Temné struny

Temné struny

Výboje bílého atmosférického světla

vnitřní integrita se rozpadá

rozpojené synapse mozkové kafilérie

vichřice se plazí po rozpáleném těle

v hluboké chladivé noci

následuje pád do lůna páchnoucí propasti

a pak její dno

a pak další

ještě děsivější cesta

začíná

Vzdálené hlasy, podvědomě tušené

vřeští jak tlupa zlých skřetů

smějí se, leč nemluví

snad rozumí jen

sami sobě

Zastavil jsi v husté smetanové tmě

nic nevidíš a vše tu piští, řve

škrábe a naříká

A tam, ve středu toho hrůzného pekla

se naráz vlídné světlo rozsvítí

až éterická dívka vzejde z něj

jak jen teď mohla přijít radost??!!

mazlí se s tebou, hladí tě

laská rty

a když tě nakonec zlomí

nevládneš si

miluješ ji a musíš mít

miláčka

poslední oheň ve tmě

na konci světa

tam ústy vstoupí do tebe, parazit

počne tě žrát zevnitř zaživa

a ostřím svých drápů řeže

do srdce zas a znova

a jsi zas zpátky ve tmě

skončit to nemá, jenom trvat

Další cesta ráno přichází

za šarlatového rozřesku

podivné zatuchlý pelech našel sis

dva opilé centauřany

vidíš skrze oční sliz

skoro všemu rozumíš už

‘‘Automat furt dává, vole

dáme ještě rundu, píčo‘‘

nonstop kde se vše točí v bludném kole

a trosky tady padaj na zem

a ani tam nejsou zcela dole

unikáš prvním ranním vrakem

zbytečně, jen přejedeš svůj cíl

tak zase se vracíš

jen abys zaspal znovu, ještě dýl

další procitnutí přichází

promněš oči a rozlepíš je

jsi zas zpět

na odstavné koleji

a opět slyšíš ty důvěrné známé skřeky

jak z propasti tě volají

Z toho místa zkrátka není úniku

je to tak prosté

svazky a vlákna cest sbíhají se zde

chlast, nenávist k sobě, ospalky

a temně rudé ranní zvratky

je ti z toho všeho zle

katarze a přání nevědomí

svírající stěny z umakartu

sahají ti ke krku jak had

nevíš jestli vystoupit a utíkat

hledat cestu odtud pryč

či osudu nevyhnutelného konce

se poddat snad

duší stár a opuštěný

tělem však stále ještě mlád

tvé palivo i potenciál

se zcela vyčerpal

nádory bolesti v tobě bují

městem si táhneš kusy sebe

po ránu ulicemi jdeš

dál a dál

tvou zkřehlou mršinu

najdou za čas kdesi v poli

těžko dřív by tě hledal někdo

a kdo pak to zhnilé tělo pozná?

a koho to zabolí?

skutečně zabolí?

vepsané známky v kůži máš

že trpět musels

ať už za cokoli..

A tak tanec větrných vírů

obalil tě spadaným barvitým podzimem

mračna krkavců zastiňují slunce

v posledním stahu schoulil ses do klubka

a bezvládně pad na vlhkou zem

mrtvolo jednorožce

---