‘ Dáma na něj zůstala zírat jako na přízrak, nevěděla, zda se má smát nebo odejít. ,,No to je tedy opravdu nevkusný žert!‘‘ durdila se. ,,No když myslíte paninko … ‘‘, musel jsem si ten svůj mizernej den nějak vylepšit‘‘, chechtal se. ,,No a kam tedy teď půjdete? Nemáte kde bydlet, o práci jste přišel…‘‘, vyzvídala dáma. ,,Ale ono mi to vyšlo akorát tak načas. Z práce bych musel stejně odejít a doma bych už taky dlouho bydlet nemoh. Těch pár dní si nějak poradím.‘‘ Udivená paní si srovnávala jeho slova v hlavě, ale stejně jí to pořád nedocházelo. ,,Promiňte, ale nějak jsem nepostřehla…‘‘ ,,Ale to vás nemusí zajímat. Koneckonců váš problém to není, že?‘‘ ,odpověděl s ironickým úsměvem na rtech. ,,No já nebudu vyzvídat, je to vaše věc. Ale jen by mě zajímalo, jak to máte s těmi dětmi. Víte, já nikdy žádné neměla. Vždycky jsem si říkala, jaké to asi je, když máte třeba syna, kterého jste vychoval, někoho, na koho můžete být pyšný …‘‘, zasnila se. ,,No, vždyť já vám to už říkal jak to je. A jestli jsem na něho pyšnej? No, možná, že jo. Koneckonců, šel vlastně v mých šlépějích. To je přece sen každýho táty no ne?! No nic paninko, už musím jít. A ten klobouk si dobře vopatrujte, jeden nikdy neví…‘‘ zachechtal se, zvedl svá zavazadla, mrknul šibalsky na k smrti vyděšenou dámu a stejně tak jak nečekaně přišel, mizel pomalu mezi stromy.

---