Smrt u Srdce

Times 9.července 1956 Válka v Koreji se neustále protahuje a parlamentu již dochází trpělivost. Ačkoli se zpřísnila odvodová kontrola, do Asie odjíždí stále takzvaní kukuřiční hoši. Je to generace chlapců, většinou z odlehlých farem, sotva odrostlých základní školní docházce. Tyto děti cestují do centra konfliktu, často s nedostatečným výcvikem, kde chtějí „vyrůst, dospět.“ Tento problém se zástupci několika politických stran pokusili vyřešit zvýšením věkové hranice, ale v parlamentu nedostal návrh většinu. Nejspíše si nevšímají hrozivých čísel úmrtí daných ročníků a polních nemocnic praskajících ve švech. Proto apeluji na zdravý rozum, všech dospívajících a jejich rodičů, nenechte se dobrovolně zabíjet. Mathu Creek "Sestři," zavolal jeden z pacientů na ženu sedící za stolem. Podívala se na seznam. Martin stálo v kolonce s křestním jménem. 18let a hned vedle byl tužkou nakreslený křížek, značka smrti. V rychlosti prolétla zprávu. Střepina moc blízko srdce a s každým úderem srdce se přibližuje, max. týden, stálo na posledním řádku psaný na stroji. Rozvážným krokem k němu přistoupila. "Mohl bych dostat papír?" požádal ji. Sestřička se na něj laskavě usmála. Je to jen pacient, namlouvala si. Věděla však, že podobných proseb bude ještě hodně. Bude tu ležet ještě týden, bude je pozorovat a bude si chtít s nimi, s personálem, povídat. Navenek vypadal jako muž, ale uvnitř byl ještě dítě. Přinesla mu skleničku citronády a blok s tužkou. Okamžitě se chopil psacích potřeb a začal psát. Sestra si sedla zpět ke svému stolu. Psala zprávu z pooperačního, ale nemohla se na ní soustředit. Vždy sjela pohledem k Martinovi, bylo jí ho líto, když si pomyslí, že mu zbývá maximálně týden. Noční služba na pooperačním skončila a ona si konečně měla jít lehnout. Martin psal už druhou hodinu do bloku, který mu přinesla a sklenice citronády stála netknuta na stejném místě, kam ji položila. Byla už ve dveřích, když se zarazila. Otočila se, přešla k Martinově posteli a posadila se k němu. Pohlédl na ní zpoza papírů a překvapeně pozvedl obočí, čekal. "Nechtěl bys to tu trochu zpříjemnit?" zeptala se ho tiše, aby nevzbudila ostatní pacienty. Usmál se na ni. Byl to úsměv vděčného dítěte a smutného člověka, který ví, co s ním bude dál. Přikývl. "Děkuji," ozvalo se za ní, když otevírala dveře a vstupovala do chladného jarního rána. Otočila se a také se na něho usmála. Jakmile se probudila, oblékla se do jarních šatů a šla se projít. Bylo mírně po poledni, na Martina téměř zapomněla. Narazila na něj však na jejím nejoblíbenějším místě. Seděl pod rozkvetlou jabloní a četl knihu. Petr Pan, všimla si nadpisu na obalu knihy. Celé jí to k němu sedělo, od tmavě zeleného županu, přes bílé kalhoty, ledabyle zavázané šňůrkou kolem pasu až po dětskou knihu. Odhrnul si rozcuchané vlasy z očí, které kmitaly rychle z řádku na řádek. Pak si olízl prst a otočil stránku. Přišla k němu tak na tři kroky. "Můžu si přisednout?" Zaklonil hlavu, zavřel oči a neparně kývl. Věděl něco, co v hloubi duše tušila sama, jen si to teď a tady nechtěla připustit. Lehce pootevřel víčka a zahleděl se do paprsků slunce, které k němu prosvítaly přes květy a listy rašící jabloně. Užívá si každé prožité vteřiny. Pomyslela si sestra. Už ví, jak naloží se zbytkem času. Nemá už ho před sebou tolik. Promnul si obvázané místo na hrudi. Pak předklonil hlavu a uchopil knihu, jako by ji chtěl pohladit. I když byl už na konci, otočil všechny stránky zpět na začátek. "Četla jsi tuhle knihu?" zeptal se jí, aniž odtrhl oči od obrázku nad nadpisem první kapitoly. Jen zakroutila hlavou. "Všechny děti, až na jednu výjimku, vyrostou." Začal předčítat, měl příjemný, zvučný hlas a četl s roztomilým zapálením. V tom se přerušil. