Neobjímejte se před sebevrahy

Neobjímejte se před sebevrahem

Evě je skoro osmnáct. Sedí uprostřed svého neuklizeného pokoje. Chaotického pokoje. Je chaotický stejně jako její duše. Sedí tiše a sklesle. Zabiju se, řekne si. Nic už nemá cenu. Mohla by bojovat, ale nemá chuť. Nechce být. V tomto pokoji. V tomto bytě. V tomto městě. Na tomto světě. Nic už nemá cenu. Ani nikdy nemělo. A mít nebude. Proč žít? Protloukat se životem, který končí neslavně jako tisíce jiných životů. Proč žít? Už nemá důvod. Vstala. Otevírá velkou skříň, kde nachází starý vlněný svetr. Oblékne se. Otevře okno a … Ne. Nezabije se skokem z okna. Bydlí v přízemí, Kéž bych bydlela v jedenáctém patře, pomyslí si. Staví se na parapet, přivře okno a skočí. Tvrdě dopadá na zem. Je noc. Tmavá noc. Tmavá jako její myšlenky. Eva pomalu vykračuje temnem. Přemítá. V hlavě se jí rozprostřel celý její život. Nic nebylo dobré. Nic nebylo nic dobré. Ať vzpomíná jakkoliv horlivě, nenachází v minulosti jediný světlý bod. Sedá si na lavičku a píše. Dopis na rozloučenou.

Pamatuju si, že kdysi jsem už psala dopis na rozloučenou. Ani nevím, proč jsem se chtěla zabít. Vidím to jako dnes: Sedím v posteli a píšu. Vzpomínám, jak mě to sepisování rozplakalo, a sebevražda se nekonala. Teď ale žádný smutek necítím. Nač smutnit nad tím, že už nebudu? Vždyť nebýt je v této situaci jediným východiskem. Jsem si jista, že nikomu nebudu nijak zásadně chybět. Nebojím se smrti. Spíš naopak. Bojím se, že přežiju.

Chtěla se předávkovat. Měla s sebou nějaké léky. Spolykala je. Doufá. Doufá a čte si příbalový leták. Na tváři se jí objevují slzy zároveň s úsměvem. Píše dál.

Tak tohle se mi zdá dost úsměvné. Člověk se chce zabít a pak si přečte, že může být maximálně ospalý. Připadám si, jak ve špatné komedii… Sakra! Možná to není moc sranda. Co teď budu dělat? Přede mnou se objímá milenecký pár. Není na světě větší sobeckosti a bezohlednosti než objímat se před sebevrahem! A svět je plný potenciálních sebevrahů! Neobjímejte se před sebevrahy! Jsem tak smutná, že ani nemám sílu vstát. Vstát a zabít se. Teď teprve vím, jak se lidé cítí ve vypolstrovaných místnostech. Dost už bylo písmen.

Vstala. Míří k druhému konci města. Potkává opilce vracející se z barů. Potkává zoufalství. Je pevně rozhodnuta. Nikdo ji nezastaví. Snad jen vlastní matka. Zavolej mi! Zoufá si v duchu. Nevolá. Už nikdy jí nezavolá. Eva je rozhodnuta. Je na nádraží. Odjede. Lístek do stanice smrti. Ona a smrt. Přijíždí vlak. Rozbíhá se. Krev. Temno. Ona a smrt. Vystupuje z vlaku. Je tam, kde chtěla být. Stanice smrt. Ona a smrt. Nikdo se nikdy nedoví, proč to udělala.