Pan profesor

Tři lehké rytmické zaklepání. Tři zvuky, jenž mi snad konečně dopomůžou změnit můj jednotvárný život. Dosud to byl jen prázdný list  točící se na ulici při nepřízni počasí. Tehdy jsem si ani neuvědomovala, co se kolem mě děje. No co, že matka obývala blázinec častěji než lázně. Já to brala něco jako nemocnici. Páchlo to tam stejně. Ale teď, když jsem se vymanila z onoho dusivého obětí slepoty, si uvědomuju, že ne vše bylo v pořádku.

V hluboké kapse svých džínových kalhot jsem prsty levé ruky nahmatala tenkou obálku, kterou jsem otevřela před třemi dny a kvůli které jsem tu teď stála. Mezi řádky doslova stálo, aniž by to tam bylo napsané, že se mi dostalo ohromné spásy a možnosti začít úplně novou etapu svého života. Neviditelná ruka mě stáhla mezi jednotlivá písmena a jasně mi ukázala pohled do blízké budoucnosti. Jiný svět, který mě očekával.

Zatřásla jsem hlavou, abych setřásla vzpomínky na minulost a vzrušení z budoucnosti. Váhavě jsem stáhla ruku z kliky a svěsila ji podél těla. Všude kolem bylo ticho, jen na druhé straně dlouhé chodby kdesi tlumeně bouchalo špatně dovřené okno. Přivřela jsem oči, zhluboka se nadechla a zvedla ruku  v odhodlání poklepat ještě jednou. Ozvaly se další dva zvuky – můj klepot. Očima jsem pozorovala detaily krásných mohutných tmavých dveří, které byly stejné jako všechny ostatní v této chodbě. Lišily se ovšem jen malou kovovou destičkou, umístěnou pod číslem, které označovalo počet místností v patře a na které byl tmavým písmem vyryt nápis ŘEDITELNA. Srdce mi opět zabušilo očekáváním. Uslyšela jsem stupňující se funění a můj zrak najednou neulpíval na destičce, nýbrž na zvrásněném čele samotného ředitele.

„Ale slečno! Když zaklepete, vejděte prosím vás dovnitř. Tady vás nikdo nepokouše. Na co takové zdlouhávání.“ Odfuněl zpět ke svému stolu a mávnutím ruky mě pozval dál.

„Omlouvám se, já netušila…“ špitla jsem, vyškrábala bílou obálku z kapsy a mávla s ní před sebou.

„Co vůbec potřebujete?“ optal se ředitel a zadůmaně pozoroval pohupující se obálku v mých rukách. Chvíli na to se na mě upřeně podíval a zčervenal. „No ano, že vy jste ta slečna Kleverová, co k nám nastupuje s nechtěným zpožděním?“  povzdych si a povytáhl husté obočí, které výrazně kontrastovalo s prošedivělou pleší na jeho hlavě. Provinile sklopil oči a začal nervózně rovnat rozházené papíry na stole.

 „Ano to jsem. Já netušila, že je možné…“ „Ale vše je vyřešené slečno! Měl bych se vám omluvit, ostatně, to už jsem udělal několikrát v telefonátě s vaší matkou. Jenže stále nedovedu pochopit, jak se stalo, že jsme vám dopis o přijetí neodeslali…“ rychle mě umlčel, znovu si povzdechl a utřel si čelo károvaným kapesníkem s vyšitými iniciály jeho jména. „..každopádně, profesor o vás ví, včera jsem mu o vás pověděl a těch šest dnů školy hravě doženete. Nic moc se stejně nestalo.“ Ve slově nestalo se mu znatatelně zachvěl hlas. Zdálo se mi, že se snažil udělat vše pro to a by z toho malého nedopatření nestal velký poprask. To by jeho prestižní škole mohlo ubrat na lesku. Ovšem škola to byla vynikající, co jsem slyšela i co jsem četla. Samí vážení sólisté a herci opouštěli tyto vrata. Byla by škoda pošpinit si čest dopisem, který měl být odeslán již před dvěma měsíci. Ale přece se stejně nic nestalo, ne? Teď tu stojím a to je hlavní.

Po tomto rozhovoru mě on sám provedl školou a celou cestu se mi neohrabaně omlouval. Chápala jsem, že cítil potřebu si to u mě napravit. Nechtěl si nové žáky hned zprotivit. Nebylo ale třeba přece. Stává se, že se dopis sem tam zašantročí. Popravdě jsem stejně nedoufala, že by mě zde mohli vzít po tom, co jsem předvedla na přijímačkách. Byl to vždy spíše můj nesplnitelní dětský sen. I teď jsem se cítila jako dítě v hračkářství, které vztahuje ručky k obrovskému hnědému medvědovi, který sedí na hordě obrovských krabic. Ovšem teď mi toho medvěda někdo podal. V duchu jsem řediteli již po osumdesátéčtvrté odpustila.

