Splněný sen?

Seděla naproti němu a dívala se do jeho krásných zelených očí jako by to bylo poprvé... Bude to někdy jinak? pomyslela si. Nabažím se ho někdy natolik, že mi jeho pohled nebude brát zas a znovu dech? Že na něj nebudu hledět s takovým úžasem? Že nebudu mít chuť se ho neustále dotýkat, líbat jeho rty...ztrácet se v jeho objetí…vdechovat jeho vůni?Doufam, že ne, pomyslela si vzápětí...je to krásné…

Byl pro ni dokonalý. Od mala snila o milujícím muži  a sťastné rodině. Vlastně to byl pro ni jediný životní cíl...nikdy nesnila o slibné kariéře, o tom, že objeví nový chemický prvek nebo že se nějakým významným činem zapíše do světových dějin...chtěla jediné – partnera, lásku, rodinu, zázemí… Možná na tom měla podíl skutečnost, že žila jen s maminkou…bolelo ji dívat se, jak je na všechno sama a zapřísahala se, ze ona sama neskončí, ona ne, to by nepřežila.

Marek se ji líbil, jak ho poprvé spatřila…a hned jak zachytila jeho pohled, věděla, že je to vzájemné. Pak už to šlo celkem rychle, lehká konverzace, pohledy, úsměvy.

Ze začátku doufala, ze svoje city může ovládat, vlastně chtěla zkusit sama sebe, jestli to dokáže…vždyť vzhledem k situaci si nemohla dovolit svým citům podlehnout a dobře to věděla. Nepřemýšlela nad tím, do čeho se to vlastně pouští, nepřemýšlela nad následky…líbil se jí, to bylo jediné, co věděla a co ji zajímalo. Nechápala, kam se ztratily morální zásady z doby dospívání, ale byly pryč…tedy ne úplně, ale byla už schopna na svět koukat i jinak než pouze černobíle…to v šestnácti neuměla. Nyní - o 9 let později - se sama divila, jak moc dokáže své zásady odsunout. Nebo spíše posunout.

            Dohromady je svedla náhoda a ona nepočítala, že spolu budou mít vztah – jak by taky mohla, nepřemýšlela nad tím, že by se mohla zamilovat – je přeci dospělá, umí své city ovládat.

Ale od prvního setkání uběhly dva roky a už nemělo cenu si nalhávat, že své city umí krotit…už je ani nechtěla krotit, podvolila se jim už dávno a byl to krásný - až nebezpečně krásný - pocit úlevy, přiznat si, že ho miluje. Věděla, že své srdce vystavuje nevyhnutelné bolesti, ale copak mu mohla odolat? Nebyla tak silná, to musela vědět od prvního okamžiku. Cítila se s ním výjimečná, krásná a milovaná. Bylo to absurdní něco takového cítit…ale rozum a cit většinu času nejdou ruku v ruce.

Trávili spolu ty dva roky každou volnou chvíli…jezdil za ní do práce…pokaždé jí to připadalo jako schůzka dvou náctiletých, bylo to kouzelné…sedět venku na lavičce, prsty propletené a usmívat se na sebe jako na první schůzce… Když přijel k ní, vždy ho s láskou obletovala…chtěla se o něj starat…chtěla mu dát vše, i když nemohla žádat to samé. On se stejnou láskou její péči přijímal, vždy ji obdařil vděčným úsměvem, ze kterého vyčetla, jak moc ho její starost a city dojímají a naplňují,  jak je za ně rád. Vidět tu lásku v jeho očích, tomu se prostě nedalo bránit. To byla dostatečná odměna.

Když byl s ní, bylo jí krásně. Nepřemýšlela.

Ale vždy, když se za ním zavřely dveře jejího dvoupokojového bytu, pokoušela se bez úspěchu vymazat z hlavy obrázek, který se neměnil...obrázek jeho, jeho ženy a jeho syna...obrázek jeho rodiny, do které nikdy nebude patřit víc než jako zpestření života ženatého muže... Rodiny, o které sama snila a nyní ji narušovala někomu jinému…

Zvedl se ji žaludek, stejně jako už několikrát předtím… Zůstala sedět na zemi vedle záchodové mísy…takhle si svůj život nepředstavovala… Co to s ním dělá?  Rukou si bezděky přejela přes ploché břicho, zavřela pevně oči a polkla vzlyk, který se dral ven z přiškrceného hrdla.