1.část Vestínu kopretin

Začínal den,  den slunečný a teplý..První vlaky přijížděly na nádraží a lidé vystupovali  s úsměvem na tváři ..Vítali město jim známé, či neznámé, ovšem rozhodně město pro ně zajímavé..Já jsem to vše prožíval s nimi, slyšel jsem lidi nasedat i vystupovat, slyšel jsem odjezdy i příjezdy vlaků, slyšel jsem troubení i hlášení…slyšel jsem….slyšel jsem ji dýchat…pomalu a hluboce..

Paprsek slunce pronikal přes krémové záclony s květovaným vzorem, vytvářel krajkový stín na jejím hladkém a štíhlém těle..vnímal jsem ji jako dámu z obrazu nakresleném v renesanci..nebo ještě lépe sochu, jelikož, když opomenu její pomalé dýchání, se vůbec nehýbala…zvony odbily šestou hodinu ranní a já jsem si vůbec neuvědomoval, že se na ni koukám už od svítání..byla pro mne objektem v galerii, který mne z celé místnosti upoutal nejvíce..byla pro mne obrazem, který visí na výstavě a já si ho nemohu koupit,  jelikož byl prodám někomu jinému…chtěl bych si ji vystavit ve svém pokoji…tak jako dnes, zahalenou ve stínu kopretin….