Jeden příběh pro jednoho čtenáře, který to stejně nepochopil

Jeden příběh, pro jednoho čtenáře

Chodíme a hledáme lásku, toužíme ji prožít. Někdo ji neumí přijímat a nevědomky žádá neustálé a věčné vyznání, někdo ji neumí dávat i když ji v sobě cítí. Většinou ale toužíme aby nám někdo pomohl, aby nás někdo inspiroval aby v nás láskou probouzel, sníme nebo trpíme a obviňujeme tak dlouho, než se zamyslíme sami nad sebou a uvědomíme si, že život a lásku si musíme vytvářet sami, naučit se jí sami dávat a naučit se jí sami přijímat.

V domnělém opojení láskou, ve slepém domnění, že možná milujeme nebo jsme milováni se  možná vědomě, možná nevědomky necháváme převézt na druhý břeh řeky času nebo se sami stáváme převozníky. Hojíme si rány  osudu nebo se sami stáváme léčiteli.

Někdy se chceme převézt my a necháme se hýčkat převozníkem, někdy se převezeme na druhý břeh, vysvobodíme stávajícího převozníka a sami se jím staneme a trpíme než přijde další oběť, které předáme loďku. Vozíme se nebo trpíme tak dlouho než se rozhodneme skočit do vody a ke břehu doplavat sami a riskovat, že nám bude samotným smutno nebo, že nás strhne proud a budeme plavat sami už navždycky. Je to věc vlastní volby, do vody může skočit každý, každý se může svobodně rozhodnout. Když zvládneme alespoň chvíli plavat sami, máme naději, že se rozhodneme správně, protože se rozhodujeme s čistým srdcem.

Dívka, která zažila roli převozníka i převážejícího a toužila dojet k pevným břehům, se nakonec rozhodla tentokrát z lodi seskočit a doplavat na druhý břeh sama aby měla jistotu, že nebude obětí ani se nenechá nikým vézt. Doplavala na druhý břeh, šťastná, že nikomu neubližuje a ani netrpí. Ve vodě smyla všechnu hořkost a smutek z minulosti a měla čisté srdce, které bylo připraveno přijímat ale hlavně dávat lásku. I přes to, že si myslela, že má vše špatné za sebou, zůstal jí strach, protože ten úplně smýt nikdy nelze. Zůstal jí strach o sebe a o kořínek, který jí zůstal a který byl její součástí, doufala, že ho zasadí a vypěstuje z něj strom.

Ve svém strachu seděla na břehu, přemýšlela a usnula.

Najednou se z vody vynořil chlapec, který to taky dokázal, seskočil z lodi a doplaval sám na břeh. Jejich oči se setkali a oba byli šťastni, že dokázali nechat minulost za sebou. Rádi si povídali a trávili spolu každou chvilku, bylo jim spolu dobře. Ve chvíli kdy začínalo přátelství přerůstat v přitažlivost si ona najednou uvědomila, že její srdce začíná hlasitě bít a cítila, že jí chlapcovo srdce odpovídá. Strašně se bála mu dát cit najevo. Oběma tlouklo srdce strachem i vzrušením. On byl statečnější, uchopil ji za ruku políbil jí na ústa a ubezpečil, že s ním se nemusí ničeho bát, třeba že se sám bál a byl nejistý, dal jí najevo že s ní půjde třeba na kraj světa, že jí vždy a před vším ochrání. Dívka se naučila dávat lásku a chlapec jí to mnohonásobně vracel, vznikl mezi nimi cit tak silný, že uměli vnímat jeden druhého beze slov.

Chlapec byl sebejistý, zdálo se mu, že přesně ví co chce, že cesta s dívkou je ta nejlepší,. Ona mu věřila, přesto že nevěděla jistě jestli se chlapec nechal převézt, byl převozníkem nebo opravdu doplaval sám.Věřila mu, protože se choval hrdě a jistě, byl zralý a moudrý. Přesvědčil jí, že se nemusí ničeho bát, že ona je jeho princeznou a on jejím princem ochráncem, že jí pomůže zasadit kořínek a vypěstovat z něj strom.

Oba si mysleli, že když jsou na druhém břehu, že je  čeká krásná a šťastná budoucnost a nic jejich lásku neohrozí.

Kráčeli spolu cestou ruku v ruce drželi se pevně a bylo jim krásně. Milovali se,byli propojeni tělem i duší, nemuseli  mluvit protože vnímali jeden druhého tak silně, že si dokázali číst myšlenky, nemuseli používat slova, aby si dokazovali lásku, protože vzájemně cítili tlukot svých srdcí. Mysleli si že jejich cit je tak silný, že bude trvat věčně a nechtěli si připustit, že by to někdy mohlo být jinak. Vytvořili si louku plnou voňavých květin a rozhodli se spolu zasadit ne jeden kořínek. Chlapec se ujal rostliny, kterou dívka zasadila a pomáhal jí pěstovat strom.

