40 let

4O let

Bude mi čtyřicet?

Budu ještě na živu?

Posedím s kámoši a tebou,

veselý na pivu?

Stromy mluví ke mně

ty tvé hladké, s postavou lidskou

a svět se ve střepy rozpadl

mě řežou do srdce, bolí

Krok za krokem, co noha nohu mine

jdu lesem vypuštěný, všude a ve všem

vidím tebe

prázdný, smutkem zesláblý

pak sluncem k vodě, krásným dnem

pozadí kýčovitě zdobí modré nebe

uzamčený v západu slunce, kyselý žaludek

ospalá, táhlá bolest

smrt za bíléhé dne, ve výhni vřícího slunce

na lavičce v parku

Páchnoucí hlemýždí svět dusí sám sebe

a brýle máte na očích, co zobrazí vše krásně

upocená, lopotná a vyždímaná existence

probublávám ve vlastní šťávě

a píšu básně…

Vídám těžká ozubená kola

jak mi ve snech hlasitě skřípou do uší

v opuštěné tovární hale

s vybitými světlíky

plechy rozežrané rzí

jáma, kyvadlo a řetěz

ani pára tam nesyčí

jak bývá zvykem

jenom křik ticha

co trhá uši a dusí srdce

když kola utichnou

A potom otevřu oči

a cítím ji tam za oknem

jak tam sípe a čeká na mě

černá spasitelka

jež podává ze tmy pomocnou ruku..