Bratr v pekle

„Hele, znáš přece Kubu. Prostě se to tak přihodilo a teď je TAM, mno", povídá mi zničeho nic táta. „To jak to TAM?", ptal jsem se ho. „Jo", řekl táta, „je v zájmu rodinné cti, aby jsi pro něj došel. Zas se neučil, vykolejil tramvaj, rozbil automat, nějak se to naschromáždilo a je TAM. Prostě pro něj dojdeš. Je to tvůj osud." Odpověděl jsem: „Né, že bych měl něco proti cestám osudu, ale TAM jsem ještě nebyl." „No jo no, ale podle mně nebyl jeho čas. Byla to nějaká administrativní chyba.", ukončil debatu otec. Ne že bych měl něco proti byrokracii. Tak jsem šel do pekla. Vyšel jsem na plácek před domem a přemýšlel jsem, jak se dostanu za bratrem do pekla. Mám ten pocit, říkal jsem si, že v těch pohádkách dycky bylo, že když chci pro někoho do pekla, kdo je tam nespravedlivě, musím přes nějaké předpeklí kolem nějakých pokušení, či co. Myslím, uvědomil jsem si, že oni vždycky dupnou do země a zařvou něco jako "polez sem pekelné stvoření". Tak jsem dupnul do země a zařval jsem: „Polez sem, pekelné stvoření". V pohádkách potom, co zařvou, vyletí čert a odvede vás do pekla. Teď měl vyletět čert. Vyletělo něco co vypadalo, jako některý náš romský spoluobčan, oblečený do roztrhaných hadrů a strašně to smrdělo. Ne sírou. Tabákem a chlastem. Ten oblak, co byl kolem něj byl z cigarety. Bylo vidět, že peklené síly se od dob pohádek velmi modernizovaly. Místo aby mě bez keců odvedl do pekla, tak vyplivnul cigaretu a zařval: „Kdo je u tebe stvoření pekelné, ty kreténe. Chceš něco?" „Jo, to teda chci. Prej tam máte mýho bráchu. Chci ho spátky. Myslím, že bys mě měl vzít nějakou cestou pokušení, kde ti nesmim nic podepsat a ty mně nic nesmíš udělat. Tak dem ať to mam za sebou a můžu si jít po svým." „Mně nemusíš radit, he", zamumlal, „uvidíme jak daleko dojdeš." Lusknul prsty a byly jsme tam. První, co mě napadlo, bylo, že necejtím síru. „Hele", zeptal jsem se ho, „proč všude říkaj, že je to tu samá síra. Já nic necejtím." „To je kec", řekl s osobitou artikulací, „dělá to lepší image." „Má to tu bejt samá holá skála - já vidím normální trávník." Pokrčil rameny. „Já nevim jak to tu bylo dřív. Sem na tomhle fleku jenom chvilku. To by ses musel zeptat dědy.", zapálil si cigaretu, „já tu jenom vodim lidi a nabízím jim kravini za jejich duši." „Tak jdem.", nechtěl jsem dojít až na rozhovor o jeho čertovský životní krizi. I když, v pohádkách se většinou o životní krizi těch chudáků čertů, kterejm utečou ty drzý parchanti, vdavekchtiví holky a zamindrákovaný dědci nikdo nezajmá. Došli jsme k mýtince, kde byly na sobě ty nejlepší věci co jsem kdy viděl - auto, motorka, super foťák a vůbec všechno co jsem kdy chtěl. „Nezdržuj, nechci - dem dál." Potáhnul z cigarety, věci zmizeli a šli jsme dál. Přišli jsme k soutěsce, kde byly na skalách rozestavený ty nejhezčí holky, co jsem kdy viděl a k tomu nahoře bez. Chvilku jsem slintal, když se na mě čert utrh: „Moc nečum blbečku, bereš nebo ne?" „Neotravuj, š p e k o u n e", vrátil jsem mu to. Pokračovali jsme k peklené bráně. Najednou se předemnou objevil šek podepsanej samotným Luciferem. Nevyplněnej. „Peklo má velký konto", hučel do mě. „Nenamáhej se", zazíval jsem. Něco za mnou cvaklo. Otočil jsem se. Mířil na mně devítkou. Natáhnul kohoutek. „Amatére", nevzrušeně jsem řekl, „dyť mi nemůžeš nic udělat." Došli jsme před pekelnou bránu. Zaradoval jsem se nad snadným vítězstvím. Před branou vyrostl strom. Na stromě smyčka. Pod stromem stolička. Najednou ve smyčce moje máma. „Podepiš nebo to podkopnu." Máma na mě volala a zaříkala mne, ať to podepíšu. „Seš trapnej", moc mě to nevzrušilo. Už sem to znal. Vzdal to. „Tak sis ho zasloužil", řekl mi a zase pokrčil rameny. „Pojď do kanceláře, vyřídíme formality. Přišli jsme do jeho kanceláře. Podepisoval jsem tam různé dokumenty, třeba o převzetí a tak. I když sem v tom hledal nějakej fígl, nic v tom nebylo. Prostě to vzdal. Když jsem to chtěl podepsat, všiml jsem si běžícího počítače. Byl tam internet. „Můžu?", zeptal jsem se ho. Rychle přikývnul a začal něco hledat po kapsách. „Jen na pět minut," řekl jsem mu. Něco mně řízlo do prstu. Nevnímal jsem to. On si jen natahoval moji krev do nějakého pera. Když se pět minut blížilo ke konci, řekl: „Dalších pět minut stojí jeden podpis." Aniž bych odtrhl pohled od svítícího monitoru, podepsal jsem. A tak jsme tam byli oba.

---