Dívka byla ale roztržitá, prahnoucí po všem novém a zajímavém, nechala se unést svými zájmy, v domnění, že bude pro svého chlapce inspirací. Chtěla usilovně něco dokázat sobě i jemu, chtěla se usilovně zbavit všech strachů, chtěla být pro něj výjimečná a zajímavá, chtěla se vyvarovat stereotypů ale sama do nich spadla. Neuvědomila si, že chlapec na ni čeká a že je mu smutno a trápí se. Čím víc se její láska k němu prohlubovala, tím méně mu to dávala najevo. Čím víc se mu chtěla přiblížit a stát se jeho inspirací, tím víc se mu vzdalovala. Zacházela stále dál a  myslela si, že její princ na ni bude vždy čekat a bude léčit její rány, které si sama přivodí. Ve svém spěchu a roztržitosti si nevšimla, že princ chřadne a že i on potřebuje léčit rány a jí potřebuje víc a častěji vedle sebe, zkoušel jí to sdělit ale ona nevnímala. Chtěla být pro něj tou nejlepší ale zapomněla, že když se vzdaluje, že on neuslyší její tlukot srdce a ona nebude vnímat jeho smutek. Když slyšíme, že srdce slábne a nejsme si tak na blízku abychom mohli odezírat myšlenky, musí přijít na řadu slova, která byla na začátku zbytečná.

A tak když už si myslela, že zvládla co potřebovala a chtěla si chvilku vydechnout, byla vysílena neustálím blouděním za svým poznáním, chtěla najednou klid. Myslela si, že na ní bude chlapec čekat. Čekal ale už nebyl takový jako dřív, najednou měla konečně čas si všimnout, že její milý je nemocný. Nevěděla jak mu pomoci, nevěděla ani co je příčinou jeho nemoci, zkoušela na něj mluvit ale on už jí neslyšel. Byla bezradná a její strach se vrátil. Začala tušit, že jeho nemoc sama způsobila ale už bylo pozdě. Věděla, že je to vážné, že se možná nikdy nevyléčí, že může zemřít. Snažila se jej zachránit ale vše bylo beznadějné.

Zatímco ona poletovala a roztržitě hledala nové poznatky chlapec se cítil sám a smutný, začal být nemocný a potřeboval léčit rány, snažil se pomáhat své dívce ale docházeli mu síly. Čekal a nechtěl se vzdalovat, věřil, že dívka uslyší jeho vnitřní pláč.

Najednou ho to lákalo vrátit se zpět k řece, kde se tenkrát potkali, myslel si, že se mu vzpomínky vrátí sílu, že se jen podívá a hned se vrátí, sám nevěděl co to pro něj bude znamenat. A tak se tajně vydal k řece.

U řeky viděl loďku s převozníkem. Převozníkem byla krásná víla, která právě volala o pomoc, možná už nezvládala roli trpitele možná se vezla a převozníkem byl někdo jiný. Protože chlapec potřeboval sám zoufale pomoc, myslel si, že si vzájemně vyhoví on jí pomůže převážet a ona jemu zahojit rány. Víla byla krásná a chytrá. Chlapec jí jednou pomohl a myslel si, že se vrátí ke své dívce a bude s ní dál šťastný, jenže víla byla kouzelná a prince očarovala, šeptala mu líbezná slůvka, zpívala líbezné písně, vypravovala mu líbezné příběhy, probudila v princi vášeň a sílu, kterou předtím ztratil.

Okouzlila ho a stala se pro něj inspirací. Možná ho chtěla jen povozit na své loďce, možná od něj potřebovala převézt na druhý břeh. Chlapec se cítil šťastný a silný jako tehdy se svou dívkou, ba co víc, měl pocit, že je to s vílou daleko krásnější, protože s ní se nemusel snažit doplňovat pohár lásky s ní měl pocit že pohár přetéká. Chtěl být moudrý a myslel si, že si užije slastné a líbezné víly a bude se vracet ke své dívce ale ve své nemoci neměl síly.Vracel se, byl se svou dívkou ale čím dál víc ho to táhlo k řece. Dívka nic netušila, jen najednou slyšela bít princovo srdce silněji ale jejich pohár lásky vysychal, nevěděla co se děje, jen vnímala tlukot srdce.

Pokaždé, když se princ blížil k řece, pokaždé, když slyšel víly líbezné volání a pění, bušilo mu srdce na poplach, věděl to a byl si jistý, že srdce bije už jen pro vílu ale netušil, že tento hluboký cit vnímá jeho dívka. Dívka sama nevěděla co ta tíseň znamená, snažila se usilovně soustředit a rozpoznat co je to za signál. Vydala se tedy za chlapcem k řece a zjistila, že jeho oči jsou zahleděny jen do líbezné víly, jeho uši slyší jen víly líbezná slůvka. Byl nemocný a nebylo mu pomoci.

