Sonet ranního okna

Na pokraji zdí my jdeme kamsi městy

oknem v orloji smrt na nás kývá

padlý pták či anděl na dně cesty

vůni temné růže v sobě tajně skrývá

vesmír je z prachu v nějž se obracíme

my hlinění a z lásky živí 

jablka s tvářemi, ovoce s červy jídáme

milováním, tíhou křiví 

ňadra tvá jsou řeky k nevyschnutí plné

za sklem hodin vidět je, že jde si pro nás čas   

tančíš pode mnou, já v tobě a je to jiné

tělo tvé je z nebe, tma padla do tvých řas

a ráno bílé je pak jako postel, jako sníh

otevři okno duším mým, těm smrtí mých