Jičínská písnička

Je horké letní odpoledne. Ponocného Mařenka sedí na dojačce na otevřeném dvoře a loupe brambory. Pot jí teče po tvářích, chce si jej setřít. Kapička utíká od vlasů zpod šátku a užuž to vypadá, že bude setřena hřbetem dívčiny ruky. Ale jen my víme, že je tu ještě jedna ruka. Mužská a rychlejší.

     Děvče polekaně zvedlo oči a vidí před sebou mladého vojáka. má bílou uniformu a s barevnými prýmkami a červenou čepici. Je to rejtar! Šmarjápanno! Lekne se v duchu holka a našpulí pusu:

      "Cák tu chcete?" ptá se ho jakoby nic.

"Líbějí vodpustít, milostivá slečno, ale mám žízeň. Neměla by kapku vody?" praví voják.

"Žádná milostivá slečna. Já jsem Maruna vod Vítků."

   "A já jsem Lojzík Semerádů ze z Plzně a du se do Jičína udat."

   "Nechoděj do Jičína. Dou do Hradce, tam je prej ten arest mírnější."

   "Právě proto. Spáchal jsem strašnej hřích, a proto musim do Jičína, aby mě co nejspravedlivějc vodsoudili."

   "Proboha.... Co spáchali?"

   "Co spáchali?" ptá se voják. "Spáchal jsem strašnou věc a jdu se udat. Co to bylo, nepovím. Řeknu jen, že vím, že zasloužím postavit ke zdi, a tak se taky musí stát. Vidíš tamtu horu?"

   "To není hora," směje se děvče, "to je Zebín."

"Tak pod Zebínem mě včera napadla písnička vo celým mým neštěstí. Horo, horo, vysoká jsi, má panenko, vzdálená jsi ..."

     "A kde je ta vaše panenka?" ptá se copatá holka.

     "Daleko, předaleko. Až tam nahoře... nám vzdálená jsi za horama, vadne láska mezi náma... " a vojákovi se po tvářích valí slzy jako hrách. "Vadne, vadne, až uvadne, není v světě pro mne žádné, není žádné potěšení pro mne v světě k nalezení. "

Poděkoval za vodu, nasedl na koně a už se zvedá prach na jičínské cestě...