Dívka se rozplakala, srdce se jí sevřelo, nemohla jíst ani spát, plakala a truchlila, zhroutil se jí celý svět, rozplynuly všechny sny. Chtěla  s ním mluvit ale nedokázala to. Už pro ni život nebyl tak hezký, plakala a doufala, že ji chytí za ruku a políbí jako tenkrát poprvé. Toužila po pohlazení, toužila po obětí, po polibcích. Chtěla by ho hladit, chtěla by ho obejmout a chtěla by ho líbat ale nemohla. Nezbylo jí než čekat, sama nevěděla jestli to zvládne. Necítila nenávist ani zlobu, cítila jen krutou bolest. Cítila lásku ale bála se ji předávat, chlapec ji nechtěl vnímat, nechtěl vidět její truchlení, nechtěl jí působit bolest ale stále ji zraňoval. Možná, že i ona zraňovala jeho ale nevěděla o tom.

Věděli, že spolu málo mluví a přesto oba mlčeli. Truchlila a byla na svou bolest sama, nevyhledávala pomoc i když se jí nabízela, toužila jen po lásce a obětí jen jediného chlapce. Čekala a věřila. Trpěla a nechápala.

Chlapec se k dívce vracel ale sám nevěděl proč, možná proto, že byla dívka na pevném břehu, možná proto, že ji litoval.

 Možná , že si nebyl jistý kam ho víla se svojí loďkou odveze, nevěděl jestli bude převozníkem nebo se nechá vílou převézt na jiný břeh, nevěděl jestli ho víla hodí přes palubu nebo jestli on v roli převozníka nehodí vílu přes palubu sám. Myslel si , že s vílou dopluje k pevnému břehu, chtěl slýchat líbezné zpívání víly věčně, chtěl se nekonečně dlouho kochat její krásou.  Nevěděl a čekal, že někdo rozhodne za něj. Chtěl mít svět jen krásný a dokonalý. Místo aby se snažil si sám krásu a lásku vytvářet, nechal se unést proudem na lodi o které sám nevěděl kam dopluje.

Je krásné se nechat unášet proudem na houpající se loďce s líbezným převozníkem, je to snadné a pohodlné se nechat vézt, protože si náhle myslíme, že to jsme  právě my kdo vede loďku správným směrem. Ve chvíli očarování ale nemůžeme rozpoznat, jestli se vezeme, nebo jsme převozníky. Na lodi jsme v krásném opojení, ve svém světě na který nikdo nemůže  ale nevnímáme v jaké jsme právě roli a jestli doplujeme k pevným břehům nebo jestli se loď převrhne.

Stane se, že si někdy připadáme uvězněni ve stereotypu, nebo že zrovna svět není tak krásný jako dřív, stane se, že máme pocit, že se nám ze života vytrácí láska.

Buď nečinně čekáme a doufáme, že nám někdo čte myšlenky nebo že nás někdo vysvobodí, nebo se vzchopíme a  budeme se snažit  vadnoucí květy na své louce oživit , dá to vetší námahu ale můžeme mít pocit, že jsme pro sebe něco sami udělali, že dokážeme sami něco vytvářet.

Je to věc volby, jestli budeme pečovat o své květy a budeme trpělivý nebo svou louku podupeme a utečeme k řece, převezeme se dál na jinou, která je zrovna rozkvetlá a ozářená sluncem.

Je to věc volby jestli se snažíme pohár lásky naplňovat, když vysychá  nebo jestli budeme utíkat jinam, kde se nemusíme o nic snažit.

Dívka si myslela že jejich louka kterou s chlapcem vytvořili je tou nejkrásnější. Ať už ji podupal kdokoli, vždycky je možné ji obnovit pokud ji oba vytvářeli s čistým srdcem.

Rozhodla se, že počká, že čas je její jedinou nadějí.

Rozhodla se čekat i když sama nevěděla jestli její srdce neotupí a neztratí žár.

Rozhodla se čekat i když  sama nevěděla, kdy nebo jestli podlehne volání neznámého převozníka, který by jí zahojil rány a odvezl k jiným břehům.

Rozhodla se čekat jestli se její princ uzdraví a vzpomene si jaké to bylo na začátku.

Rozhodla se čekat jestli se podaří zasadit nové květy na podupané louce.

Rozhodla se čekat, přesto, že nevěděla jestli přijde život nebo smrt.

Rozhodla se čekat i když nevěděla, jestli oba na začátku plavali dost dlouho aby za sebou nechali minulost, jestli měli oba na začátku čisté srdce nebo jestli byla pro chlapce jen převozníkem přes řeku času.

Možná, že dívka stále spí na břehu řeky a celý příběh je jen krásný sen se špatným koncem.

Nevíš a čekáš. Chceš mluvit a mlčíš. Nemiluješ a přesto cítím, že mé srdce odpovídá na tlukot toho tvého