Ukázal mi vše na škole a mě se objevovaly stále nové a nové střípky reality, které se spojovaly dohromady a tvořily jeden velký ohňostroj dávno utajovaných výbuchů emocí. Cítila jsem se plna novoty. Ukázal mi spletitost chodeb, které se táhly na každou stranu od hlavních schodů s širokým kamenným zábradlím, na jehož konci v každém patře stála malá socha anděla s harfou. Na chodbách, které se táhly na každou stranu jako plazivé chapadla chobotnice, bylo mnoho dveří, za kterými se ozývali rozmanité zvuky různých nástrojů a břinkadel. Tolik života jsem jaktěživ neslyšela. Každá chodba měla svůj vlastní hlas. Tu housle, tu jiné smyčce, támhle vzdychaly dechy, o patro níž bloumal klavír, nademnou zase smutný ženský hlas sílil a slábl jak noty žádaly. Na konci chodby jsem odhalila menší, ale o to zdobnější točité schody, které usnadňovaly cestu zbloudilým spěchajícím aby nemuseli dlouhými chodbami ke schodům hlavním. Hodně jsem si tyto schody oblíbila. Ačkoliv mě na nich čekalo tucty držkopádů.

Ukázal mi všechny čtyři patra, nejspodnější teoretické učebny a popsal mi, kde se nachází tělocvična a jídelna. Ta nebyla součástí školy, ale byla o kousek dál, přes ulici.

Budova měla tvar velkého čtverce kde se uprostřed rozprostíral malý parčík s lavečkami kolem miniaturní kašny ve tvaru mořské panny s džbánem. Ukázal mi také malou část půdy ve které zřídil studentskou klubovnu s pohodlnými tmavě hnědými sedačkami a polštáři v totožné barvě. Kolem dokola byly staré dřevěné skříně plné knih o hudbě, divadle, přemnoha učebnic a také obyčejné knihy na čtení pro ukrácení dlouhé chvíle a knihy povinné četby. Toto vše osvětlovala řada střešních oken. Sám mi prozradil, že profesoři mají také takovou menší klubovnu.

Byly tam také tmavé dveře, za kterými bylo nespočet regálů zahrnutými od spodu až nahoru notami, různými operami a partiturami pro celej orchestr. Fascinovalo mě, jak lehce se ředitel mezi tolika regály vyznal. Klubovna byla útočištěm pro studenty, jak mi vysvětlil, kteří měli zrovna volno a nechtělo se jim cvičit, či se toulat po starodávném městě. Momentálně se zde nikdo nenacházel, všichni měli za pilno. Pro mě snad jen dobře, kdo ví, co by si pomysleli, když se takhle promenáduju po celé škole se samotným ředitelem.

Jako nakonec mi ukázal mou třídu, kde budu trávit většinu času se svým nástrojem. Po té se mi omluvil, že má ještě nějaké vyřizování a odfuněl směrem k ředitelně. Zanechal mě tam samotnou s pověřením, až si svou mučenu, jak mou třídu s posměškem nazval, pohlédnu, mám ji zamknout a klíče vrátit na vrátnici, neboť jsem poslední, kdo ji dnes navštíví. Profesor už dnes své odučil.

Třída nebyla moc velká, byla hrozně útulná a připadala jsem si v ní jako v nějakém pokoji. Tohle je škola? Pozorně jsem si tu místnost prohlížela. Na zemi se rozprostíral tmavě zelený koberec, který jen umocňoval můj pocit bezpečí. Po mé levé ruce stál malý tmavý stolek se zásuvky, uschlou květinou a židlí, která vypadala poněkud vrtkavě. Předemnou bylo veliké okno s rámy stejně tmavými jako futra dveří po jehož stranách byly tmavě zelené závěsy chycené černou stuhou. Pod oknem stál pozůstatek stolku s šesti zásuvkami a na něm stál vínový metronom. Rozhlédla jsem se po pravé straně. Bylo tam nádherné černé pianino a nad ním, asi v tužce, byl nakreslen portrét Johanna Sebastiana Bacha a pár černobílých fotek smyčcových nástrojů. Pousmála jsem se a prošla se v místnosti. Zastavila jsem se čelem ke dveřím a vedle nich nalevo vyselo veliké zrcadlo. Zhrozila jsem se, jakmile se můj pohled zastavil na hubené, tmavovlasé dívce se zvláštními rysy ve tváři. Vyplázla jsem na ní jazyk a ona mi to oplatila.