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se a poprvé otočil hlavu k sestřičce. Překvapeně se na něj otočila. "Aňa," odpověděla mu. "Aňa," zopakoval její jméno, převaloval ho chvíli v ústech jako sladký bonbon. "Hezké" a jakoby bez přerušení se otočil zpátky ke knize a četl dál. "Dozvědí se to brzo. Například Wendy k tomu poznání přišla takhle…" Četl nahlas dlouho, tak dlouho, že Aňa úplně ztratila pojem o čase a pouze poslouchala ten příjemný hlas a ponořovala se do děje příběhu. Probrala se, až když Martin přečetl poslední větu a s tím zaklapl knihu. Stíny se prodloužily když se slunce přiblížilo k obzoru a celý svět dostal oranžový nádech. Aňa si připadala jako by se stále ještě nevrátila z tajemné Nezemě, kterou objevovala v knize. Četl ji několik hodin a byla mu za to vděčná, nádherně si odpočala a zapomněla na každodenní stres, který byl neustále kolem. Zkontrolovala malé hodinky na levé ruce a v duchu zaklela. Měla mít službu. Rozloučila se a poděkovala Martinovi, otočila se k němu zády a sešla ze svahu na cestu, aby se převlékla do nepohodlné uniformy. Uprostřed cesty do stanu ji však odchytil zdejší úředník. "Byla jste do konce týdne vyřazena ze služby." Nechápavě se na něj pohlédla a obočí jí překvapením vyletělo nahoru až se jí mírně zkrabatilo čelo. Úředník pouze kývnul hlavou směrem, kde seděl Martin. " „Budeme mít několik dní klid,“ dodal. Byla za to vděčná, ale i tak se, už z principu, zlobila. Otočila se tedy na podpatku a vyšla zpět do kopce k jabloni. Viděla ho, jak si celý strom důkladně prohlížel, dotýkal se ho tak láskyplně a vděčně. Věděl, že konec se už blíží. Přišla blíže, otočil se, usmál se na ní. Prohlížel si jí s novým zájmem. Naklonil hlavu na stranu, až Aňa svou s rozpaky pohodila a smetla si neviditelné smítko ze sukně. Zahleděli si do očí a po chvíli se rozesmáli. Sedli si pod jabloň a zády se o ni opřeli. "Co bys chtěl dělat?" zeptala s Martina Aňa. "Dal bych si toust," odpověděl jí. "Ale ne ten z jídelny. Musel bych si ho dělat sám, pěkně se šunkou a sýrem." Dokončil myšlenku se zamyšleným výrazem. "To se dá zařídit," odpověděla mu a usmála se na něho. Za tu dobu, co se včera večer poznali, jí přirostl k srdci, víc, než kdokoli jiný z tábora. "Tak super. Zítra ochutnáš ty nejlepší tousty na světě." Chvíli seděli jen tak zticha a užívali si společnosti. "Proč si tak ubližuješ?" Zeptal se jí do nastalého ticha a upřímně jí pohlédl do očí. Pak otočil hlavu k obloze, kde začal sledovat plující mraky přes rašící větve jabloně. Nechápavě na něj pohlédla. Pak se na ní Martin opět otočil. V očích mu byl vidět smutek. "Nechápu to." řekl Martin. "Můj čas je u konce, kdykoli si může říct, že tady a teď skončí. Já," na chvíli se odmlčel, "rád bych zůstal tady, ale je to nemožné. Smrt tu obchází jako sup a jakmile zemřu, budeš nešťastná. Není to zbytečné?" zeptal se nakonec. Zamrazilo jí z toho u srdce. Věděla, že je to všechno pravda. "Zítra si dáme ten toust, jo?" konstatoval, jako by před tím nic neřekl. "Jsem už unavený, půjdu si lehnout." S tím se zvedl, pohladil ji po vlasech a odešel do postele. Kluk v jeho věku si má užívat a pořádat doma párty, když rodiče odjedou pryč, ne přemýšlet o smrti tak daleko od domova, pomyslela si Aňa. Proč se sem tolik kluků hlásí, pro ideály? Proto, aby vyrostli? Tomuhle nikdy neporozumím. Ale tohohle zachrání, i kdyby se měla upsat ďáblu, tohohle ano. Aňa tam ještě seděla a přemýšlela. Pak vstala a rozběhla se do tábora. Vyhledala doktora, který Martina operoval, něco jí napadlo. "Dá se ten šrapnel z jeho hrudníku vyndat?" spustila hned, jak mohla popadnout dech. "Teoreticky ano," odpověděl doktor a pokračoval, "ale tady na to nemáme nikdo specializaci a dost pravděpodobně bychom ho tím zabili. A než by se sem dostal jakýkoli kardiochirurg stejně nejspíš zemře." "Tak děkuju," křikla za sebe, až když utíkala k telefonu. Vpadla do kanceláře, aniž by zaklepala či pozdravila. "Rychle! Vytáčej!" téměř křičela. Úředník se na ni poplašeně otočil. "A koho?" zeptal se ustrašeně. "Všechny kardiochirurgy, které znáš nebo neznáš. To je jedno koho, hlavně ať je to kardiochirurg a ať se sem do dvou dnů dostane." Mezitím co desátník všechny obvolával, seděla Aňa na pooperačním vedle spícího Martina a snažila se z doktorských časopisů vydolovat co nejvíce o podobné operaci. Občas ho pohladila po ruce, vlasech nebo čele. Když do místnosti vtrhl úředníček. Usmíval se. Doběhl k Aňe a podal jí papír, se kterým ještě před chvíli mával. Rychle si ho přečetla. Marco Jukalis přijede zítra odpoledne. Povzbudilo jí to, ale přesto byla už příliš unavená, byla skoro půlnoc. Opřela se hlavou o zeď a usnula. Probudila se ráno, mohlo být okolo pěti. Ležela v posteli, přikrytá s hlavou na polštáři. Protáhla se, promnula si vlasy mezi prsty. Pak si uvědomila, že by vedle ní měl spát ještě Martin. Rozhlédla se, nikde nebyl. Vyskočila na nohy, rychle si obula boty a vyběhla ven. Mlha se převalovala na zemi. Bylo chladno, ale slunce již vycházelo v růžovém přísvitu. Věděla, kam šel. Rozběhla se k jabloni v kopci kousek od základny. Seděl tam na větvi a sledoval východ slunce, s knihou v podpaží. Župan mu visel dolů z ramen a vypadal jako plášť. Sledovala jeho obrysy proti slunci a mírně se usmívala, teď byla dokonale spokojená. Když slunce vyšlo, mírně se skulil na zem a opřel se namáhavě o strom, zády k Ani. Věděla, že je něco špatně. Doběhla k němu. Ztěžka dýchal, čelo měl pokryté drobnými kapkami studeného potu a jeho obličej měl stejnou barvu jako má pouliční mim. Věděla, že je už u konce, ale stále tomu nechtěla věřit. Dřepla si k němu a sevřela ho v náruči. Po tváři se jí kutálely slzy. "Nech toho," ozval se Martin, "vždyť mě udusíš." Mírně povolila stisk, ale stále ho nepouštěla. Pak se posadila vedle něj. Martin jí položil ruku kolem krku a na klín si položil knihu, byl to Malý princ. "Mohla bys mi dneska číst ty? Nějak špatně na to vidím." S těmi slovy jí knihu podal. Otevřela ji a začala číst: "Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou…" Než dočetla třetí kapitolu ruka, kterou měla Aňa kolem ramen znehybněla. Aňa však četla dál a po tvářích se jí kutálely slzy. Když knihu dočetla, sešla do tábora a oznámila doktorovi exitus. Doktor si všiml jejích slz. Přikročil k Aňe a objal ji. Ta se k němu přitiskla a rozplakala se naplno. "Ve válce jsou pro nás dvě pravidla," řekl doktor. "Pravidlo číslo jedna: Ve válce umírají mladí kluci. A pravidlo číslo dvě: Doktoři ani sestry na tom nic nezmění." "Ale měl mít ještě týden! Je to nespravedlivé, život není fér" šeptala Aňa pro sebe. To už seděla na Martinově posteli. Položila si hlavu na polštář, bylo pod ním něco tvrdého. Zasunula pod něj ruku. Byl tam blok, který mu sama dala. Odkryla první stranu, na níž stálo: Nevyčítej si to, ty za to nemůžeš. Udělala jsi vše a ještě víc. "Vrtulníky!" zavolal někdo přistávací plochy. "Ranění přijeli a je jich hodně."

---