Vedle zrcadla v koutku bylo schované umyvadlo s mýdlem, jehož lahodná a vábivá citrusová vůně doléhala až ke mně. Mezi ním a klavírem bylo dostatečně dost místa pro dvě, již na pohled pohodlnější židle mezi kterými byl úhledně zastrčený tmavě hnědý cellový futrál. I tak tam měl dostatek místa. Šla jsem k němu a dvěma prsty ho pohladila. „Čí asi jsi?“ optala jsem se ho nahlas, ale nevydal ani hlásku. Ještě jednou jsem se rozhlédla po třídě a vnímala tmavost tkanin, nábytku, pianina a zašedlých zdí s přivřenýma očima a vdechovala vůni starého dřeva a omamného citrusového mýdla. Vůbec mi tolik tmavé barvy nevadilo, neboť z velkého okna sem prozařovala notná dávka slunečního světla, jako by slunce vědělo, kam své paprsky směřovat. Podívala jsem se opět na dívku v zrcadle a pro dnešek se s ní rozloučila. A jakýpak zářivý výraz v očích měla a na rtech šťastný úsměv. Takhle jsem ji neznala.

Jak jsem zamykala dveře, zvědavě jsem vzhlédla na destičku s číslem. Třináctka. Tohoto dne jsem se v jednom letním měsíci narodila.

„Teda nevím slečno, co tu děláš. Kdo ti dal klíče od mé třídy? Žádám vysvětlení…“ začal tichý huhlavý hlas za mnou, čímž zpřetrhal moje přemýšlení. Trochu jsem se vylekala, nepostřehla jsem nikoho přicházet. S cuknutím jsem se otočila a změřila si muže předemnou.

Byl stejně vysoký jako já, hnědé rozcuchané vlasy, pronikavé šedé oči a pohodlné oblečení. Žádný upocený oblek jako měl ředitel. Díky bohu, pomyslela jsem si. Jeho oči si mě stále nedůvěřivě prohlížely a žádaly mě o vysvětlení. V duchu jsem si nafackala.

„ Jsem nová studentka. Byla jsem si prohlédnout svou třídu. Omlouvám se, jsem Hedr Kleverová.“ Zahuhňala jsem podobným tónem a sledovala jeho reakce. On si mě opět změřil a zadíval se do mých rukou, které křečovitě svíraly jeho klíč. Uvědomila jsem si to a ihned mu ho podala. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil kdo jsem. „No aha! Ta nová Hedr. Já úplně zapomněl, kdosi mi povídal, že dnes dorazíš.“ Pousmál se omluvně, pozvedl ruku a já ji s ruměncem přijala. „Jsem Adrian Dorey, tvůj profesor a jsem zvědav, co mi předveděš. Zítra máme první hodinu.“ Dodal a odemykal dveře, které jsem před chvílí zamkla. Když byl otočený zády, protočila jsem oči. Nesnášela jsem svou přehnanou stydlivost. Takhle to nikam nedotáhneš, plácalo mě do hlavy vlastní nitro.

Adrian opět přerušil moje myšlenky. „…a zapomněl jsem si tam nástroj. Když jsem se na vrátnici dožadoval klíčů, vrátná mi pověděla, že si je před patnácti minuty půjčil sám ředitel. Což mě udivilo, ale nenapadlo mě, že kvůli tobě.“ Pokýval hlavou ze strany na stranu a ohlédl se. Já kopírovala nohou práh u dveří. Vůbec jsem nepostřehla, co mi říkal před tím. Zcela jistě něco něco o tom, že večer někde hraje a až v autě si všiml, že vlastně nemá hrát na co. Nebyla jsem si jistá.

„Rád tě poznávám.“ Dodal když se objevil s futrálem opět u dveří. „ Musím teď zase letět, už tak mám zpoždění.“ Zamkl tak chvatně, že mě málem porazil svým futrálem. Zdvořile jsem odpověděla podobnou větu. Adrian se usmál a běžel směrem ke schodišti. Letmo jsem se koukla na hodinky a zjistila, že mi za pár minut jede autobus z nedaleké zastávky, ale i tak bych si měla pohnout. Ani netuším jak jsem se ocitla před vrátnicí a sbírala své saky paky. Odněkud se opět vyřítil Dorey a plnou náručí not a proběhl kolem mě. Prohodil něco vrátné okénkem a jakmile jsem vzhlédla od svých zavazadel, už se za siluetou muže s cellem zavíraly mohutné hlavní dveře a vrátná s blonďatou trvalou spokojeně rovnala klíče ve skříňce.

Posbírala jsem tedy svoje věci, červený futrál a taktéž se rozloučila s vrátnou. Tak tak jsem autobus stihla. Můj první den v onom zmíněném světě mi připadal poněkud hektický. Stála jsem v autobuse na místě pro kočárky obklopená svými věci a apaticky jsem sledovala ubíhající město skrz okna. Někteří cestující si mě zvědavě prohlíželi a malé děcko v zadních řadách křičelo mým směrem nesrozumitelné slovo ytaua. Já minulost vypouštěla z hlavy a nechala dveře otevřené budoucnosti a slibnějším zítřkům.